Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (předmluva a první kapitola)
• přeložil František Gel (Dobrovský, 2015)
• název anglického originálu: The Adventures of Tom Sawyer

Předmluva

Většina dobrodružných událostí, zaznamenaných v této knize, se skutečně přihodila; několik jsem jich zažil sám, ostatní zažili jiní chlapci, moji spolužáci. Huck Finn je kreslen podle skutečné předlohy. Tom Sawyer také, jenže nikoliv podle jednoho určitého modelu. Tom Sawyer je kombinací charakteristických znaků tří chlapců, jež jsem znal, a patří tudíž do skupiny staveb ve smíšeném slohu.
Podivné pověry, o nichž se zmiňuji, byly skutečně obecně rozšířeny mezi dětmi a otroky na Západě v době, kdy se tento příběh odehrává - tedy před třiceti čtyřiceti lety.
Ačkoliv moje kniha byla napsána především k pobavení chlapců a děvčat, doufám, že se jí proto nebudou vyhýbat muži ani ženy. Neboť součástí mého plánu bylo osvěžit dospělým v milé paměti, jací kdysi sami byli, jak smýšleli, myslili a mluvili a do jakých roztodivných věcí se občas pouštívali.

Hartford 1876

Autor

1. kapitola - Nový chlapec

"Tome!"
Žádná odpověď.
"Tome!"
Žádná odpověď.
"Kam se ten chlapec jenom mohl podít? Tak, Tome!"
Stará paní si stáhla brejle a rozhlédla se přes ně po pokoji; pak si je nastrčila na čelo a dívala se zpod brýlí. Málokdy nebo nikdy se skrze ně nedívala po tak všedním předmětu, jako je chlapec, neboť to byly její parádní brýle, chlouba jejího srdce, a byly na podívanou,
nikoliv na dívání - kolečky od sporáku byla by viděla stejně dobře. Stará paní vypadala chviličku bezradně a řekla ne hněvivě, ale přece dost hlasitě, aby to slyšel nábytek: "To nic. Ale počkej, až tě chytím.
Já..."
Větu nedokončila, neboť v tu chvíli už byla sehnutá a šťárala smetákem pod postel, a tak potřebovala všechen dech, aby dodala šťouchancům důrazu. Nevyšťárala nic, jenom kočku.
"To svět neviděl, co si ten chlapec dovoluje!"
Šla k otevřeným dveřím, postála v nich a dívala se ven mezi popínavá rajčata a bující durmanový plevel, jež tvořily zahradu. Tom nikde. Pozvedla hlas do výšky vypočtené na daleký donos a zahoukala "Tó-ó-ómééé!"
Něco se za ní šustlo a stará paní se obrátila ještě právě včas, aby mohla chytit chlapce za šos kabátu a zarazit jeho útěk.
"Tady jsi! Také jsem si mohla vzpomenout na spíž. Cos tam dělal?"
"Nic."
"Nic? Podívej se na své ruce a podívej se na svá ústa. Od čeho jsou?"
"Já nevím, teto."
"Ale já vím. Zavařenina to je. Stokrát jsem ti řekla, že s tebe stáhnu kůži, budeš-li mi chodit na zavařeninu. Podej mi rákosku." Rákoska se vznášela ve vzduchu - nebezpečí bylo zoufalé.
"Jejda! Za vámi, tetičko, za vámi!"
Stará paní se otočila jako na obrtlíku, shrnula si sukně ohrožené neznámým nebezpečím a chlapec se dal na útěk, vyšplhal se na vysoký plot a zmizel za ním. Jeho teta Polly překvapením na chvilečku ustrnula a pak propukla ve shovívavý smích.
"Vem ho nešť! Cožpak se jakživa ničemu nenaučím? Už se mně navyváděl tolik kousků, že bych si na něho opravdu mohla dávat lepší pozor! Ale staré hlupačisko je nejhorší hlupačisko. A starého psa novým kouskům nenaučíš, jak se říká. Ale ty má svatá dobroto, on ty svoje triky nikdy dvakrát neopakuje, a jak má člověk vědět, co vyvede zas nového? Vypadá to, jako by přesně věděl, jak dlouho mě může trápit, než se dopálím, a ví, že muže-li mě minutku zabavit nebo dokáže-li mě rozesmát, že ho pak už nemůžu ani plácnout. Pámbůh ví, že vůči chlapci nekonám svoji povinnost, a to je svatá pravda. Kdo zdržuje metlu svou, nenávidí syna svého, jak říká Písmo Vrším hříchy a odplatu na nás oba, dobře to vím. Je plný Belzebuba, ale ty má svatá dobroto, je to nebožky mé vlastní sestry chlapec, chudinka malinká, a já jaksi nemám srdce ho bít. Po každé, když mu něco nechám projít, svědomí mě tolik hryže, a po každé, když ho plácnu, mé staré ubohé srdce málem puká. Inu inu, člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování, jak praví Písmo, a už to takové bude. Dnes odpoledne jistě půjde za školu a mně nezbude, než abych ho za trest nechala zítra pracovat. Je to ukrutné, nutit ho, aby pracoval v sobotu, když všichni hoši mají volno, ale Tom nenávidí práci víc než všechno na světě a já prostě musím vůči němu konat svou povinnost, sice budu zkázou toho dítěte."
Tom ovšem za školu šel a měl se náramně dobře. Domů přišel tak-tak včas, aby mohl pomoci Jimovi - černošskému chlapci - nařezat na zítřek dříví a naštípat před večeří třísky - totiž, přišel včas, aby měl ještě kdy vypovědět Jimovi svá dobrodružství, zatím co černoušek konal tři čtvrtiny práce. Tomův mladší bratr (přesněji řečeno nevlastní bratr) Sid byl se svým úkolem (sbíráním třísek) již hotov, neboť to byl hoch tichý, bez dobrodružných a darebných spádů: Zatím co Tom jedl večeři a v příhodných chvílích kradl cukr, kladla mu teta Polly otázky lstivé a velmi zákeřné, neboť na Toma líčila a chtěla ho chytit do tenat zhoubných přiznání. Jako mnoho jiných prostých duší lichotila si i teta Polly sebeklamným přesvědčením, že má mimořádné nadání pro úskočnou a tajuplnou diplomacii, a libovala si v nejprůhlednějších léčkách, jež pak považovala za vrcholné výkony a zázraky nejničemnější rafinovanosti. Povídá: "Bylo notně teplo ve škole, Tome, viď?"
"Ano, prosím."
"Bylo hrozné teplo, viď?"
"Ano, prosím."
"Nechtělo se ti jít se koupat, Tome?"
V Tomovi trošinku hrklo - nemilé podezření mu problesklo hlavou.
Podíval se pátravě na tetu Polly, ale její tvář mu nic nepověděla. Proto řekl:
"Ne, prosím - totiž ani ne moc."
Stará paní vztáhla ruku, sáhla na Tomovu košili a řekla:
"Ale nejsi ani moc uhřátý."
Blažilo ji vědomí, že zjistila, že košile je suchá, aniž kdo věděl, že právě toto zjištění bylo účelem manévru. Netušila arci, že Tom už přece jen vystihl, odkud vítr vane. Proto také sáhl k bezpečnostnímu opatření proti případnému dalšímu tahu tety.
"Někteří z nás jsme si pumpovali vodu na hlavu - mám ji ještě mokrou. Vidíš?"
Tetu Polly zamrzelo, že přehlédla tento detail nepřímého důkazu a že se jí tah nepovedl. Potom ji osvítilo nové vnuknutí:
"Tome, když jste si pumpovali vodu na hlavu, nemusel sis rozpárat límec, který jsem ti přišila? Rozepni kabát!"
Stín znepokojení s Tomovy tváře zmizel. Rozepjal kazajku. Límec byl bezpečně sešitý.
"I k šlaku! No tak zmiz! Já jen chtěla vidět, zda jsi nebyl za školou a zda ses nešel koupat. Ale to nic. Popálené dítko se ohně bojí, jak se říká. Jsi lepší, než si člověk myslí. Tentokrát."
Zpola se mrzela, že její prohnanost neuspěla, zpola se radovala, že Tom alespoň jednou nějakým řízením náhody byl hodný chlapec. Ale Sidney řekl:
"Tak se mi všecko zdá, že jste jeho límec sešila bílou nití. Ale teď je sešitý černou."
"Ovšem že jsem ho sešita bílou nití! Tome!"
Leč Tom nečekal na další vývoj událostí. Když mizel dveřmi, ještě řekl:
"Sidáčku, tohle ti osladím."
V bezpečí Tom kriticky prohlédl dvě jehly, zabodnuté pod klopou kabátu a - omotané nitěmi. Kolem jedné byla nit bílá, kolem druhé černá. Řekl:
"Jakživa by si toho nebyla všimla, nebýt Sida. Kat aby to spral! Jednou to šije bílou nití, po druhé černou. Krindypindy, proč se nedrží jedné barvy - kdo se v tom má vyznat? Ale se Sidem si to vyřídím, na to může dát krk. Já ho naučím!"
Tom nebyl vzorným košíčkem městyse. Ale vzorného hošíčka velmi dobře znal - a nenáviděl.
Do dvou minut nebo ještě rychleji na všechny své starosti zapomněl. Ne proto, že by jeho starosti byly třebas jen o poznání méně těžké nebo méně trpké, než jsou muži starosti muže, ale proto, že nad starostmi nabyl vrchu a starosti z jeho mysli vypudil mocný nový zájem - stejně jako muž zapomene na své neštěstí ve vzruchu nových podnikání.
Novým Tomovým zájmem byla cenná novinka v oboru hvízdání, kterou získal od kteréhosi černocha, a už se nemohl dočkat, až ji bude moci cvičit v nerušeném ústraní. Bylo to zvláštní, jakoby ptačí švitoření, jakési trylkování způsobené tím, že se při hvízdání melodie jazyk v krátkých přestávkách dotýká patra. Čtenář si patrně vzpomene, jak se to dělá, byl-li kdy chlapcem. Pílí a úsilím Tom záhy přišel věci na kloub a kráčel ulicí a ústy plnými harmonie a s duší plnou radosti. Bylo mu, jak asi je hvězdáři, když objevil novou oběžnici - leč pokud jde o sílu, hloubku a čirost radosti, byla převaha na straně chlapce, nikoliv na straně hvězdáře.
Letní večery byly dlouhé. Ještě nebyla tma. A najednou Tom přestal hvízdat. Zhlédl cizince - hocha o poznání většího, než byl sám. Přespolní - bez ohledu na věk a pohlaví - představoval v zapadlém městysi Saint Petersburgu mocnou pozoruhodnost. A tento chlapec byl kromě toho ještě dobře oblečený - dobře oblečený ve všední den. Bylo to prostě ohromující. Jeho čepice byla titěrná věcička, jeho upjatý kabát z modrého sukna byl nový a švihácký a totéž platilo o jeho dlouhých kalhotách. Měl boty, ačkoliv přece byl teprve pátek. Měl dokonce i vázanku uvázanou z křiklavé stuhy. Cizí hoch vyzařoval velkoměstskou atmosféru, jež se zažírala do Tomových útrob. Čím déle Tom civěl na tento skvoucí zázrak, tím více ohrnoval nos nad takovým hejskovstvím a tím omšelejší mu připadala vlastní výstroj. Žádný z chlapců nepromluvil. Pohnul-li se jeden, pohnul se i druhý - ale jenom stranou, bočně v kruhu. Po celou dobu jeden nespustil oko s druhého a po celou dobu byli k sobě obráceni tváří v tvář.
Konečně řekl Tom "Že bych tě přepral!"
"Povídali, že mu hráli."
"Přepral bych tě."
"Nepřepral bys mě."
"Přepral."
"Nepřepral."
"Přepral."
"A že ne."
"A že jo!"
"A že ne!"
Tísnivá odmlka. Potom řekl Tom:
"Jak se jmenuješ?"
"Do toho ti nic není."
"Když budu chtít, tak mi do toho bude!"
"Tak proč nechceš?"
"Jestli ještě řekneš popel, tak..."
"Popel, popel, popel! No a ?"
"Ty si myslíš, bůhvíjak nejsi chytrý, viď?" Já bych si mohl dát jednu ruku uvázat na záda a druhou bych tě mohl zmydlit, kdybych chtěl."
"Tak proč to neuděláš? Pořád jenom říkáš, že bys mohl."
"Když si budeš se mnou zahrávat, tak to udělám."
"Takových už jsem viděl - ó jé."
"Ty chytráku, ty si myslíš, kdovíco nejsi, viď? To je ale čepice, co máš na hlavě!"
"Když se ti nelíbí, tak se na ni nedívej! O co, že mi ji neshodíš? Kdo to zkusí, ten si to vypije."
"Jsi lhář!"
"A ty ještě větší!"
"Pereš se jenom hubou, ale jinak si netroufáš."
"Ztrať se odsud!"
"Povídám ti, nehraj si se mnou, nebo popadnu kámen a omlátím ti ho o hlavu."
"Povídali, že mu hráli."
"Uvidíš, že to udělám."
"Tak proč to neuděláš? Proč jenom pořád říkáš, že to uděláš? Neuděláš to, protože máš strach."
"Nemám strach."
"Máš."
"Nemám."
"Máš."
Další přestávka, další upřené pohledy, další boční kroužení jednoho kolem druhého. Teď stojí rameno proti rameni.
Tom řekl:
"Jdi odsud!"
"Co bych chodil! Jdi ty!"
"Nepůjdu."
"Já taky ne."
Tak tu oba stáli, rozkročmo, rameny proti sobě, a strkali se vší silou a civěli nenávistně jeden na druhého. Ale žádný z nich druhým nepohnul.
Když už byli oba námahou uhřátí a rudí, oba opatrně přestali strkat a Tom řekl:
"Jsi zbabělec a štěně. Povím to na tebe svému velkému bratrovi. Ten tě může zmlátit malíčkem a já mu taky řeknu, aby to udělal."
"Nevídáno I Já mám ještě většího bratra a ten je tak silný, že by mohl tvého bratra hodit tuhle přes plot." (Oba bratři byli výplody obrazotvornosti.)
"To je lež."
"Kdo nevěří, ať tam běží."
Tom udělal palcem nohy rýhu do prachu a řekl:?
"Jestli přelezeš tuhle čáru, tak tě zmažu, že nebudeš vědět, čí jsi. A nehraj si se mnou!"
Nový chlapec čáru okamžitě překročil a řekl:
"Řekl jsi, že to uděláš - tak teď ukaž."
"Necpi se na mé - a dej si pozor."
"Řekl jsi, co uděláš - tak proč ,to neuděláš?"
"U všech všudy! Za dva krejcary to udělám."
Nový hoch sáhl do kapsy, vytáhl dva měďáky a výsměšně je Tomovi podával.
Tom praštil do ruky a měďáky spadly.
V mžiku se oba hoši váleli a zmítali v prachu, zaklesnutí do sebe jako kocouři. Chvíli, snad minutu, jeden druhému škubal a rval vlasy a šaty, jeden druhého škrábal a bil do nosu, a hoši se pokrývali špínou a slávou. Poznenáhlu se splet ztvárnila a z mlhy bitevní vřavy se vynořil Tom. Seděl rozkročmo na novém chlapci a bušil do něho pěstmi.
"Křikni dost!" řekl Tom.
Chlapec však sebou jenom zmítal a snažil se vyprostit. Brečel - hlavně vzteky.
"Křikni dost!" - a bušení pokračovalo.
Konečně cizinec ze sebe vypravil dušené "dost!" Tom ho nechal vstát a řekl: "Po druhé budeš chytřejší. Dáš si lepší pozor, s kým si něco začínáš."
Nový chlapec odcházel. Cestou si oprašoval šaty, vzlykal, popotahoval a občas se díval zpátky, při čemž potřásal hlavou a vyhrožoval Tomovi, co mu všechno udělá, "až ho nachytá po druhé". Tom to kvitoval posměšky. Opouštěl bojiště v povznesené náladě; sotva byl obrácen zády, popadl nový hoch kámen, hodil jím, zasáhl Toma mezi lopatky a pak se otočil a uháněl jako jelen. Tom pronásledoval zákeřníka až domů a tak zjistil, kde bydlí. Oblehl a chvíli obléhal bránu, vyzývaje nepřítele, aby vylezl ven, nepřítel však se na něho jenom šklebil oknem a odmítal vyjít. Potom se objevila nepřítelova matka, nazvala Toma zlým, zpustlým a sprostým dítkem a kázala mu odejít. Tak odešel; ale řekl, že si "svatosvatě" na toho chlapečka "posvítí".
Domů se dostal velmi pozdě večer, a když opatrně vlezl oknem do své světnice, zjistil, že padl do leče v podobě své tety; když teta spatřila stav jeho šatů, její odhodlání změnit sobotní volno v zajetí s nucenou prací nabylo pevnosti skály.