Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola IV.

Tři čtyři měsíce uběhly a byli jsme uprostřed zimy. Chodil jsem do školy skoro každý den, znal jsem abecedu a uměl jsem číst a psát - aspoň trochu - a dovedl jsem odříkávat malou násobilku až po šestkrát sedm je třicet pět a myslím, že to výš nedotáhnu, i kdybych byl naživu věčně. A ostatně také matematiku nepovažuju za důležitou.
Nejprve jsem školu nenáviděl, ale pomaloučku polehoučku jsem si zvykl tak, že jsem ji snesl. Když jsem byl mimořádně unavený, šel jsem za školu a nářez, který jsem druhý den dostal, mi udělal dobře a únavu zaplašil.
A tak čím déle jsem chodil do školy, tím to bylo snadnější. Taky jsem si zvykl na vdovu a její domácí řád a už se mi to tak nepříčilo. Žít ve stavení a spát v posteli mi většinou velmi vadilo, ale než přišla zima, občas jsem se vytrácel z domu a chodil spát do lesa, a tak jsem si opravdu odpočinul. Svůj dřívější způsob života jsem měl raději, ale jak čas plynul, měl jsem rád i nový způsob, aspoň trošinku. Vdova říkala, že se lepším pomalu, ale jistě, a že dělám uspokojivé pokroky. Říkala, že se za mě nemusí stydět.
Jednoho rána u snídaně jsem nerad převrhl slánku. Rychle jsem chtěl nabrat špetku soli, abych ji hodil přes levé rameno a odvrátil tak smůlu, ale slečna Watsonová byla rychlejší a překazila mi to. "Dej ty ruce pryč, Huckleberry," řekla. "Jaký ty vždycky naděláš nepořádek!" Vdova se za mě přimluvila, ale já dobře věděl, že tím se smůla ode mě neodvrátí. Po snídani jsem odešel ustaraný a roztřesený a jenom jsem myslel na to, kde mě smůla stihne a co to bude. Jsou způsoby, jak odvrátit určité druhy smůly, ale tohle byla smůla jiného druhu; tak jsem se ani nepokoušel něco proti ní dělat a jenom jsem se sklesle loudal a koukal, co se bude dít.
Prošel jsem zahradou před domem a vylezl na schůdky vedoucí přes vysokou ohradu. Na zemi bylo na dva prsty nového sněhu a v něm jsem spatřil čísi šlápoty. Šlápoty přišly od kamenného lomu, chvíli u schůdků přešlapovaly a pak odešly kolem plotu zahrady. Bylo divné, že člověk, který zde přešlapoval, nepřišel do domu. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Bylo to nějaké divné. Už jsem se chtěl vydat za těmi stopami, ale zastavil jsem se, abych si prvou prohlédl zblízka. Na první pohled jsem nic zvláštního neviděl. Ale na druhý pohled už ano. Na podpatku levé boty byl z dvou velikých hřebů udělaný kříž jako ochrana proti čertu.
Ve vteřině jsem vyskočil a utíkal z kopce dolů. Co chvíli jsem se ohlížel přes rameno, ale nikoho jsem neviděl. Doběhl jsem k soudci Thatcherovi, co nejrychleji jsem uměl. On mi řekl: "Copak se děje, chlapče, jsi celý udýchaný. Přišel sis pro úroky?"
"Prosím ne," povídám já, "a přišlými nějaké?"
"Přišly, právě včera večer. Jsou to úroky za půl roku - přes sto padesát dolarů. To je pro tebe celé jmění. Bylo by dobře, kdybys je zde nechal, abych je mohl uložit k těm tvým šesti tisícům, protože vezmeš-li šije, jistě je utratíš."
"Prosím ne," povídám na to já, "já je nechci utratit. Já je vůbec nechci, ani těch šest tisíc. Já bych chtěl, abyste si je vzal. Já vám to chci dát všecko, těch šest tisíc i ty úroky."
Soudce byl překvapen. Nevěděl, na čem je. Povídá: "Copak tím chceš říci, chlapče?"
Povídám já: "Prosím, na nic se neptejte. A ty peníze vezmete, viďte?"
Na to on: "Nevím, jsem na rozpacích. Děje se něco?"
"Prosím, vezměte je," povídám já, "a na nic se mě nevyptávejte. Když se mě nebudete vyptávat, nebudu muset lhát."
Soudce chvíli přemýšlel a pak povídá: "A-ha. Myslím, že už tomu rozumím. Ty mi chceš prodat všechen svůj majetek, a nikoliv darovat. Tak to vlastně míníš."
Potom soudce Thatcher něco napsal na papír, přečetl to a povídá: "Tak, tady vidíš, že listina říká 'za přijatou protihodnotu'. To znamená, že jsem to od tebe koupil a že jsem ti za to zaplatil. Tady máš dolar. A zde to podepiš."
Podepsal jsem to a odešel jsem.
Černoch slečny Watsonové Jim měl zkamenělý chuchvalec nalezený v bachoru vola. Chuchvalec byl velký jako pěst a Jim s ním provozoval čáry. Říkal, že v tom chuchvalci je duch, který všecko ví. Tak jsem večer zašel k Jimovi a řekl jsem mu, že táta je zase tady, protože jsem našel ve sněhu jeho stopy. Chtěl jsem vědět, co táta bude dělat a zda tu zůstane. Jim přinesl ten svůj chuchvalec, něco nad ním drmolil a pak ho zvedl a upustil na podlahu. Chuchvalec pořádně buchl a odkutálel se jen tak na dva prsty. Jim to zkusil znova a potom ještě jednou a dopadlo to vždycky stejně. Potom si Jim klekl, přiložil k chuchvalci ucho a naslouchal. Ale k ničemu to nebylo; Jim říkal, že duch nechce mluvit. Prý někdy nechce mluvit zadarmo. Řekl jsem Jimovi, že mám starý, oblýskaný, padělaný čtvrtdolar, který k ničemu není, protože postříbřením trochu prokukuje mosaz, a i kdyby neprokukovala, že čtvrtdolar nikde nevezmou, protože je ošoupaný, až je na omak mastný, takže každý pozná, že je to padělek. (O tom dolaru, který mi dal soudce Thatcher, jsem raději nic nepověděl.) Řekl jsem Jimovi, že ten čtvrtdolar je hrozný šmejd, ale že ho chuchvalec třeba vezme, protože rozdíl nepozná. Jim k minci čichl, pak do ní kousl, potom ji třel a nakonec řekl, že zařídí, aby chuchvalec myslel, že je to opravdový čtvrtdolar. Řekl, že nařízne syrový brambor, strčí do něho minci a nechá ji tam přes noc. A ráno že mosaz už nebude vidět a že mince už nebude mastná a že ji za pravou ve městě přijme ihned každý, neřkuli chuchvalec. No, já jsem taky věděl, že brambor všecko napraví, ale nějak jsem na to pozapomněl.
Jim položil čtvrdolar pod chuchvalec a znova vkleče naslouchal. Za chvíli řekl, že chuchvalec je teď svolný. Řekl mi, že chuchvalec vyjeví všechnu mou budoucnost, budu-li si přát. Řekl jsem, ať tedy spustí. A tak chuchvalec mluvil k Jimovi a Jim to opakoval. Řekl: "Váš starý otec ještě sám neví, co bude dělat. Jednou pomýšlí na odjezd a jednou pomýšlí, že zde zůstane. Nejlepší, co můžete udělat, je klidně počkat a nechat starého pána, aby dělal co chce. Dva andělé poletují kolem něho. Jeden je bílý a lesklý a druhý je černý. Ten bílý mu radí, aby chvíli dělal dobrotu, ale potom se do toho vloží ten černý a všecko pokazí, člověk dnes ještě nemůže říct, který z nich to u něho vyhraje. Ale vám se všecko v dobré obrátí. Čeká vás v životě mnoho žalosti a mnoho radosti. Chvílemi se vám povede zle a nemoc vás nemine, ale pokaždé se zase uzdravíte. Ve vašem životě jsou dvě dívky. Jedna z nich je světlá a druhá tmavá. Jednaje bohatá a druhá chudá. Oženíte se napřed s tou chudou a potom s tou bohatou. Musíte se varovat vody, co jen budete moct, a nevydávat se v nebezpečenství, neboť ve hvězdách je psáno, že nakonec budete pověšen."
Když jsem rozžehl svíčku a vyšel toho večera nahoru do své světnice, seděl tam táta - v životní velikosti.