Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

X

Nadešla noc ze čtvrtka na pátek. Podmračná, mlhavá, ale ne studená. Barča sedí zas na prahu, lokty o kolena a bradu o dlaň majíc opřenu. Okna továrny září, bílý kouř vine se tiše a zrovna svítí nad rybníkem a rozplývá se nad lesy Ohradskými.
"Což pak už nikdy tam nepůjdu - co pak je to vskutku možná?" hučí a víří Barče v hlavě.
Taková podivná úzkosť ji posedá, ale ona tu úzkosť dráždí od včerejška se vracející myšlénkou: A co, kdybych se tam podívala Jen oknem třeba... nic víc... a pak hned zas domů - Kdo bude co vědět? Nikdo... A ta myšlénka jakoby ji opřádala, obtáčela, nemůže a nemůže se z ní dostat.
"Půjdu spat," myslí si chvíli, a hned na to: "Takhle po půlnoci, k jedné, ke druhé tam jít... nikdo nepomyslí... nikdo neuvidí.., co se může stát - ?"
Rozechvění její roste. Hlučně jde do světnice, aby Balcarka věděla, že jde domů, hlučně zavírá dvéře a lehá si na postel. Projíždí jí horko a hlava se jí točí, je jí tak úzko, ale zároveň cítí takovou zvláštní ra- dosť, takové štěstí, jaké již dávno necítila. Ani se nehýbá. Má oči otevřeny a naslouchá! Tik - tak, tik - tak, tik - tak, hrrrrr - bum, bum, bum... tři, osm, deset, jedenáct - Jedenáct hodin! - Teprve ! - Za dvě hodiny by tam mohla jít... Vykrást se tiše...
Dítě zavrnělo, probouzí se, pláče. Barča skočila s postele a tiskne je k prsům. Konejší a kojí je dnes s takovou horlivostí a radostí. Srdce jí při tom hlasně bije. A pak je hýčká, točí se s ním po světnici a zpívá mu. Aby Balcarka slyšela... Slyší, slyší, nespí, kašle tam vedle...

Zavři očka svý,
Pánbůh bude s tebou spáti,
andělíčky kolébati,
spi, Františku, spi.

Dítě usíná. Barča zvolna je klade na kolébku. "Teď bude spát, ani se nehne, až do rána. Balcarka taky snad usne..." "Jen podívat, jen jednou se podívat," povídá si Barča, jakoby se omlouvala, a ulehá zas na postel. "Co pak opravdu blázním?" šlehlo jí pak náhle hlavou. "A co by - co je na tom - podívat se!"
I zdá se jí to tak přirozené, tak snadné, jakoby to již byla sama udělala několikrát, a jakoby to jiné dělaly každý den, "Beztoho nespím, tak jako tak," omlouvá se zas.
Bije půlnoc, pak půl jedné. Neklid Barčin vzrůstá. Ta dráždivá sladká hrůza ji opíjí. Vidí ozářená okna továrny, vidí ten kouř se vinout, představuje si, jak se k tomu všemu blíží, jak přehupuje plot, jak dopadá lehce na zem a jak se krade tiše k vápence. Tam v jednu hodinu všecko spí... O půlnoci se stáhne a naloží, a do dvou nikdo se ani nehne. Barča se vidí, jak se plouží kolem, jak potom rychle zajde k dřevěnému vysokému čističi plynu, jenž stojí zrovna před oknem.
Stoupne k oknu, přitlačí tvář ke sklu, chvíli tak se bude dívat, a pak zas tiše zpátky... Má promyšlený každý krok, každé hnutí - vidí již teď všecko v duchu, vidí se stát na podezdívce okna, slyší u čističe zřetelně tlumený pravidelný chod saturačky, slyší sykavé odfukování zpáteční páry i pronikavé její vypouštění z monžíků. Chvíli ještě čeká, váhá, ale každým okamžikem to vše zdá se jí svůdnější, divoké, dráždivé odhodlání ji pojímá...
Teď skočila s postele, a již vjela do flanelové jupky, již hlavu obaluje šátkem a svazuje vzadu jeho cípy a tiše, bosa, jde ke dveřím, opatrně jako kočka se k nim plíží, jako zloděj beze hluku je otvírá a zas zavírá, přidržujíc kliku, aby necvakla... Již je v síni - ale teď musí otevřít dvéře vedoucí ven; klíč trčí zevnitř v zámku. Tichounce po nich hmatá. Horko probíhá jí tělem, kolena se jí chvějí i ruce se třesou, ale to rozechvění je tak opojné, omamné, hrůzné sladké...
Teď nahmátla klíč, otočila, teď tiše zavřela za sebou, a již cítí pod nohama studenou vlhkou půdu silnice. Jak ji projelo to chladno, poskočila a byla by výskla štěstím. Tak se cítila volna a svobodna a naplněna radostí.
Sama ani neslyší své kroky, jedva prsty vlhké a měkké půdy se dotýká. Již seběhla s pole, jež končí za zděným plotem továrním, již stojí u zdi a krade se podél ní ku vrátkům, kterými vyjíždějí do krechtů železné nízké vozíky po úzkých kolejích. Teď ucítila pod nohou chlad jejich železa. Ale jde dále již zašla za roh a zas tam plíží se podél zdi až k opuštěným vrátkům, jimiž vychází se ze dvora k rybníku. Tam se zastavila a naslouchala. Nikde nic se neozývá...
Ale teď - kroky!
Ponocný.
Barča odskočila od vrátek, shýbla se a přitlačila za zeď.
Ponocný přešel, kroky jeho ztrácejí se směrem k velikým vratům, jimiž do továrny vjíždějí vagony.
Barča přikradla se zas ku vrátkům, opřela se levou nohou o příční lištnu, chytila se rukama okraje a již se mrštné vyhoupla, zadržela sukně, přehodila pravou nohu, obrátila se, pak vtáhla dovnitř i levou, seskočila, a hned se přikrčila k zemi a naslouchala. Byla na dvoře továrním v nejopuštěnější jeho části.
Ponocný asi právě došel k vagonové váze, tam musí natáhnout kontrolní hodinky, tam si chvíli odpočine.
Pohlédla vzhůru. Vysoko nad ní bělá se kouř a zvolna vine se k lesům. Ale není teď čas hledět. Jen ještě chvíli Barča čeká, co by dvacet napočítal. Pak se zvedla a utíkala ke kovárně, a odtamtud po chvíli rozběhla se k vápence a stanula pod nízkou, širokou její stříškou, jež kryla kol do kola spodek její.
Tma bezehvězdné, bezměsíčné mlhavé noci byla záštitou Barčinou na cestě k továrně.

XI

U vápenky si chvíli odpočala. Nikdo ji tu viděti nemohl. Malý Čadil s vytáhlým Krupkou tam uvnitř po stažení a naložení teď jistě dřímou. Nic se aspoň uvnitř nehýbá. V tom tichu kolem rozeznává tlumený pravidelný chod strojů. Zde kolem vápenky pod zemí položeny jsou vodní roury až k rybníku za továrnou. Barče se zdá, že slyší, jak to v těch rourách dýchá. Co to? - Teď vypouštějí saturační plyn z továrny. To mají jistě málo šťávy. Snad museli zarazit před chvílí. Proč asi? Snad něco v řepníku se stalo... Nebo na páteru, a museli to spravovat... Snad měli málo řepy. Hučivě, pravidelnými oddechy proudí ten plyn do tiché noci. Ostřejší zvuk se teď v to ozval. To vypouštějí páru z monžíků Barča dívá se směrem k čističi, jenž jako široká černá pumpa neurčitě, skorem hrozivě rýsuje se při zdi tovární v temnotě noční. Teď kolem něho ovíjí se hustá, bílá, přilínavá pára, krouží nahoru a rozplývá se a ztrácí v temnotě.
Páter klape jako zběsilý, pračky rachotí, nějaký ženský hlas v řepníku táhle zpívá: "Ach není, není tu -" To jistě Kačírková Amála...
Teď zmírnil se hukot. Již zase saturují. To přibývá šťávy. Jen aby to dobře šlo, aby již nemuseli zastavovat. To je vždycky smutné. Však je na noc pan adjunkt Kovář, tui si to již zařídí... Ten asi teď chodí po varní síni jako bouřka. Barča jej zrovna vidí zpoceného, s černou hedvábnou čepicí v týle, s vestou rozepjatou a s viržinkem v ústech. Teď hukot zcela přestal. To již saturují aspoň tři kotle. Přehodili ventil, a již to zase jde. Však budou asi mít co dohánět, panečku! Zrovna to z té fabriky tlumeně hřímá. Barču táhne zvědavosť k oknu. Ale než se odhodlává ze svého úkrytu vykročit, dívá se za sebe kolem po dvoře do tmy. Hledí okem široce rozevřeným. Jak tak pátrá v mlhavé temnotě, zdá se jí, že v ní plynou, vznášejí se a rozplývají neurčité příšerné stíny. Je jich plno při zemi, ve vzduchu, za ní i nad ní.
Teď teprve vidí, jaká to byla odvážlivosť, tou temnotou sem se přikrásti. Tísnivý úděs na ni padá, i zima ji roztřásá. Cítí svou samotu, a bázeň ji přepadá. Rychle se odvrací, vstává a blíží se k oknu za lavérem (čističem). Nežene ji už pouze zvědavosť, ale i strach, aby uviděla lidi, aby jim byla na blízku Již je za čističem u okna. Cítí pod nohama zvlhlá prkna, jimiž zakryta je jáma, kterou vede roura od čističe k pumpě saturační. Slyší tu, jak pumpa pravidelně plyn ssaje, odtahuje; rozeznává tu zrovna sluchem každý pohyb táhla. I ostatní šum továrny zřetelněji tu rozlišuje. Slyší i řepu dopadat na vál, rachotivé její bubnování a kutálení, slyší nárazy rozjetých vozíků o zahnuté konce kolejí, hlučné rozvírání i srážení dvířek a hlasitá zvolání od difuze.
"Dost!" křičí diškant Burdálkova Ferdy a ozývá se zatleskání od pánví, a hned vzápětí zdá se jí, že slyší otevírání víka difuzéru a prudké, ostré vystřikování proudem vody. Teď přiklaplo spodní víko - domnívá se slyšet Barča - teď rozlétla se dvířka vozíku, teď tam hrnou a našlapávají řízky - teď zavřeli dvířka, prázdný vozík odrachotil zpět k řezačkám, víko na difuzér se zvolna přiklopuje, a již jedou s novým naplněným vozíkem k následujícímu. "Táhnout!" chraptivě ozývá se diffundant Hlaváč a dvakrát tleská. Vida, dobře počítala!
Barčina mysl všecka již je zaujata továrnou. Ani nepozoruje, že stoupla na podezdívku okna a že zadržujíc se zdi přitiskla celou tvář k tabuli okenní. Necítí její chlad, jen oči rozevírá a hledí dovnitř. Ale nic nevidí. Sklo je zaprášeno a z vnitřku zapoceno; jedva že jednotlivá světla rozeznává, jako žlutavé, chrpovitě rozstříklé skvrny. A pak je tu dole plno páry od kalolisů, jež lehká, teplá a příjemně čpavá vine se tiše po celém prostranství.
Bezděky Barča hloub vdechuje, aby ucítila tu zvláštní vůni, již dýchala od mládí a jež jí bývala tak příjemna... A při tom dychtivé a lesknoucí se oči vystupují jí takřka z důlků, jak prahnou zahlídnouti více než rozstříknuté ty skvrny světel. A nad ní v pravidelných lhůtách sykavě vyjíždí pára úzkou rourou z monžíků a roztrhává se nad ní v obláčky. Barča však necítí její teplo a vlhko, dívá se jen, dívá a zapomíná na vše kolem. Vystupuje na prsty, aby viděla více, naklání se nalevo, napravo - Marno. Vidí jen neurčitou šeď a v ní ty skvrny s červenavým jádrem a žlutavým řidnoucím okrajem.
Křečovitě zas chytila se zdi a upíná oči dovnitř. Stoupá na špičky, že až křeč jí do lýtka chytá, aby pohlédnouti mohla čtvercem, z něhož sklo bylo s části vyraženo, ale nemůže se až tam dopjati.
Za oknem, u něhož stojí, jsou již kalolisy a nedaleko okna zahrazený otvor, kterým vyklopuje se vozík s kalem. Každou chvíli může přijít chromý Kudlich v dřevěnkách, aby šámu kolečkem odvážel. Je jí tam už, pane, hodně. Ale Barča nedbá. Ať mě uvidí, myslí, a jen zahaluje hlavu více do šátku. Štěstí, že Kudlich ve vápence se ohřívá a klímá.
Po marných pokusech, uviděti něco zřetelněji, Barču opět seskočila a krade se podél zdi k oknu, které jest již blízko vchodu a za nímž jsou monžíky. Tam je několik tabulek rozbitých i uvidí snad vyraženým otvorem do vnitř. Rozvaha její mizí, bázeň ji opouští, jen dychtivosť roste. Tváře jí planou a srdce hlasně buší. Všechny její smysly jsou napjaty jen ku vnitřku továrny. Neslyší již kroků obcházejícího ponocného, ani nevidí, že vyšla ze vchodu Hlávková s plecháčem pro vodu. Ovšem vyšla bosa, lehkým mlaskavým krokem. Neslyší skřípot pumpy a hrčivé zvonění vody do plecháče, vždy hlubší a hlubší. Teď ji Barča shlédla, jak zatáčí ke schůdkám difuze. Ano vidí zcela zřetelně první tři schůdky i zábradlí nud nimi. A teď - teď schází dolů pan adjunkt, a jde někam ke strojům ! Vidí jeho šedé kalhoty a rozevřenou vestu se silným stříbrným řetízkem, slyší jeho pádné a rychlé kroky. Tvář jí zrovna hoří, oči svítí a čelem div zbytku tabulky nevymačká. Proudí sem k ní vzduch továrny, s tou zvláštní, nasládle čpavou vůní, a to jeho teplo a ta vůně jen ji ještě více rozpalují a omamují. Barča ji hltá rozevřenými chřípěmi a polyká pootevřenými ústy.
Dvojí táhlé hvízdnutí ozvalo se teď od domu úřednického. To ponocný odpískává hodiny.
Barča to slyší, ale neuvažuje, že tu je již téměř hodinu a že by se měla vracet. Je jak opilá a smyslů zbavená. Tlačí se k samému kraji okna, kde může lépe vhlédnout dovnitř. Ale vidí pořád jen málo, jen ty schodv k difuzi s dřevěným zábradlím, spodní části kalorisatorů, černajících se v tmavých otvorech zdiva, a kousek šedé cementové podlahy pod schody až k monžíkům. Vidí vlevo úseč setrvačníku hnacího stroje. Pozoruje, jak to ohromné koleso se pohybuje, jak se stále souká dolů do základů a strhuje s sebou široký pás řemenu, jenž mizí pak dole, jakoby jej tam někdo zachycoval a strhoval do bezedné hlubiny.
Tak se Barce v přepnutí a ochabování smyslů teď zdá, neboť nevidí dále na levo, kde týž řemen se objevuje zas nad povrchem a letí z těch hlubin skrze strop šikmo nahoru, stále nahoru, jakoby ta výše neměla konce.
Úseč setrvačníku je černá, a jeho rameny prokmitává bělavá zeď za ním; tmavá spodina řemenu je zahnědlá a jako vyleštěná. Barča pohlcuje očima ten nepřetržitý pohyb. Vidí ta ramena setrvačníku jak se řítí stále do základu, jaksi zoufale, hnány divokou, neúprosnou nějakou mocí. Zachytni to rameno rukama, strhne tě s sebou do hlubiny, polož se mu v dráhu, vmáčkne tě do základu s hnáty a žebry rozdrcenými. To je stokrát větší síla než lidská, a příšerná, slepá a nezadržitelná.
A jak tak Barča na ten neúprosný, mohutný, věčný pohyb hledí, zase se v ní ozývá dětinná úcta k té velkolepé síle, jež to vše žene v před, to koleso, ten stroj a všecky ostatní, i vidí v duchu zas to nepřetržité pohlcování řepy a obrovské rození cukru, a srdce její se naplňuje zbožnou vírou k té všemocné duši, která oživuje tyto prostory, která proudí železem těch strojů, která hledí z nesmírnosti těch stěn a vládne všem těm lidem, kteří tam se hýbou a dýšou. A jak ta víra v srdce její táhne, uniká z něho všechen strach před lidmi. Konejšivé a sílící přesvědčení se jí zmocňuje, že zde u těch prostor ani v nich nemůže jí nikdo vlasu zkřivit na hlavě, že vše v továrně podléhá té všemocné rodící i drtící síle v ní, ten první jako ten poslední, pan adjunkt jako kluk u monžíků a zametačka u difuze. I Soukup! - A kdyby hned vešla, je v ochraně té fabriky, bez jejíž vůle vlas se jí nezkřiví.
Tou měrou, jak přibývá umdlení těla, začíná se mysl Barčina, ochablá bděním, rozčilením, bázní, vášnivým napínáním, rozplývat za říš skutečnosti a dotýkat se domyslů a představ, jaké rodí a spojuje jen duch předrážděný. Jako v těch nocích minulých, kdy připadalo jí, že je rozdělena na dvě bytosti. Tak si teď zas představuje, že vkročí-li i do fabriky, nebude to vlastně nic nápadno. Bude-li ji chtít někdo chopit, zadržet, kmitne kolem něho jako úhoř, zmizí mu pod rukou. Ba zdá se jí zcela přirozeno vkročiti tam. Vždyť všecko na ni kývá a volá, aby vešla. Ten teplý vzduch, ta sladká, čpavá vůně lehké páry z kalolisů ji svádivě obtáčejí a táhnou k sobě blíž, blíž, blíže -
A Barča sestupuje s okna a jako opředena a zmámena krok za krokem se plíží ke vchodu. Již otevřela dvéře, již stanula a rozhlédla se vůkol. Z chladna noci vešla do prostory plné teplých par, a to horko ji obklopuje, doráží na ni, obtáčí její nohy a stoupá po těle výše až k jejím tvářím, jež začínají hořet. Je jako v jiném světě, je jako kdyby upadla do sna. Do libého, teplého, opojného sna. Vidí světlo, lidi. Světlo ji oslňuje, ruch ji opíjí. Kolem ní je jako řeka, do níž se musí vrhnout, jež ji uchvacuje. Jak se mohla bát, sem vkročit? Co se jí tu může stát? - V tom teplu, v tom jasnu, v té pravidelnosti, v té jistotě, v té velikosti? - Nic. zhola nic. Rozbaluje šátek a vzpřímena kráčí v před.
"Pomáhej Pámbu," dí k lidem u kalolisů. Ohlédli se, poznali ji.
"Co pak se stalo doma?" ptá se předák Kvíčala.
Dívá se naň udiveně. Co by se mohlo stát? - Nic.
Ona však s tím tichým úsměvem kráčí dále. Jakoby ji cosi táhlo k sobě tam vzadu. Zahlédli ji už od difuze i od saturace.
"Hele, Soukupka, Barča - co zde chce?"
"Co zde děláš ?" křičí na ni Hádková, jež seběhla od řezaček.
Barča pohlédla vzhůru, usmála se a řekla: "Vždyť já tam k vám taky přijdu."
Již je u strojů. Stanula nepohnutě a dívá se na pravidelné otáčení koles, na pohyb táhel, na černé válce s ocelovými obručemi, na červeně natřené kolmé trouby vodní, vyhnané nahoru skrze strop, na zahnuté roury parní, hlínou obalené a odštěpující se od široké hlavní roury, která přichází z kotelny.
Teplá závrať, sladké štěstí projímá Barču. Jest jí tak dobře, tak radostno a tak svato. Nemyslí na lidi a nevidí jich ani. Vidí jen tu vysokou rozsáhlou prostoru, ty stroje v ní pracující klidně, pravidelně, jistě a bezpečně, a také ji naplňuje takový klid a pocit bezpečí. V té chvíli rozlétly se dvéře vedoucí z kotelny do varní síně.
Začerněný, vysoký, zamračený objevil se v nich Soukup.
Již ji shlédl a dvěma skoky je u ní.
"Proč jsi utekla od dítěte?" ptá se a tlumí násilně hlas.
Dívá se naň rozevřenýma očima, ale nemluví.
Soukup s napřaženou, v pésť zaťatou rukou žene se proti ní.
Ona vykřikla a prchla zpět za schůdky vedoucí k difuzi. Tam skrčena tiskne se zády ke zdi. Oči její jsou vytřeštěny jako u šílené a roz- plašeně rozhlížejí se kolem. Vidí tmavá okna továrny, bílé stěny, hnědý trámový strop.
"Nedej mne... nedejte mne!..." volá v duchu a srdce úzkostí jí stoupá až k hrdlu.
Soukupa zadržel Kvíčala.
"Nechte ji," přemlouvá. "Co pak nevidíte, že je nějak"... sahá si na čelo.
Soukup hledí se mu vytrhnouti.
"Bestie je - já ji zabiju!"
"Nedej mne, uchraň mne," modlí se Barča jako k Bohu a zrak vytřešťuje k černýrn vysokým oknům, jakoby tam zjeviti se musel bílý, světlý duch továrny, ta síla, která tím vším tady hýbe a před níž všecko je malomocno - i Soukup, i jeho hněv.
Teď Soukup se Kvíčalovi vytrhl a řítí se v před.
"Ty patříš mně..." sípe.
Barča divoce vzkřikla a letí od schůdků. Soukup za ní.
"... mně a dítěti, a ne fabrice," řve topič a napřahuje ruku.
"Nedej mě, nedej!" křičí Barča nahlas a pozvedá a zalamuje ruce.
"Ježíš Maria, - pozor! kam letíte!" volá starý Vácha a již zavírá parní ventil stroje.
Dlouhý, strašlivý výkřik -
U setrvačníku hnacího stroje začervenala se sukně Barčina, zabělaly se její nohy a mžikem zmizelo vše. Soukup sotva odtrhl svou ruku, která již sahala po Barče.
Továrna nenechala ji zabít od jiného.
Barča patřila jí, i vzala si ji.