Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek ze třetí kapitoly (Dřina) z třetí části knihy (Zkušební období Eda Kennedyho)
• přeložila Lucie Simerová (Argo, 2012)
• název originálu: The Messenger
• jedná se o románovou prvotinu současného australského prozaika

Je to dlouhá noc, během který jsem lapenej ve snovým světě a nedokážu přijít na to, jestli jsem vzhůru, nebo spím. Když se k ránu probudím, ještě pořád jsem na Masakru, pronásleduju ženskou, která přinesla kartu, a hádám se s tím malým klukem. Smlouvám. Potom pozdějc se mi zdá, že jsem zpátky ve škole, ale není tam nikdo jinej. Jenom já, a vzduch ve třídě je nažloutlej prachem. Sedím tam, na lavici mám pohozený knížky a tabule je popsaná. Slova na ní jsou psacím písmem, nemůžu je rozluštit.
Vejde nějaká paní.
Učitelka s dlouhejma, hubenejma nohama, v černý sukni, v bílý blůze a fialovým svetru na knoflíky. Bezmála padesátnice, ale svým způsobem sexy. Většinu času mě ignoruje,dokud nezazvoní zvonek, hlasitě, jako by byl hned za dveřma. Tehdy si učitelka poprvé vůbec všimne mojí přítomnosti.
Vzhlídne.
"Je čas začít, Ede."
Jsem připravenej. "Ano?"
"Mohl bys, prosím, přečíst ta slova za mnou?"
"Nedokážu to."
"Proč bys to pro všechno na světě neměl dokázat?"
Soustředím se na slova ještě víc, ale pořád je nemůžu rozluštit.
Učitelka nade mnou kroutí hlavou. Nevidím to, ale s očima upřenýma do lavice cítím její zklamání. Dlouze zírám před sebe a vlastně mě mrzí, že jsem tu paní zklamal.

Po pár minutách.
Se to ozve.

K uším mi dolehne zvuk jako prásknutí bičema po něm skřípání.
Zvednu oči a naskytne se mi úděsnej obraz. Vyrazí mi dech - učitelka visí před tabulí na provaze.
Je mrtvá.
Strop je pryč a provaz je pevně uvázanej k trámu krovu. Sedím v hrůze a dusím se vzduchem, kterej zběsile vdechuju, ale jako by neobsahoval kyslík. Ruce se mi lepěj ke stolu, tak pevně, že si je musím odpáčit, když vstanu ve snaze vyběhnout pro pomoc. Pravou rukou popadnu kliku u dveří, ale vtom se zarazím a otočím se zpátky k paní visící na provaze.
Pomalu.
Skoro plíživě.
Dojdu k ní, abych se na ni podíval zblízka.
Zrovna když si pomyslím, že svým způsobem vypadá dokonce spokojeně, vytřeští oči a promluví.
Její hlas zní přiškrceně a chraplavě.
"Už to slovo poznáváš, Ede?" vypraví ze sebe a já zůstanu stát s pohledem upřeným za ni, na tabuli. Nahoře teď vidím nadpis a rozumím tomu, co sděluje:
"Neplodná".
V tu chvíli se mi tělo paní zhroutí k nohám a já se probudím.

***

U nohou mám Portýra a prachem nažloutlej vzduch je teď u mě v obýváku, způsobuje to slunce, co vychází venku.
Sen na mě dotírá ještě pár vteřin po tom, co otevřu oči, a úplně tu paní, slova i nadpis vidím před sebou. Cítím, jak mi paní padá k nohám, a slyším, co řekla. "Už to slovo poznáváš, Ede?"
"Neplodná," zašeptám.
Vím, že už jsem to někdy slyšel. Vlastně vím, že jsem čet básničku nazvanou "Neplodná". Čet jsem ji ve škole, protože naše angličtinářka měla deprese. Ta básnička se jí děsně líbila a já si z ní něco pamatuju ještě dneska. Slova jako "nepatrný zvuk kroků", "muzeum bez soch", a to, jak svůj život přirovnala k fontáně, která tryská a voda padá zase zpátky do ní.
Neplodná.
Neplodná.
Rychle se zvednu, když mi to dojde. Málem se přerazím o Portýra, na kterýho to mimochodem neudělalo žádnej dojem. Vrhne na mě pohled, kterým říká: Právě jsi mě probudil, kámo.
"Neplodná," sdělím mu.
A co jako?
Zopakuju název a tentokrát Portýra radostně popadnu za čumák, protože už znám odpověď na pikový eso. Nebo se k ní aspoň blížím.
Báseň "Neplodná" napsala žena, která spáchala sebevraždu, a jsem si docela jistej tím, že - se jmenovala Sylvia Plathová.
Prohledám gauč, najdu kartu a znovu to jméno vidím, třetí na seznamu. Jsou to spisovatelé, řeknu si. Všechno jsou to spisovatelé. Graham Greene, Morris West a Sylvia Plathová. Překvapuje mě, že jsem nikdy neslyšel o prvních dvou, jenomže člověk zkrátka nemůže vědět o každým, kdo kdy napsal knížku. Se Sylvií jsem si ale jistej. Dokonce už si tykáme. Tak jsem na sebe pyšnej.
Nějakou dobu si ten okamžik vychutnávám, mám pocit, jako bych náhodou rozlousknul nějakou obrovskou záhadu. Jsem neskutečně ztuhlej a žebra mě ničej, ale pořád ještě dokážu sníst vločky s mírně pochybným mlíkem a spoustou cukru.
Asi tak v půl osmý zjistím, že jsem vyřešil jenom část problému. Pořád netuším, kam mám jít a jaký lidi je potřeba navštívit.
Začnu v knihovně, řeknu si. Škoda že je neděle. To otevřou až pozdějc.

Zajde ke mně Audrey.
Díváme se na film, kterej hrozně doporučuje.
Je dobrej.
Vyhýbám se otázce, kde byla včera večer.

Řeknu jí o pikách, o jménech a že se odpoledne chystám do knihovny. Jsem přesvědčenej, že v neděli maj otevřeno od dvanácti do čtyř.
Audrey pije kafe, co jsem uvařil, a já se podívám na její červený rty a zatoužím vstát, dojít k ní a políbit ji na ně. Chci na svejch rtech cítit jejich plnost a hebkost. Chci do ní vydechovat a dýchat s ní. Chci bejt schopnej kousnout ji trošku do krku a přimět svý prsty, aby jí přejely po zádech, a prohrábnout se tou krásnou žlutavou barvou jejích vlasů.
Upřímně.
Nevím, co se to se mnou dneska ráno děje.
Brzy ale pochopím, proč se tak cejtím - zasloužím si něco. Poletuju a napravuju lidem životy, i když třeba jenom na pár chvilek. Ubližuju lidem, kterejm je potřeba ublížit, přitom působit někomu bolest je v rozporu s veškerou mojí přirozeností.
Zasloužím si aspoň něco, mudruju. Audrey by mě určitě aspoň na vteřinu dokázala milovat. Ale vím svoje. Je mi úplně jasný, že k ničemu nedojde. Audrey mě líbat nebude. Sotva se mě dotkne. Já lítám po celým městě, lidi po mně šlapou, mlátěj mě, nadávaj mi a k čemu? Co z toho mám? Co z toho plyne pro Eda Kennedyho?
Řeknu vám, co -
Nic.