Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola I.

Neznáte mě, ledaže jste snad četli knížku, která se jmenuje Dobrodružství Toma Sawyera; ale na tom nezáleží. Tu knížku sestavil pan Mark Twain a napsal tam pravdu, tedy - většinou pravdu. Sem tam něco vylepšil, ale celkem vzato napsal pravdu. Ale to nic. Však jsem jakživ nikoho neviděl, kdo by si nezalhal aspoň tu a tam, leda tetu Polly nebo vdovu nebo snad Mary. Teta Polly - to je tedy jako Tomova teta Polly - a Mary a vdova Douglasová jsou důkladně popsány v té knížce, která je většinou knížka pravdivá, sem tam s nějakým tím vylepšením, jak už jsem řekl.
A ta knížka končí takto: Tom a já jsme našli peníze, které lupiči ukryli v jeskyni, a tak jsme zbohatli. Dostali jsme každý šest tisíc dolarů - v samém zlatě. Byla to velikánská spousta peněz, když to bylo narovnané do sloupků. No, a soudce Thatcher to vzal a uložil na úrok a vynášelo nám to dolar denně, jak je rok dlouhý - tedy víc, než by člověk věděl, co s tím. Vdova Douglasová si mě vzala za vlastního a prohlásila, že mě zcivilizuje; ale život v jejím domě byl tuze perný, neboť vdova byla zoufale spořádaná a slušná v každém ohledu; a tak když jsem to už nemohl vydržet, vyklouzl jsem. Navlékl jsem se do svých starých hadrů a narazil starý klobouk; byl jsem na svobodě a bylo mi dobře. Ale Tom Sawyer mě vyslídil a řekl, že zakládá loupežnickou tlupu a že bych se mohl přidat, kdybych šel zpátky k vdově a vedl život spořádaného občana. Tak jsem se vrátil.
Vdova nade mnou plakala a nazývala mě ubohou ztracenou ovečkou a nazývala mě i mnoha jinými názvisky, ale nijak zle to nemínila. Navlékla mě zase do nových šatů a mně nezbylo, než se v nich potit a potit a škrtit. No, a potom to všecko začalo nanovo. Vdova zacinkala zvonečkem a musels být včas u stolu. Ale když jsi byl u stolu, nesměl jsi rovnou začít jíst, ale musels čekat, až vdova sklopí hlavu a zažbrblá něco nad jídlem, ačkoliv dohromady nebylo nač žbrblat - až na to, že každá věc byla uvařená zvlášť. Když se dělá nějaká míchanina v kotlíku, je to jiné; věci se smíchají, kolem všeho je šťáva a je to všecko lepší.
Po večeři vdova přinesla svou knihu a začala mě poučovat o Mojžíšovi a o rákosí u břehu řeky a já se musel tužit, abych o něm všecko věděl. Ale potom se vdova podřekla a vyšlo najevo, že Mojžíš je už notnou dobu po smrti. Tak jsem už na další nebyl zvědav, protože mi na mrtvých lidech vůbec nezáleží.
Brzo jsem začal mít chuť na kouření a řekl jsem vdově, aby mi to dovolila. Odpověděla, že kouření je mrzká neřest, že to je věc nečistá a abych odolával pokušení. Vidíte, jak to s některými lidmi chodí. Hubují na něco, co sami neznají. Na jedné straně se starala o Mojžíše, do kterého jí nic nebylo, protože nebyl z její přízně, a který nikomu k ničemu není, protože je už dávno po smrti, a na druhé straně, vidíte, měla náramně moc řečí, když jsem dělal něco, co stálo za to. A kromě toho šňupala; toť se ví, šňupání tabáku bylo přípustné, protože to dělala sama.
Její sestra, slečna Watsonová, obstojně hubená stará panna s okuláry, se právě nastěhovala k vdově a dala se do mě se slabikářem. Dřela mě celkem snesitelně skoro hodinu a pak jí vdova řekla, aby toho už nechala. Také bych to už déle nebyl vydržel. Potom náledovala hodina nudná až k smrti a se mnou šili všichni čerti. Slečna Watsonová pořád říkala: "Dáš ty nohy dolů, Huckleberry," a "Nehrb se tak, Hucklebeny, - seď rovně" a za chvilečku zas řekla: "Nezevluj a neprotahuj se, Huckleberry, - cožpak se neumíš chovat?" Potom mi vyprávěla o pekle a já jsem jí řekl, že bych tam už rád byl. To ji hrozně dopálilo, ale já jsem tím nemínil nic zlého. Já jsem prostě chtěl někam jít. Já zkrátka chtěl nějakou změnu a nebyl jsem vybíravý. Ona mi řekla, že to, co jsem řekl, je hříšné. Povídala, že ona sama by něco takového neřekla za nic na světě; ona že žije tak, aby se dostala do nebe. Pomyslel jsem si, že dostat se tam, kde bude slečna Watsonová, není žádná trefa, a umínil jsem si, že se nebudu snažit dostat se do nebe. Ale to jsem jí ovšem neřekl, protože by z toho byly jen mrzutosti a k ničemu dobrému by to nevedlo.
Ale slečna Watsonová, jak byla rozběhnutá, už se nezastavila a pokračovala v líčení nebe. Říkala, že člověk nebude v nebi mít nic jiného na práci než chodit od rána do večera s harfou a zpívat a zpívat do aleluja. Žádné štěstí jsem v tom neviděl, ale nahlas jsem to ovšem neřekl. Zeptal jsem sejí, zda myslí, že Tom Sawyer přijde do nebe, a ona řekla kdepak. Z toho jsem měl radost, protože jsem chtěl, abychom byli s Tomem spolu.
Slečna Watsonová pořád mlela svou a nic jí na mně nebylo vhod. Byla to hrozná nuda a připadal jsem si tuze opuštěný. Potom konečně svolali černochy do domu a bylo modlení a pak se šlo spát. Sel jsem nahoru do své světnice se zbytkem svíčky a postavil jsem svíčku na stůl. Potom jsem si sedl na židli u okna a snažil jsem se myslet na něco veselého, ale nešlo mi to. Připadal jsem si tak opuštěný, že jsem si přál být mrtev. Hvězdy svítily a v lese šelestilo listí opravdu strašidelně; slyšel jsem sovu, která kdesi daleko hou-hou-houkala nad nějakým umrlým, a sýčka a psa, kteří naříkali pro někoho, kdo měl umřít. A vítr mi chtěl cosi pošeptat, a já ne a ne rozumět, co říká, a tak mi začal mráz běhat po zádech. Potom jsem od lesa zaslechl zvuk, jaký dělá duch, když chce říct, co ho tíží, a když se nemůže dorozumět, a tak nemá v hrobě pokoj a musí každou noc chodit a naříkat. Byl jsem tak skleslý a vystrašený, že se mi zastesklo po společnosti. Potom mi najednou začal po rameni lézt pavouk. Smetl jsem ho, pavouk vletěl na svíčku, a než jsem mohl něco udělat, byl už od plamínku celý scvrklý. Nikdo mi nepotřeboval říkat, že to je hrozně špatné znamení a že mi to přinese neštěstí. Byl jsem notně vyděšen a strach mnou třásl, div mě nevytřásl z šatů. Vstal jsem, třikrát jsem se otočil a pokaždé jsem se pokřižoval; potom jsem si ovázal chomáček vlasů nití, abych se ochránil před čarodějnicemi. Ale moc jsem si od toho nesliboval, protože tohle člověk dělá, když ztratí podkovu, kterou našel, a nemůže ji proto přibít na dveře. Ale nikdy jsem neslyšel, že by to pomáhalo v případě, že člověk zabil pavouka.
Zase jsem si sedl, třásl jsem se dál a vytáhl jsem dýmku, abych si zakouřil; protože v domě bylo ticho jako v hrobě, tak se to vdova nemohla dozvědět. Za hodnou chvíli jsem slyšel z města hodiny, jak dělají bum - bum - bum; udeřily dvanáctkrát a zase bylo ticho, ještě horší než předtím. Ale za chvilečku jsem slyšel, jak dole ve tmě praskla mezi stromy větvička. Něco se tam hýbalo. Seděl jsem, ani jsem se nehnul, a poslouchal jsem. A potom jsem zaslechl načisto tiché "mň-au mň-au". To je ono, řekl jsem si a udělal jsem taky "mň-au mň-au", jak nej tišeji jsem uměl, a pak jsem zhasil světlo a vylezl oknem na střechu kůlny. Potom jsem sklouzl dolů, vplížil se mezi stromy a opravdu tam na mě čekal Tom Sawyer.