Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek (1993, Votobia; ISBN: 80-85619-71-7)
• přeložil Zdeněk Urbánek
• název anglického originálu: The Million Pound Bank Note (1893)
• jedna z nejznámějších povídek Marka Twaina vypráví příběh mladého Američana, který se v Londýně stává dočasným majitelem jedné bankovky v hodnotě rovného milionu liber
• mladý Američan Henry Adams se po ztroskotání na moři a záchraně britskou lodí ocitá zcela bez prostředků v Londýně; jeho beznadějnou situaci ukončí výstřední sázka dvou bratrů milionářů, kteří Henryho na čas vybaví celým milionem liber - ovšem v podobě jedné jediné bankovky; smyslem jejich sázky je otázka, je-li možno s takovým typem hotovosti v praktickém životě obstát; po počátečních marných pokusech bankovku rozměnit se z Henryho pomalu, ale jistě stává hvězda londýnské společnosti; vzrušující identitu neznámého amerického milionáře bude však dříve či později nucen odložit...

Když mi bylo sedmadvacet let, byl jsem úředníkem u dohazovače důlních pozemků v San Francisku a odborně jsem se vyznal ve všem, co je třeba vědět při finančním podnikání. Byl jsem na světě sám a na obživu jsem neměl nic jiného než vlastní hlavu a dobrou pověst; ale obojí mi slibovalo, že nakonec dosáhnu jmění, a já byl těmi vyhlídkami zcela spokojen.
Po sobotním obědě patřil můj čas jen mně a zvykl jsem si trávit jej na malé plachetnici v zálivu. Jednou jsem se odvážil příliš daleko a odneslo mě to na moře. Když se už stmívalo a skoro mě opustila všechna naděje, zachránila mě dvoustěžňová loď plující do Londýna. Byla to dlouhá a bouřlivá plavba a dovolili mi, abych si cestu zaplatil prací jako plavčík. Když jsem v Londýně vstoupil na břeh, měl jsem šaty potrhány a ušpiněny a v kapse mi zbýval jediný dolar. Ten peníz mi stačil opatřit jídlo a přístřeší na čtyřiadvacet hodin. Příštích čtyřiadvacet hodin jsem se musel bez jídla a přístřeší obejít.
Asi v deset hodin příštího dopoledne jsem se v potrhaných šatech a hladový vlekl po náměstí Portland Place, když tu jakési dítě, jež tudy táhla chůva, odhodilo do strouhy velikou sladkou hrušku - jen jedinkrát do ní kouslo. Samozřejmě jsem se zastavil a toužebně se zadíval na ten ušpiněný poklad. Sliny se mi sbíhaly v ústech, žaludek dychtil po té hrušce a celá moje bytost o ni žadonila. Jakmile jsem však vykročil, abych ji zvedl, vždy odhalil můj záměr zrak některého z mimojdoucích a já se samozřejmě napřímil, zatvářil jsem se lhostejně a předstíral, že mě ani nenapadlo na tu hrušku myslet. Tohle se několikrát opakovalo a nemohl jsem hrušku zvednout. Začal jsem právě být dost zoufalý, abych už překonal stud a sáhl po té hrušce, když tu se za mými zády otevřelo okno a promluvil z něho jakýsi pán: "Vstupte sem, prosím."
Vpustil mě vrátný v přepychové livreji a byl jsem uveden do nádherné místnosti, kde seděla dvojice starších pánů. Poslali sluhu ven a vybídli mě, abych usedl. Dojedli právě snídani a pohled na její zbytky mě takřka přemohl. Div jsem se nezbláznil, když jsem viděl jídlo tak blízko, ale nevyzvali mě, abych ochutnal, a tak jsem tu trýzeň musel snést, jak jsem nejlépe dokázal.
O chvilku dřív tu došlo k něčemu, co já se dověděl až za hezkou řádku dní, ale vám o tom povím hned. Ti dva staří bratři se před dvěma dny důkladně pohádali a nakonec dospěli k dohodě, že spor rozhodne sázka, jak už je u Angličanů zvykem, má-li se cokoli vyřešit.
Snad si vzpomínáte, že Anglická banka kdysi vydala dvě bankovky v hodnotě milionu liber, kterých mělo být použito pro nějaké zvláštní účely u příležitosti jakéhosi státního obchodu s cizí zemí. Z nějakého důvodu bylo použito jen jedné z těchto bankovek, která pak byla znehodnocena; druhá byla dosud uložena v sklepeních banky. Nu a ti bratři přišli v rozhovoru na to, že by rádi věděli, jak by asi dopadl naprosto počestný, inteligentní cizinec, který by se octl v Londýně bez jediného přítele a neměl by žádné jiné peníze, jen tu bankovku v hodnotě milionu liber, o níž by nemohl podat vysvětlení, jak ji získal. Bratr A prohlásil, že by takový člověk zemřel hladem; bratr B to popíral. Bratr A prohlásil, že by ji nemohl udat v žádné bance ani kdekoli jinde, poněvadž by ho na místě zatkli. Tak se spolu hádali, až bratr B řekl, že je ochoten k sázce - dá dvacet tisíc liber na to, že se ten člověk, ať se stane cokoli, uživí z toho milio­nu třicet dní a nezavřou ho. Bratr A ho vzal za slovo. Bratr B šel do banky a koupil tu bankovku. Prostě jako pravý Angličan; smělý až do morku kostí. Pak nadiktoval dopis, který jeden z jeho úředníků napsal úhledným krasopisem, a oba bratři potom seděli celý den u okna a vyhlíželi toho pravého, jemuž by jej odevzdali.
Viděli mnoho počestných tváří, které nebyly dost inteligentní, mnoho tváří inteligentních, ne však dost počestných; viděli mnoho lidí, kteří měli obě tyto vlastnosti, ale nebyli dost chudí, nebo byli dost chudí, ale nebyli cizinci. Vždycky něco chybělo, až jsem přišel já; shodli se, že splňuji všechny požadavky, a tak mě jednomyslně vybrali, a teď jsem tu tedy čekal, až se dovím, proč mě zavolali dovnitř. Začali se mě vyptávat, kdo vlastně jsem, a brzy znali celý můj příběh. Konečně mi pak řekli, že se jim hodím pro jejich záměr. Prohlásil jsem, že mě to upřímně těší, a zeptal jsem se, jaký je to záměr. Jeden z nich mi podal obálku a řekl, že vysvětlení najdu uvnitř. Chystal jsem se ji otevřít, ale zarazil mě; mám si prý vzít dopis domů a pečlivě si jej přečíst bez spěchu i unáhlenosti. Vrtalo mi hlavou, o co jde, a byl bych si o tom rád pohovořil, ale jim se nechtělo; rozloučil jsem se tedy, uražen a ponížen tím, že jsem se tu zřejmě stal terčem nějakého žertu, ale poněvadž jsem nebyl v postavení, které by mi dovolovalo oplácet urážky ze strany bohatých a mocných stejnou mincí, musel jsem se s tím smířit.
Byl bych tu hrušku teď zvedl a byl bych ji snědl před celým světem, ale byla pryč; vinou té nešťastné záležitosti jsem tedy o ni přišel a tím se moje pocity vůči oněm dvěma mužům nezmírnily. Jakmile ten dům už nebyl na dohled, otevřel jsem obálku a spatřil, že jsou v ní peníze! To si můžete myslet, že se moje mínění o těch mužích rázem změnilo! Neztrácel jsem už ani okamžik, zastrčil jsem dopis i peníze do kapsy u vesty a odebral se do nejbližší levné jídelny. A taky jsem toho spořádal. Když jsem už víc nemohl, vytáhl jsem peníze, rozložil bankovku, podíval se na ni a bezmála jsem omdlel. Pět milionů dolarů! Hlava se mi pořádně zamotala.
Jistě jsem celou minutu seděl omráčen a mžoural na bankovku, než jsem se doopravdy vzpamatoval. A ze všeho nejdřív jsem si pak všiml hospodského. Hleděl na bankovku a stál jako zkamenělý. Tělem i duší vyjadřoval zbožnou úctu, ale vypadal, jako by nemohl pohnout rukama ani nohama. Za okamžik jsem si věděl rady a vykonal jediný rozumný čin, který se dal vykonat. Napřáhl jsem k němu ruku s bankovkou a bezstarostně řekl: "Rozměňte mi to, prosím vás."
Začal se chovat opět normálně a tisíckrát se mi omlouval, že nemá za takovou bankovku drobné, a nedokázal jsem ho přimět, aby ji vzal do ruky. Chtěl se na ni jen dívat, pořád se na ni jen dívat; hleděl na ni, jako by se nemohl dosytit, ale dotknout se jí nechtěl, jako by to bylo něco příliš svatého, aby se toho směly dotýkat ruce ubohého smrtelníka. Řekl jsem: "Je mi líto, že vás obtěžuji, ale nemohu jinak. Rozměňte mi to, prosím vás; nic jiného nemám."
Ale odpověděl, že na tom nezáleží; byl ochoten nechat tu maličkost na jindy. Řekl jsem mu, že patrně hodně dlouho nebudu nikde tady nablízku, ale odpověděl, že to nevadí, počká, ba co víc, mohu u něho kdykoli sníst, co se mi zachce, a účet zůstane otevřen, jak dlouho si budu přát. Prý doufá, že se nemusí bát důvěřovat pánovi tak bohatému, jako jsem já, a to jen proto, že si rád zažertuji a baví mě vystřelit si z lidí tím, jak se oblékám. V té chvíli vstupoval další host a hospodský mi naznačil, abych to obludné zjevení ukryl; pak se mi klaněl, dokud jsem nebyl ze dveří, a já se rovnou vydal do onoho domu a k oněm bratřím, abych omyl, k němuž došlo, napravil dřív, než po mně začne slídit policie a dopomůže mi k tomu. Byl jsem důkladně znepokojen, vlastně mi to nahnalo hodně strachu, i když jsem se ničeho zlého nedopustil; ale znal jsem lidi dost dobře, abych věděl, jak to dopadne, když zjistí, že dali nějakému tulákovi milionovou bankovku místo bankovky jednolibrové: strašně se rozvztekají na toho tuláka, třebaže by se spíš měli zlobit na svou krátkozrakost. Když jsem došel blíž k onomu domu, moje vzrušení začalo opadávat, protože v něm vládl naprostý klid, a já si byl skoro jist, že na omyl ještě nepřišli. Zazvonil jsem. Přišel týž sluha. Zeptal jsem se, zda jsou pánové doma.
"Odjeli." Řekl to povzneseně a chladně, jak je zvykem lidí jeho druhu.
"Odjeli? Kam?"
"Na cesty."
"Ale do kterých končin?"
"Patrně na kontinent."
"Na kontinent?"
"Ano, pane."
"Kudy - kterou cestou?"
"To nevím."
"Kdy se vrátí?"
"Řekli mi, že za měsíc."
"Za měsíc! To je hrozné! Aspoň trošku mi poraďte, kam bych za nimi mohl poslat dopis. Je to nesmírně důležité."
"To nemohu. Nemám ani ponětí, kam odjeli."
"Musím tedy mluvit s někým z rodiny."
"Rodina je taky pryč; už celé měsíce je někde v cizině - snad v Egyptě a v Indii."
"Došlo k obrovskému omylu, člověče. Určitě budou do večera zpátky. Řekněte jim, že jsem tu byl, že sem budu chodit, dokud se všechno zase nespraví, a že se nemají čeho obávat."
"Vyřídím jim to, jestliže se vrátí, ale nečekám je. Řekli mi, že se nejpozději za hodinu přijdete vyptávat, ale já vám prý musím říci, že všechno je, jak má být, a že se včas vrátí a budou vás očekávat."
Musel jsem se tedy vzdát a odejít. Hotová záhada! Div jsem z toho nepřišel o rozum. Vrátí se "včas". Co to má znamenat? Snad to vysvětlí dopis. Předtím jsem na ten dopis zapomněl; vytáhl jsem jej a přečetl. Stálo v něm:

Jste inteligentní a počestný muž, jak lze vidět podle vaší tváře. Domníváme se, že jste chudý a že jste cizinec. V tomto dopise najdete jistou částku peněz. Dostáváte ji jako bezúročnou půjčku na třicet dní. Ohlaste se v tomto domě na konci této lhůty. Uzavřel jsem na vás sázku. Jestliže vyhraji, dostanete jakékoli zaměstnání, které pro vás budu moci získat - to znamená kterékoli zaměstnání, o němž prokážete, že se v něm vyznáte a že jste schopen je vykonávat.

Žádný podpis, žádná adresa, žádné datum.
Octl jsem se to v pěkné kaši! Vy už víte, co tomu předcházelo, ale já to nevěděl. Byla to pro mne nerozluštitelná záhada. Neměl jsem ani ponětí, o co jde, zda mi chce někdo ublížit, nebo prokázat laskavost. Zašel jsem do parku a posadil se, že si to rozmyslím a uvážím, co teď nejlepšího podniknout.

***