Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

Až přijde čas...

Až přijde čas, zmučené tělo Krista
kdy s křížů sejmou, na něž vbito hřeby,
a jenom Láska jeho svatá, čistá
z nich zářit bude po zemi i nebi...

Ne krev, ne rány, smrti muka hrůzná
kdy s křížů pokynou, jen Láska vroucí,
a kdy jen její božství lidstvo uzná
a její věčné světlo nehynoucí:

On arci bude Mistrem, věštcem, zoří,
krev jeho ran vždy svatou reliquií,
a jeho Zákon novým světlem vzhoří,
však Bůh nebude, jenž se v mukách svíjí.

Nebude Syna, který úpí v žale:
Proč, Otče můj, jsi opustil mě v smrti?
jen Prorok bude, který umíraje
se v bázni chví, že Síla Lásku zdrtí.

Až člověk nebude mít probodanou
skráň věncem z jařma běd a nouze hloží,
i Bůh nebude hruď mít rozeklanou,
když nebude ji mít ni "obraz boží".

Byl Kristus Bohem lidstvu mučenému
za rovnost, svobodu a lásku svatou.
Až tyto sluncem vzhoří lidstvu všemu,
ni Bůh skráň trním nebude mít spjatou.

Kříž bude signem, zkad jen Láska svítí,
pod její září utrpení zbledne,
a kříž ten nad bezprávím, jež se sřítí,
Dceř boží, Práce, na trůn Otce zvedne.

I chrámy Kristovy až někdy klesnou,
svatyně Práce k hvězdám budou pláti,
jak tam i v těch však každý s duší plesnou
jak bratr vedle bratra musí státi.

Nechť modlitby - jež dílem jsou - se různí,
Dceř boží jedna, jedna Spása bude!
Jak Kristu rovni byli mocným nuzní,
Dceř boží nezná bohaté ni chudé.

Jak jménem Syna děti králů, robů
se křtili jedním stejným slovem pouze,
jak Requiescat... znělo ve tmy hrobů,
ať v ně se kladlo bohatství neb nouze:

Ve jménu Dcery buďtež stejně křtěni
a rovni všichni přede tváří její,
a pracující všichni posvěceni,
a práce hymnou, kterou s vírou pějí!

Kdo pěje líp, se nepovyšuj v pýše,
byl vdovin groš nad zlato srdci Krista,
i Práce bytost z nebeské je říše,
k ní modlitba jen pravá buď a čistá.

Čím výše Práci zvednem', tím víc sebe,
když ona bohyní, my budem' kněží,
a dílna chrámem a svět bude nebe,
v němž Rovnost s Láskou v objetí si loží.

A Bůh sám bude velký Dělník prvý,
jenž souš a vodu, tmu a světlo dělil,
a jenž nás děti napájí svou krví,
an božství své ve Práci, Dceř svou, vtělil.

V ten čas, až všichni v lásce budou pěti
Jí hymnu s vírou v rovnost všechněch hlasů,
Bůh, prvý dělník, navštíví své děti
a zkvetne zem v ráj Adamových časů.

- - -

Ó, sijme sémě k úrodě těch klasů!