Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1885

Ve tmě vyrost z mládí, sirotkem jsa záhy.
Nepoznal v svém nitru nikdy lásky vláhy,
která z prsou matek v hruď a srdce kane.
Znal jen hlad a zimu, rány, bídu mnohou.
Nikdy paprsk nepad v srdce zanedbané,
kolem sebe zřel jen smích a pohrdání,
lásky nepocítil, nemaje ni zdání,
na světě že lidé milovati mohou.

Chudý duchem, srdcem, sílu měl jen v pěsti,
nechápal svou bídu, aniž cizích štěstí...
Sotva vyrost z dětství, posetého hložím,
stal se popelářem. V tmě a děsném žáru
téměř zapomněl, že na tom světě božím
touží lidé, září slunce, šumí lesy.
V podzemní své chodbě sotva povšimne si,
kterak popel padá do vetchých mu cárů.

Druhů úsměšky vždy úsměškem zas splácel,
s prázdným kolečkem když pod kotle se vracel -
do výklenků zděných, plných vřelé škváry,
kam se s roštů za ním stále jiskry točí.
Zde nic neslyšel než v kotlích hukot páry,
a tak zvykl přítmí, které tady vládlo,
že když vyšel ven, a světlo v tvář mu padlo,
jak by bleskem stižen, vždycky přivřel oči...

Jednou topič starý za ním do tmy přišel.
Začal vyprávět, sám co byl v škole slyšel,
a co v knihách vyčet: O lidstvu a světu,
o svobodě, vlasti, o národa právu.
Leč náš popelář, tah bolestný kol retu,
vytřeštil naň hled, pak jak by kol cos létlo
rukou mách', a jak by náhle uzřel světlo
přivřev obě oči tupě svěsil hlavu. - -

Ó, ty nešťastný! Co lidstvu všemu skvostem,
to, co hvězdou hoří i v tom srdci prostém:
Jiskra poznání neb aspoň touha po ní, ...
o to's oloupen ... O, bído, kterak děsíš! ...
Zda kdo zastaví a zda se k tobě skloní ? ...
Ubohý, ty's hrozným společnosti hříchem!
Slep a hluch jsi v duši, objat tmou a tichem,
lidstvu, jež chce výš spět, ty se k patám věsíš!

- - -

Dokud také bídy v lidstvu obraz jedin,
ať již s tváří děcka, ať již v rámci šedin,
dokud jediný jen člověk strádá v stínu,
jediné jen dítě po poznáni prahne:
byť i lidstvo mělo křídla cherubínů,
sílu Titanů, jež bouří k nebes trónu,
jednu vůli jen ve srdci milionů,
zjev ten lidstvo zas svou tíží s výše stáhne.