Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• podtitul: Básně 1885-1895

Milým svým druhům
K. V. Raisovi a Ant. Klášterskému
v upřímném věrném přátelství.

M. A. Š.

Na záletech

Přijde někdy bílé psaní,
psaní ne, jen slova pouhá,
ba to nejsou slova ani,
spíše sladkobolná touha,
která padne z nenadání
v podvečerní chvíli v hruď.

Bývá to, kdy do minula
vzpomínka mou duši svádí,
do dob, v kterých naděj plula
na růžových vlnách mládí
a kdy vzdorná síla kula
k boji proti křivdám zbraň.

"Přijď, ó, přijď a vrať se ke mně,
sama jsem a mně se stýská..."
tak to šeptá, loudí jemně,
duchovitě ruku stiská,
ovívá mne, stená temně,
steskem divým uchvací.

Znám, ó, znám ten hlas, v němž skrývá
jemná výčitka se v taji,
známý zrak se v oči dívá,
známé ruce rozpínají,
bledá žena zádumčivá
stojí tiše přede mnou.

Ne - to jenom přízrak její,
jenom výtvor fantasie.
Ale všechny čivy chvějí
ve mně se a srdce bije
stále rychlej', bouřlivěji,
marno, marno, musím k ní!

Ostýchavě stisk' jsem ruku
ženě svojí, s kterou žiji,
a již v bouřném srdce tluku
se skloněnou spěchám šijí,
v nitru hudbu zašlých zvuků,
k první svojí milence.

Není chrám to, v kterém bydlí,
nad portálem jehož v pýše
trůní genij zlatokřídlý,
není palác to, v němž sídlí,
jest to nízká chudá chýše,
kterou dosud obývá.

Cesta k ní již zarostla mi -
ach, ta léta rychle plynou!
Dojdu však k ní pěšinami,
jež se v tichých polích vinou,
nechť i šuškají si známí,
jak přes kámen klopýtám.

Stánku první lásky mojí,
zas tě vidím v blaha vzplání!
Tisíc vzpomínek se rojí,
ale touha po setkání
zvítězila s nimi v boji
a již přes práh žene mě.

Vkročím v jizbu - tiše zvedá
od stolu se moje milá,
krásná tvář je trochu bledá,
ale v oku jejím zbyla
ona záře, kterou hledá
jinde marně duše má.

Hluboce se dívá, dlouze -
čar snů zašlých v duši vstává,
srdce moje bouří v touze,
city dávné odpoutává,
jeden úsměv stačil pouze
a již jsme si v náručí.

Sladký stesk nás oba chvátí,
proudu omamných vln jeho
žhavé výkřiky se tratí
blaha dávno ztraceného,
jehož smutné trosky zlatí
záře světla mroucího.

"Jak se máš?" - "Ó, děkuji ti" -
začíná pak hovor známý,
všední závoj, pod nímž svítí
minulost však vzpomínkami,
jak se z průlin mraků třpytí
hvězdy v noci říjnové.

"Pamatuješ...?" zajiskří to
vždycky z mraků. "Ano, ano..."
"Je mi časem toho líto..."
"Není tedy oplakáno - ?"
"Bylo to již sudbou vryto
v desku našich osudů."

Těšíme se: "Tak to bývá -"
ale je to jenom pěna,
na dně doušek stesku zbývá
- "A co dělá tvoje žena?"
náhle se rtů tiše splývá
první mojí milence.

"Moje žena -? Och, ta zdráva,
trochu sice těžkopádná,
ale děti vychovává
pečlivá jak matka řádná,
a Bůh štědře požehnává -"
odpovídám konvenčně.

"Vidíš, vidíš - no, jsem ráda -"
tiše ona usmívá se,
stín však úsměv obepřádá,
stopa stesku chví se v hlase.
"Nebude snad z toho váda,
že's šel ke mně?" - zašeptá.

"Ó, má krásko!... moje žena
klidná je a moudrá paní,
ví, že v srdci zakotvena
stopa vždy je prvních vzplání,
a že duše okřídlená
vždy se musí vracet k nim.

A tak já se vracím skrytě
někdy k tobě nocí temnou. -
Podej mi své ruce, dítě,
pobuď k ránu v lásce se mnou,
požehnej mi, na úsvitě
až se vrátím v domov svůj!"

Sladké štěstí těchto chvílí!
Celou noc tak v obejmutí
víno z dávných let jsme pili
(bylo těžší, trpčí chuti),
teprv když den zasvit' bílý,
vrátil jsem se k ženě své.

Srdce znaveno, tíž v hlavě,
nedýchaje věru ani,
zrak jsem klopil ostýchavě,
ale ona, vzorná paní,
přijala mne shovívavě:
- "Vybouřil's se? - Pojď jen, pojď!" -

Díky za ta slova v tísni,
vážná Próso, dobrá ženo.
Ale přátelé mí přísní,
zda i vámi odpuštěno
k první milence mé - Písni
bude těmto záletům? -

I.

Práce

To víno žití, trpké nebo sladké,
jež z číše pijem' bohaté či prosté
na pouti světem dlouhé nebo krátké,
to víno v nebes vinohradech roste.
A nalévá je Bůh všem lidstva dětem,
by z něho pily žíznivým svým retem,
a vypivše by k němu šly zas zpátky.

Jak ale jít, když krok po víně vratký,
jak k Bohu jít, jenž obklopen je slávou,
se smíchem na rtu, s řečí blábolavou? -
A proto Bůh, by k němu mohli všici,
dal dětem lidským Spasitelku - Práci.
Ta ne bol smrti, ta má úsměv v líci,
ta božská Dceř na kříži nekrvácí.

- - -

Před Kristem zrozena s ním trůní v slávě,
a před ním měla již své vyznavače,
před Kristem šla již v nenádherném hávě
uzavřít bránu zoufalství a pláče.

- - -

Nevstala z mrtvých, ježto neumírá,
ta boží Dceř, sourodá Bohu Synu;
v ráj srdce vede v její sílu víra,
i ona snímá světa hřích a vinu.
V krev její kněží mění víno žití,
v krev dotknutím své požehnané dlaně,
a prostou číš, i když se chudě třpytí,
v posvátný symbol boží - v kalich Páně.

- - -

A jedním z kněží, učících té víře,
od Práce samé maje posvěcení,
po celý život její božství šíře,
byl Ty jsi ve svém svatém zanícení.
A hlásaje: "Jen v Práci naše spása,
znamení její na svůj prapor vsnujte!"
též poznal's, kterak lži kněží dav jásá,
když závist vzkřikla: Jen ho kamenujte!

Tak jako každá má i v Práci víra
své lži proroky i své svatokrádce,
vždyť k patě božské vždy se zmije vtírá,
a i Syn boží našel svého zrádce.

- - -

Tys kráčel dále, nechť i dopad' kámen,
ve jménu Práce křtil jsi mnohé v plesu...
Já, jeden z nich, Tvé víry V srdci plamen
své 'Věřím v Práci' v památku Ti nesu.

5. V. 1885