Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola V.

Zavřel jsem za sebou dveře. Potom jsem se otočil - a spatřil jsem ho. Vždycky jsem se ho bál, protože mě tolik tloukl. A myslel jsem si, že i teď mám nahnáno; ale za chvíli vidím, že jsem se mýlil - totiž po prvním úleku, který mi vyrazil dech, jak se říká, protože to přišlo tak náhle, jsem viděl, že z něho mám tak málo strachu, že to ani nestojí za řeč.
Bylo mu skoro padesát a vypadal na to. Pačesy měl dlouhé, spečené a zamaštěné; padaly mu i přes tvář a oči mu prosvítaly jakoby psím vínem. Vlasy byly černé, ani trochu šedivé; a černé byly i kníry, které se mísily s vlasy. Tvář - pokud ji bylo vidět - byla bezbarvá; ne bílá jako tváře jiných bílých lidí. Byla bílá, až se člověku z toho dělalo nanic, až člověku naskakovala husí kůže.
Byla bílá jako houba nebo jako rybí břicho. Pokud šlo o jeho šaty, byly to hadry - nic víc než hadry. Seděl s nohou přehozenou přes druhou tak, že měl kotník na koleně. Bota na té noze byla rozbitá, dva prsty z ní koukaly a táta jimi občas zahýbal. Tátův klobouk ležel na zemi. Byla to stará černá hučka a dýnko bylo promáčknuté, jako když se propadne poklička do hrnce.
Stál jsem a koukal jsem na tátu; táta seděl, koukal na mě a pohupoval se na židli. Postavil jsem svíčku. Všiml jsem si, že okno je otevřené, tak jsem tedy vlezl přes střechu kůlny. Táta se na mě díval a pořád si mě prohlížel od hlavy k patě; potom povídá: "To jsou mi nóbl šaty - velmi nóbl. A ty si myslíš, že jsi veliké zvíře, že ano?"
"Snad jo a snad ne," povídám na to já.
"Nebuď na mě drzý," povídá on. "Zvykl sis na moc parádiček, co jsem byl pryč. Ale já ti od nich brzo pomůžu. A prý jsi taky študovaný - naučil ses prý číst a psát. A myslíš si, že jsi lepší než tvůj otec, protože tvůj otec neumí číst ani psát. Já tě to zase odnaučím. A kdo ti nakukal, že se máš pouštět do takových vznešených hloupostí, he? Kdo ti říkal, že smíš chodit do školy?"
"Vdova. Vdova mě posílá do školy."
"Vdova? He? A kdo říkal vdově, že může strkat nos do věcí, do kterých jí nic není?"
"Nikdo jí to neříkal."
"No, já jí ukážu, zač je toho loket. A koukej, té školy necháš, slyšíš? Já jim ukážu, vychovávat kluka tak, aby se vytahoval nad vlastního otce a aby se chlubil, že je něco lepšího než jeho otec. Nežádej si, abych tě nachytal poblíž školy, slyšíš? Tvá matka neuměla číst ani psát do nejdelší své smrti. Nikdo z rodiny to do smrti neuměl. Já neumím číst ani psát; a ty se mi zde budeš takhle nafukovat. Se mnou si nebudeš zahrávat, rozuměls? A jářku - přečti mi něco."
Vzal jsem knihu a začal jsem číst něco o generálu Washingtonovi a o válkách. Když jsem četl asi půl minuty, táta praštil rukou do knížky, až odletěla na druhý konec světnice. A řekl: "Už je to tak. Opravdu to umíš. Když jsi mi to jen říkal, ještě jsem pochyboval. Ale teď koukej pustit ty kudrlinky z hlavy. Já ti je trpět nebudu. Já si tě budu hlídat, ty mudrlante. A když tě nachytám u školy, tak ti natluču, co se do tebe vejde. Než by ses nadál, ještě by tě naučili i náboženství! Jakživ jsem neviděl takového syna."
Táta vzal do ruky modrý a žlutý obrázek, na kterém byly krávy a kluk pasák, a povídá: "Co je tohle?"
"To jsem dostal za to, že jsem se dobře učil."
Táta obrázek roztrhal a řekl: "Já ti dám něco lepšího. Já ti dám výprask."
Potom táta chvíli seděl a něco mručel a pak povídá: "Ty jsi mi navoněný panáček, he? Má to postel; a prostěradlo a peřiny; a zrcátko; a kus koberce na zemi. - A tvůj vlastní otec musí spát s prasaty v ohradě. Ale vsaď se, že tě to všecko odnaučím, než budeme spolu hotovi. Ty se mi věčně nafukovat nebudeš. A prý jsi bohatý. Jak to s tím stojí?"
"Je to lež - tak to s tím stojí."
"Heleď, koukej - dej si pozor, jak se mnou mluvíš. Já si dám hodně líbit, ale takhle mi neodmlouvej. Jsem tu v městě už dva dny a od rána do noci neslyším nic jiného, než že jsi bohatý. Slyšel jsem to také dole pod městem při řece. Proto jsem přišel. Zítra mi ty peníze přineseš, já je chci."
"Já žádné peníze nemám."
"To je lež. Soudce Thatcher je pro tebe schovává. Zítra pro ně půjdeš! Já je chci mít."
"Povídám, že žádné peníze nemám. Zeptejte se soudce Thatchera a poví vám totéž."
"Dobrá. Zeptám se ho; a bude klopit. A když nevysází peníze, budu vědět proč. Jářku - kolik peněz máš v kapse? Dej je sem!"
"Mám jenom jeden dolar a potřebuju ho na -"
"Nač ho potřebuješ, to mě vůbec nezajímá. Vyklop ten dolar!"
Táta dolar vzal, kousl do něho, aby viděl, zda je pravý, a pak řekl, že půjde dolů do města koupit nějakou kořalku, protože po celý den neměl co pít. Když byl na střeše kolny, strčil ještě hlavu do okna a nadával mi, že jsem náfuka a že se chci vytahovat nad vlastního otce; když jsem myslel, že už je pryč, strčil znovu hlavu do okna a řekl, abych si dal pozor stran té školy, protože tam bude číhat, a že mi nařeže, jestli tam nepřestanu docházet.
Druhého dne byl táta opilý, šel k soudci Thatcherovi a s bandurskou na něm vymáhal peníze; ale nic nedostal, a tak láteřil, že půjde na policii.
Soudce a vdova šli k soudu a žádali, abych byl odňat otci a aby buď vdova, nebo soudce byli mým poručníkem; ale byl tam nový soudce, který právě přišel do města a tátu neznal; proto řekl, že soudy nesmějí zasahovat do rodinných záležitostí a nesmějí rozdělovat rodiny, pokud se tomu lze vyhnout; a že soud proto raději neodejme dítě jeho otci. Tak soudce Thatcher a vdova museli odejít s nepořízenou.
Táta samou radostí nevěděl co dělat. Řekl, že mě zbije, až budu černý a modrý, neseženu-li mu nějaké peníze. Vypůjčil jsem si od soudce Thatchera tři dolary, táta je vzal, opil se, a kudy chodil, tudy výskal, nadával, vyváděl a hlučel po celém městě a vydržel to až do půlnoci. Potom ho zavřeli, ráno přišel před soud a dostal zase týden vězení. Ale říkal, že je spokojen, protože soud poznal, že on je pánem svého syna, a že mu zatopí, až mu bude horko.
Když táta vyšel z vězení, nový soudce řekl, že z něho udělá muže. A tak ho vzal do svého bytu, čistě a pěkně ho oblékl, a táta snídal, obědval a večeřel se soudcem a jeho rodinou a byl se soudcem - jak se říká - jedna ruka.
A po večeři soudce mluvil k tátovi o abstinentství a podobných věcech, až se táta rozbrečel a říkal, že byl pošetilý a že pošetile promrhal svůj život; ale nyní že začne z jiného soudku a stane se mužem, za kterého se nikdo nebude muset stydět, a že doufá, že mu soudce pomůže a nebude se na něho dívat spatra. Soudce řekl, že by ho za ta slova nejraději objal; a potom plakal také soudce a jeho žena se znova rozplakala; táta řekl, že dosud byl mužem, který se setkával stále s neporozuměním, a soudce řekl, že je o tom přesvědčen. Táta řekl, že člověk, který je na dně, potřebuje účast, a soudce řekl, že tomu tak je; a tak brečeli znova. A když přišla doba jít spát, táta vstal, předpažil a řekl: "Podívejte se na ni, pánové a dámy vespolek; chopte se jí. Potřeste jí. Toto je ruka, která byla rukou vepře; ale už není; je rukou muže, který se vydal do nového života a který raději umře, než by se vrátil do života minulého.
Pamatujte si má slova a nezapomeňte, co říkám. Je to teď čistá ruka; potřeste jí a nic se nebojte."
Tak potřásali tátovi rukou jeden po druhém, všichni dokola, a plakali. Soudcova žena tátovu ruku políbila. Potom táta udělal znamení ruky pod písemný slib.
Soudce řekl, že to je nejsvětější chvíle v dějinách nebo něco takového. Pak uložili tátu do krásné ložnice, jež byla pokojem pro hosty, ale táta v noci dostal mocnou žízeň, vylezl na střechu podjezdu před portálem a svezl se po sloupu dolů a vyměnil nový kabát za demižon čtyřicetistupňové a zase se vyšplhal do ložnice a poměl se jako za starých dobrých časů; když začalo svítat, vylezl znova na stříšku opilý jak baron a skutálel se se střechy a pádem si zlomil levou paži na dvou místech a byl už skoro zmrzlý na kost, když ho po slunce východu někdo našel. A když se soudcovi šli podívat do pokoje pro hosty, museli sondovat hloubku, než se mohli vydat na plavbu.
Soudce byl jaksi rozmrzelý. Řekl, že člověk by tátu snad mohl napravit brokovnicí, ale o jiném způsobu prý neví.