Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (první 2 kapitoly)
• přeložila Adéla Volfová (Dobrovský, 2015)
• název anglického originálu: The Prince and the Pauper

I. NARODIL SE PRINC A CHUĎAS

Jednoho podzimního dne v druhé čtvrtině šestnáctého století se ve starém městě Londýně narodil v chudé rodině Cantyových chlapec, nechtěné dítě.
A téhož dne se v královské rodině Tudorů narodilo dítě, na něž se rodina velice těšila. Celá Anglie ho potřebovala a toužila po něm, doufala v něho a prosila o něj Boha tak, že nyní, když skutečně přišel, lid bezmála šílel radostí. Všichni se objímali a líbali, všichni slavili svátek, vysoce i nízko postavení, bohatí i chudí hodovali, tančili, zpívali a byli dojatí. Ve dne ozdobili Londýn, z balkonů a z průčelí vlály prapory a v ulicích se pořádaly slavnostní průvody. V noci plály velké ohňostroje a lid jásal kolem. Po celé Anglii se mluvilo jen o malém Edwardu Tudorovi, princi waleském, kterého hýčkali v hedvábných peřinkách, a on nevěděl nic ani o tom hluku, ani že nad ním bdí vznešení páni a vysoce urozené dámy.
Nikdo nemluvil o druhém dítěti. Tomu Cantym, zavinutém do bídných cárů, který svým příchodem přinesl rodině další starosti.

II. TOMOVO DĚTSTVÍ

Přeskočme několik let.
Londýn stál tenkrát už tisíc let a na tehdejší dobu byl velkým městem, měl víc než sto tisíc obyvatel. Ulice byly úzké, zablácené, špinavé a zvláště v té části města, kde žil Tom Canty, totiž nedaleko Londýnského mostu. Domy byly ze dřeva, druhé patro přesahovalo první a třetí druhé, čím byly domy vyšší, tím víc se rozšiřovaly. Měly kostry ze silných trámů, pevně vyplněné a omítnuté maltou. Trámy samy byly červeně, modře nebo černě natřené a to domům dodávalo zvláštní vzhled. Dům, ve kterém bydlel Tomův otec, stál v místě zvaném ubytovna U Kaldounu blízko Pudinkové ulice. Byl úzký, chatrný, skoro na zboření a přeplněný nuznými rodinami. Rodina Cantyů obývala světnici ve třetím patře. Otec a matka měli v rohu jakousi postel, ale Tom, babička a jeho dvě sestry Betty a Nanny spávali na podlaze, kde si zrovna lehli. Večer rozložili několik otepí staré špinavé slámy a ráno ji shrnuli na hromadu, bylo to dost chatrné lože.
Betty a Nanny byly patnáctiletá dvojčata, dobrácké povahy, ale úplně nevzdělané, oblečené ve špinavých hadrech. Matka byla také dobrosrdečná, ale otec a babička takovou chválu nezasluhovali. Nikdo je neměl rád a děti od nich nikdy neslyšely laskavého slova.
Mezi chudinou, která bydlela v tom domě, žil starý dobrý kněz, jenž při skromných příjmech konal dobro, kde jen mohl. Říkali mu "otec Andrew". Brával děti k sobě a tajně je vychovával. I Tomovi věnoval pozornost a učil ho číst, psát i základy latiny. Rád by podobně pečoval o výchovu a i vzdělání jeho sester, ale ty se bály výsměchu kamarádek a raději zůstávaly zanedbané.
Celé okolí ubytovny, v níž bydlela chudina, připomínalo úl jako tento dům. Hlad, neštěstí, nářek a pláč tu byly jako doma. Ale malý Tom se při tom všem vůbec necítil nešťastný, neuvědomoval si svoje trpké, těžké živobytí. Vždyť všichni hoši z ubytovny U Kaldounu žili v podobných poměrech, a proto se Tom domníval, že je to tak správné. Nejhůř bývalo, když večer přišel domů s prázdnýma rukama, pak býval i bit. Jen matka mu v noci podstrčila kůrku chleba, kterou si utrhla od úst a schovala pro něho. Takové jsou matky.
Tomův život plynul celkem dobře, zvláště v létě. Chodil po žebrotě jen tolik, aby ušel bití; ostatní čas trávil u dobrého otce Andrewa a naslouchal jeho vypravování o obrech, vílách, začarovaných zámcích, králích a princích. Všechno, co slyšel, mu stále vířilo hlavou, a když někdy v noci ležel hladový a unavený na zpuchřelé slámě, jeho fantazie pracovala. A při představě nějakého prince v královském paláci docela zapomněl na všechno své utrpení. Dnem i nocí myslel jen na jedno přání - vidět na vlastní oči opravdového prince. O svém přání se zmínil některým chlapcům z ubytovny, ale ti se mu vysmáli, proto o tom nejraději snil a přemítal o samotě.
Otec Andrew mu půjčoval knihy a Tom se četbou trochu vzdělával a měnil. Postavy z jeho snů byly tak uhlazené, že se mu začal hnusit jeho rozedraný oděv a on si přál být oblečený čistěji a lépe. Stále si chodíval hrát k loužím, ale už nestříkal pro zábavu po kamarádech jako dřív.
Tom často bloudil kolem Maypole po výročních trzích a někdy vídal vojáky v uniformách, když provázeli některého nešťastníka do vězení v Toweru. Nejen to, ale všechno, co kolem zahlédl, ho fascinovalo.
Čtení a snění o životě princů na Toma tak působilo, že se začínal chovat podle nich, aniž si to uvědomoval, k velkému údivu kamarádů začal mít dvorné a uhlazené řeči a způsoby. Časem je tím tak ovlivnil, že na něj hoši pohlíželi s úctou, jako na nějakou vyšší osobu. Hodně toho věděl, uměl tak pěkně mluvit, byl tak důvtipný a moudrý. I dospělí lidé si začínali Toma všímat jako nadaného hocha a přicházeli k němu se svými svízeli, aby jim poradil a rozsoudil je. Často žasli nad jeho rozumem a on se stal hrdinou v očích všech těch, kdo ho znali. Při hře s kamarády si Tom zařídil knížecí dvůr, on sám byl princ, jeho druhové představovali stráže, komoří, podkoní, hrabata, dvorní dámy a královskou rodinu. Vítali ho vždy s obřady, které Tom znal ze své romantické četby, projednávali s ním důležité záležitosti království a on vydával dekrety svému vojsku, loďstvu a místokrálům. Přitom stále chodil po žebrotě, oblečený do vetchých záplatovaných šatů a spával na trošce zpuchřelé slámy, na níž dál snil o vznešených princích a králích. Jeho přání spatřit jednou skutečného prince v něm den ode dne tak sílilo, že zastínilo všechna jiná přání a stalo se jediným cílem jeho života.
Jednoho lednového dne se při své obvyklé obchůzce loudal bos a promrzlý kolem Mnišské ulice, pokukoval do kuchyňského okna a měl chuť na vepřovou sekanou a jiná jídla, která tam viděl. Zdálo se mu, že to jsou pamlsky snad jen pro anděly, nikdy je ani neochutnal. Ten den bylo studené, pošmourné a mlhavé počasí, Tom se vrátil domů celý promoklý, hladový a utrmácený. Dlouho nemohl usnout, až ho konečně jeho myšlenky zanesly do krásných krajin. Usnul a ocitl se v nádherném paláci v družině mladých princů. Před nimi se hluboce ukláněli dvořané lesknoucí se zlatém a drahokamy a okamžitě plnili jejich rozkazy a jemu se zdálo, že je také princem.
Celou noc nad ním zářila sláva vysněné královské říše. Pohyboval se mezi pány a dámami v oslňující záři světel, vdechoval líbeznou vůni, poslouchal rozkošnou hudbou a odpovídal uklánějícímu se davu tu úsměvem, tam kývnutím své princovské hlavy.
Druhý den ráno se probudil do smutné bídy kolem sebe. Jeho krásný sen jen zvětšil jeho neštěstí, rozmnožil jeho trpkost. Srdce se mu sevřelo žalostí a on se rozplakal.