Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola XIV.

Když jsme vstali, začali jsme prohrabávat věci, které tlupa ukradla z vraku, a našli jsme boty a přikrývky, šaty, spoustu všelijakých jiných věcí, hromadu knih, malý dalekohled a tři krabice cigár. Tak bohatí jsme ještě předtím jakživi nebyli, ani Jim, ani já. Cigára byla primissima. Celý den jsme se váleli v lese. Povídali jsme si, já četl v knížkách a měli jsme se po všech stránkách náramně. Vypověděl jsem Jimovi všecko, co se událo uvnitř vraku a u prámu, a řekl jsem, že takové věci jsou dobrodružství. Ale Jim řekl, že tedy už žádná dobrodružství nechce. Řekl, že když já jsem vlezl do dvorany parníku a on po všech čtyřech vycouval, aby se dostal na vor, a když viděl, že vor je pryč, málem prý umřel, protože si uvědomil, že je s ním konec, ať už to dopadne, jak to dopadne. Když nebude zachráněn, utopí se; a když bude zachráněn - kdokoliv ho z vody vytáhne, pošle ho zpátky domů, aby dostal vypsanou odměnu, a slečna Watsonová ho prodá na Jih, jako že dvě a dvě jsou čtyři. No, Jim měl pravdu; měl skoro vždycky pravdu. Měl na černocha opravdu kromobyčejně dobrou hlavu.
Předčítal jsem Jimovi hodně z knížek o králích, o vévodech, o baronech a tak podobně, jak náramně se oblékají a jak se pyšní a šňoří a že si navzájem říkají Vaše Veličenstvo a Vaše Milosti a Vaše Lordstvo a tak podobně, místo aby si říkali pane tak a tak. Jimovi lezly oči z důlků, jak ho to zajímalo. Povídá: "Já ani nevěděl, že je jich tolik. Já o žádném ještě neslyšel, leda o starém králi Šalermounovi, když nepočítám krále z karet. A na kolik si takový král přijde?"
"Myslíš, kolik má platu?" povídám já. "Tisíc dolarů měsíčně, když chce; ale stejně si může vzít, kolik chce; králům patří všecko."
"To bych si dal líbit. A co za to musejí dělat, Hucku?"
"Králové sami nedělají nic. Jak můžeš takhle žvanit? Králové jen vysedávají a posedávají."
"Vážně?"
"Ovšemže vážně. Jen vysedávají - ledaže je zrovna válka. Když je válka, jdou na vojnu. Ale jinak se jenom flinkají nebo sokolují - pšt! Neslyšíš něco?"
Vyskočili jsme a rozhlíželi jsme se, ale to jenom šplouchalo koleso parníku, jenž kdesi dole právě objížděl výběžek. Tak jsme se zase vrátili.
"Ano," povídám, "a jindy zase, když jim je dlouhá chvíle, hádají se králové s parlimentem; a každému, kdo nedělá dobrotu, král usekne hlavu. Ale větším dílem se králové točí kolem harému."
"Kolem čeho?"
"Kolem harému."
"Co je to harém?"
"To je místo, kde král chová své ženy. Copak jsi nikdy neslyšel o harému? Král Šalomoun ho taky měl; měl asi milión manželek."
"Ano, pravda. Já - já na to načisto zapomněl. Harém, to bude asi něco jako hotel, počítám. V dětském pokoji musel být pěkný tartas. A taky si myslím, že se ženské mezi sebou moc hádaly; kterýmžto pádem byl tartas ještě větší. A přece se říká, že král Šalermoun byl nejmoudřejší člověk na světě. Ale na takové řeči já nic nedám. Proč? Copak by moudrý člověk chtěl žít od rána do večera a od večera do rána v takové žvanírně? To se ví, že by nechtěl. Moudrý člověk by si místo toho zařídil továrnu na kotle. Továrna na kotle má ten fortel, že ji člověk může zavřít, když už toho hluku má dost." "Ale stejně král Šalomoun byl nejmoudřejším člověkem; vím to od vdovy. Osobně mi to řekla."
"Mně je to jedno, co řekla vdova. Já vám povídám, že král Šalermoun žádný mudrc nebyl. Měl pomatené nápady, jaké svět neviděl. Víte o tom dítěti, které chtěl rozseknout na dvě půlky?"
"Ano, vdova mi o tom vyprávěla."
"No, a co tomu říkáte? Slyšel jste snad o hloupějším nápadu? Jen si to rozvažte! Podívejte, tenhle pařez tady - to je jedna z těch žen. Tady jste vy, jako ta druhá žena; já jsem král Šalermoun. A tady, ta vaše dolarová bankovka, je to dítě. Vy obě to dítě chcete, jako že je vaše. Co jsem udělal jako král Šalermoun? Šel jsem mezi sousedy vypátrat, čí ta bankovka opravdu je? Dal jsem ji v pořádku a jaksepatří té ženě, které opravdu patřila?
Udělal jsem to všecko tak, jako by to udělal člověk se zdravým rozumem? Kdepak. Já vzal tu bankovku a roztrhl jsem ji na dva kusy a jeden kus jsem dal vám a jeden kus té druhé ženě. Tak to chtěl král Šalermoun udělat s dítětem. Ale já se vás ptám: Nač je komu ta půlka bankovky? Nic si za ni nekoupíte. A nač je komu půlka dítěte? Já bych nedal zlámanou grešli ani za milión půlek dítěte"
"Jdi do háje, Jime; vůbec, ale vůbec jsi nepochopil, v čem je ten vtip. To mělo úplně jiný smysl a tys mu neporozuměl."
"Kdo? Já? Nic mi o žádném smyslu nevykládejte. Já vím, co dává smysl - a to, co chtěl udělat Šalermoun, smysl nedává. Spor nebyl o půlku dítěte. Spor byl o celé dítě. A člověk, který si myslí, že může urovnat spor o celé dítě půlkou dítěte, by se neměl ukazovat mezi lidma.
Nemluvte mi o Šalermounovi, Hucku, já ho znám nazpaměť."
"Ale říkám ti, Jime, že jsi nepochopil, v čem je ten vtip."
"Nepochopil, nepochopil. Jaképak nepochopil? Co vím, to vím. A dejte na má slova. Skutečný vtip je v něčem jiném - a je mnohem hlubší. Je v tom, jak ten Šalermoun byl zvyklý žít. Vezměte člověka, kterýma jen jedno dítě nebo dvě děti. Bude takový člověk dětmi plýtvat?
Nebude; nemůže si to dovolit. Takový člověk zná cenu dětí a dětí si cení. Ale vezměte člověka, kterému běhá po domě nějakých pět miliónů dětí, - a hned vidíte rozdíl. Takový člověk rozpůlí dítě jako králíka. Však mu jich ještě zbude habaděj. O děcko víc nebo míň, to Šalermoun ani nepoznal, a v tom máte celého Šalermouna."
Jakživ jsem neviděl takového černocha. Když si vzal něco do hlavy, nikdo mu to už nerozmluvil. Měl na Šalomouna spadeno víc než kterýkoliv černoch, kterého jsem kdy viděl. Tak jsem raději mluvil o jiných králích a Šalomouna jsem nechal padnout pod stůl. Vyprávěl jsem mu o Ludvíku Šestnáctém, kterému ve Francii před dávnými časy usekli hlavu; a povídal jsem mu o chlapečkovi delfínkovi, který by se byl stal králem, kdyby ho nebyli vzali a strčili do vězení, ve kterém umřel, jak někteří lidé říkají.
"Chudinka malinká."
"Ale jiní zase říkají, že se dostal z vězení a že utekl a přijel do Ameriky."
"To je dobře. Ale nebude se tu mít s kým bavit. U nás tady nejsou králové, viďte, že ne, Hucku?"
"Ne"
"To tedy bude bez místa. Co bude dělat?"
"Nevím. Někteří z nich se dali k policii a jiní zase učí lidi mluvit francouzský."
"Cožpak Francouzi nemluví jako my, Hucku?"
"Ne, Jime; když mluví Francouz, nerozuměl bys ani slovo - ani jediné slovo."
"To tedy ať mě netrefí šlak. Jak je to možné?"
"Já nevím; ale je to tak. Viděl jsem kousky té jejich hatmatilky tady v knížce. Dejme tomu, že by k tobě přišel člověk a řekl ti: Parlezvo-ús francajs - co by sis myslel?"
"Nemyslel bych si nic. Vzal bych klacek a praštil bych ho po hlavě, totiž kdyby nebyl bílý. Od žádného černocha bych si nenechal takhle nadávat."
"Hrome, vždyť to není žádná nadávka. To jenom znamená, jestli umíte mluvit francouzský."
"Tak proč to neřekl rovnou?"
"Ale vždyť on to říká. Říká to tak, jak mluví Francouz."
"To tedy mluví zatra směšně a mně s tím dejte pokoj. Nedává to vůbec žádný smysl."
"Heleď se, Jime, podívej se; mluví kočka tak, jak mluvíme my?"
"Ne, kočka nemluví tak, jak mluvíme my,"
"A kráva?"
"Kráva také nemluví jako my."
"A mluví kočka jako kráva? Nebo mluví kráva jako kočka?"
"Ne."
"Je to přirozené a v pořádku, že kočka mluví svou řečí a kráva svou řečí?"
"Ovšem."
"A není snad přirozené a v pořádku, že kočka a kráva mluví jinak než my?"
"To se rozumí, že to je úplně v pořádku."
"Tak mi řekni, Jime, proč není přirozené a v pořádku, že Francouz mluví jinak než my. Co mi na to odpovíš?"
"Je kočka člověk, Hucku?"
"Není."
"No vidíte. Proto kočka nemusí mluvit jako člověk. -A je kráva člověk? Anebo je kráva kočka?"
"Ne, kráva není člověk a kráva není kočka."
"No vidíte. Proto kráva není povinna mluvit ani jako člověk, ani jako kočka. A je Francouz člověk?"
"Ano."
"Tady to máte. A proč u všech všudy Francouz nemluví jako člověk?"
Viděl jsem, že je darmo mluvit, černocha nenaučíte rozumně diskutovat. Tak jsem toho nechal.