Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola III.

Kvůli těm šatům mi stará slečna Watsonová ráno notně vyčinila; ale vdova nehubovala, jenom čistila šaty a vypadala přitom tak smutně, že jsem si umínil, že se nějakou chvíli budu chovat slušně, když to dokážu. Potom mě slečna Watsonová vzala stranou a modlila se, ale k ničemu to nevedlo. Řekla mi, abych se modlil každý den a že o cokoliv budu žádat, bude mi dáno. Ale ve skutečnosti to tak nebylo. Já to vyzkoušel. Jednou jsem dostal rybářský vlas, ale neměl jsem udici, a vlas bez háčku mi k ničemu nebyl. Třikrát nebo čtyřikrát jsem se modlil o háček, ale nějak to nefungovalo. Potom jsem jednoho dne žádal slečnu Watsonovou, aby to zkusila za mě, ale ona řekla, že jsem blázen. Nikdy mi neřekla proč a sám jsem na to nemohl přijít.
Jednou jsem si šel sednout do lesa a všecko jsem si důkladně promyslel. Když - povídám sám sobě - člověk může dostat všecko, oč se modlí, proč děkan Winn nemůže dostat zpátky peníze, které prodělal na prasatech? Proč nemůže vdova dostat zpátky tu stříbrnou tabatěrku na šňupavý tabák, kterou jí někdo ukradl? Proč slečna Watsonová nemůže ztloustnout? Kdepak - povídám sám sobě -, z modlení nic nekouká. Sel jsem a řekl jsem o tom vdově a vdova mi řekla, že člověk může modlitbou získat toliko "duchovní dary". To bylo na mě moc učené, ale vdova mi vysvětlila, co to znamená, - že musím pomáhat jiným lidem, udělat všecko, co můžu, pro jiné lidi, starat se o ně dnem i nocí a nikdy nemyslet na sebe. Jestli jsem tomu správně rozuměl, patří k těm jiným lidem i slečna Watsonová. Sel jsem zase do lesa a dlouho jsem si to v duchu rozbíral, ale nenašel jsem v tom žádnou výhodu - leda pro ty jiné lidi; nakonec jsem si řekl, že si tím už nebudu lámat hlavu a že to nechám plavat. Občas si mě vdova vzala stranou a mluvila ke mně o Prozřetelnosti, až se člověku sbíhaly sliny v ústech. Ale druhý den si mě zase půjčila slečna Watsonová a všecko obrátila vzhůru nohama. Usoudil jsem, že jsou vlastně dvě Prozřetelnosti a že chudý člověk by měl slušné vyhlídky s Prozřetelností vdovinou, ale dostane-li se do drápů Prozřetelnosti slečny Watsonové, je s ním konec. Všecko jsem si to promyslel a přišel jsem na to, že bych chtěl patřit vdovině Prozřetelnosti, ačkoliv jsem si nedovedl představit, co by ta Prozřetelnost z toho měla, když jsem takový nevzdělaný a nicotný a zchátralý.
O tátovi nebylo ani vidu, ani slechu už přes rok, a to mi bylo velmi milé; vůbec jsem ho už nechtěl vidět. Táta mě mlátíval, když byl střízlivý a já byl po ruce; proto jsem se většinou schovával v lese, pokud táta byl v obci. A tenkrát, před rokem, ho vylovili z řeky utopeného, asi dvacet kilometrů nad obcí, jak lidi říkali. Mysleli aspoň, že to je on; říkali, že utopenec byl zrovna tak velký jako táta, byl otrhaný a měl nezvykle dlouhé vlasy, což se shodovalo; podle tváře ho poznat nemohli, protože utopenec byl ve vodě tak dlouho, že vlastně vůbec neměl tvář. Říkali, že plaval v řece naznak. Vytáhli ho a pohřbili ho na břehu. Ale mně se to nijak nechtělo líbit, protože jsem si náhodou na něco vzpomněl. Věděl jsem velmi dobře, že utopený člověk neplave ve vodě naznak, ale tváří dolů. Tak jsem věděl, že ten utopenec nebyl táta, ale žena přestrojená do mužských šatů. A zase bylo po mém klidu. Musel jsem počítat s tím, že se táta jednoho dne zas objeví, ačkoliv jsem si velmi přál, aby se to nestalo.
Hráli jsme si na loupežníky asi měsíc, a pak jsem se vzdal členství. Také všichni ostatní chlapci z tlupy vystoupili. Nikoho jsme totiž neobrali a nikoho jsme nezabili, jenom jsme pořád dělali jako kdyby. Bylo to vždycky stejné: Vyrazili jsme z lesa na honáky vepřů nebo na ženy jedoucí s kárami zeleniny do města na trh, ale nikdy jsme nikoho nezabili.
Tom Sawyer mluvil o vepřích jako o prutech zlata a o petrželi jako o "stkvostech" a po návratu do jeskyně jsme měli mnoho řečí o tom, kolik lidí jsme zabili, kolik jsme jich poznamenali. Ale já v tom neviděl žádný užitek. Jednou Tom poslal chlapce, aby běžel obcí s hořící větví, které říkal "heslo" (bylo to znamení, aby se tlupa shromáždila), a potom řekl, že dostal od svých zvědů tajnou zprávu, že se zítra na mýtině Jeskynní rokliny utáboří celá karavana španělských kupčíků a bohatých Arabů, která má přes dvě stě slonů, šest set velbloudů a přes tisíc vojenských soumarů, a všecko že je naloženo diadémanty. A že karavanu chrání pouhých čtyři sta vojáků a že my si lehneme do zálohy, jak tomu říkal, že je ze zálohy přepadneme, že je všecky pobijeme a věci seberem. Tom také řekl, že si musíme nabrousit meče, ošetřit pušky a v každém ohledu se připravit. To Tom říkával, i když šlo o nájezd na fůru s petrželí. Mluvil o broušení mečů a o čištění pušek, ačkoliv šlo jenom o latě a o tyče od smetáků, které jsi mohl drhnout, až jsi byl modrý v tváři, a tyče a laťky přece nestály za víc než předtím. Nevěřil jsem, že bychom mohli natřít takovému množství Španělů a Arabů, ale chtěl jsem vidět slony a velbloudy, a proto jsem se příští den, v sobotu, do té zálohy dostavil; a na povel jsme se vyřítili z lesa a seběhli ze stráně. Ale nebyli tam Španělé ani Arabové a nebyli tam sloni ani velbloudi. Byl tam jenom výlet nedělní školy, a to ještě první třídy. Navezli jsme se do toho a rozprášili jsme děti, ale neukořistili jsme nic než několik koblih a trochu zavařeniny; jenom Ben Rogers ukořistil hadrovou panenku a Joe Harper kostelní zpěvník a nábožnou knížku. Ale potom se do nás dal pan učitel a my museli odhodit všecko, co jsme měli, a vzít do zaječích. Žádné diadémanty jsem neviděl a také jsem to Tomovi řekl. Tom odpověděl, že tam byly metráky drahokamů a že tam také byli Arabové i sloni a vůbec. Já jsem řekl, proč jsme je tedy neviděli? Tom odpověděl, že kdybych nebyl tak nevzdělaný a četl knížku, která se jmenuje Don Quijote, věděl bych to bez ptaní. Řekl, že to všecko je následek kouzel. Ze tam byly stovky vojáků a sloni a poklady a tak dále, ale že máme nepřátele. Tom je nazýval kouzelníky. Kouzelníci prý změnili celou karavanu v dětský školní výlet a jen tak ze zlomyslnosti. Na to já: "Dobrá. Tak se tedy musíme dát do těch kouzelníků." Tom Sawyer řekl, že jsem trouba.
"Copak nevíš," řekl Tom, "že by kouzelník mohl povolat fůru duchů - džinů, kteří by z tebe udělali sekanou, než bys mohl říct švec? Džinové jsou vysocí jako strom a v pase tlustí jako kostel..."
"Dobrá," povídám na to já, "a jakpak kdybychom si sehnali nějaké džiny, kteří by pomohli nám? Nemohli bychom pak těm jejich džinům ukázat, zač je toho loket?"
"A jakpak chceš ty džiny sehnat?"
"Nevím. Ale jak šije obstarávají oni?"
"To je jednoduché. Třou starou cínovou lampu nebo železný kruh a džinové se začínají hrnout za blesků a hromů, až se kolem kouří, a musejí udělat všecko, co se jim poručí. Pro džina je jako nic vytrhnout prašnou věž a přetáhnout jí po hlavě pana řídícího učitele nedělní školy nebo kohokoliv jiného."
"A kdo je může donutit, aby se takhle přihrnuli a řádili?"
"No ten, kdo tře lampu nebo kruh. Džinové patří komukoliv, kdo tře lampu nebo kruh, a oni musí udělat všecko, co jim poručí. Když jim řekne, aby postavili palác dlouhý šedesát kilometrů ze samých diamantů a naplnili ho žvýkací gumou nebo na cokoliv máš chuť a přitáhli z Číny císařovu dceru, aby ses s ní mohl oženit, musejí to udělat a musejí to ještě k tomu udělat, než zítra vyjde slunce. A kromě toho ještě musejí ten palác stěhovat za tebou, kamkoliv si přeješ. Tak už tomu rozumíš?"
"Nu," povídám na to, "jak já na to koukám, jsou ti džinové spolek tupohlavců, když ty paláce rozdávají na všechny strany, místo aby šije nechali sami pro sebe. A ještě k tomu - kdybych já byl džinem, nechal bych toho člověka drhnout lampu, až by byl mourovatý, a ani by mě nenapadlo všeho nechat a přiběhnout za ním jenom proto, že si zamanul drhnout starou cínovou lampu."
"Jak můžeš takhle žvanit, Hucku Finne! Kdybys byl džin, prostě bys musel přijít, když ten člověk tře lampu, ať by se ti to líbilo, nebo nelíbilo."
"Ze by? Kdybych byl vysoký jako strom a velký jako kostel?
Dobrá, já bych tedy přišel, ale prohnal bych toho člověka, že by vylezl na nejvyšší strom v Americe."
"S tebou není řeč, Hucku Finne. Nemáš z ničeho pojem, ty stoprocentní ťulpasi!"
Několik dní jsem o tom přemýšlel a pak jsem si řekl, že zkusím, zda snad přece jenom na tom něco není. Našel jsem si starou cínovou lampu a železný kruh, šel jsem s tím do lesa a drhl jsem to, až jsem se potil jako Indián. Chtěl jsem si dát přinést palác a prodat ho; ale nic z toho nebylo, žádný z těch džinů se neobjevil. Tak jsem usoudil, že všecko to povídání bylo prostě jedna z mnoha lží Toma Sawyera. Možná že on sám opravdu věří na ty Araby a na ty slony, ale pokud jde o mě, já jsem jiného názoru. Ono to opravdu mělo všecky znaky nedělní školy.