Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• přeložil Sergej Machonin (1951, nakladatelství Svoboda)
• novela Maxima Gorkého, vydaná poprvé roku 1909 (Лето), vypráví o sociálních poměrech a šíření revolučních myšlenek v odlehlé ruské vesnici

Nil Mitryč Milov má ve vesnici přezdívku Mil Milyč pro svou tichou povahu. Je to malý chlapíček, zádumčivý, je šedý jako popel i když si oblékne červenou košili. Chodí vždycky jaksi stranou, drží se dál od lidí a jeho vybledlé oči se dívají smutně, unaveně. I ženu má stejnou jako je sám - mlčenlivou, skromnou; mají dvě děti, jedno sedmileté, druhé devítileté. Před Velikonocemi odvedli Milovovi ze dvora krávu za nezaplacené dluhy.
Savelij Kuzněcov je člověk zmrzačený, sotva chodí: loni na jaře pracoval ve městě v pivovaře a tam mu opilý kozák bičem zpřelámal žebra. Setkával jsem se s ním často - rád líhává na kopci u mlýnů, vyhřívá se na slunéčku. Ještě jsem ho neprohlédl: víc kašle než mluví.
Pak přijde Michajlo Gnědoj. Před válkou byl bohatý, ale za války a pak, když byl v zajetí, se jeho bratr Jakub zamíchal mezi povstalce - zapálili statek knížete Kasatkina - Jakub byl raněn a umřel ve vězení. Jeho žena se hned provdala za Korněje Mozžuchina. Korněj si přisvojil i Michajlův podíl a jeho ženu vykousal z domu. Odešla do města a tam se ztratila. Když se Gnědoj vrátil ze zajetí, porozhlédl se a dal se do pití. Propil všechno, co se dalo a pak šel zrovna k tomu Mozžuchinovi za podomka. Co svátek chodí po ulici opilý, nadává na svého pána a na všechny boháče, ti ho žalují a voják je co chvíli v chládku. Jednou ho dá zavřít okresní soudce, jednou krajský.
Co hledá a co nalézá starý Kuzin u těch lidí životem pocuchaných? - myslím si sedě pod oknem.
Je dusno. Nad vesnicí visí otylá oblaka, návsí běží neposedný vítr, zdvíhá prach, kdesi nad lesy dunivě rachotí hrom a černá noc se co chvíli líně zachvěje v siných zablesknutích dalekých blesků. Slyším pravidelný a těžký dusot koně - to jede vesnicí strážník Semjon, grenadýr ve výslužbě. Vesnice se ho bojí, má ho za polovičního blázna. Je to noční pták, zasmušilý, velký, suché tváře, černý, ne­usměje se, nemrkne jako čuvašská modla vyřezávaná ze dřeva. Celé noci kráčí po vsi a kolem vsi těžký šedý kůň a strážník, černobradý a vzpřímený, se houpá v sedle s puškou na kolenou, tmavé oči upřeny vpřed nad hlavu starého koně, jako by slídil po někom v dálce.
Svou mocí nad lidmi se skoro nevychloubá, mužiky nechá na pokoji a ve dne ho není vidět - spí. Jen když se dva poperou a jejich ženy ho zavolají - tu vyjde, těžký, ospalý, zastaví se u rváčů, dlouho se na ně dívá kalnýma očima, a když spadnou na zem, mlčky do nich začne kopat tlustou nohou v těžké vysoké botě.
Je celý jakýsi temný, stále utlačen zasmušilým mlčením a nikomu se nechce zeptat se ho, o čem to mlčí.
Dosekin mi vypravoval všechno, co je o něm známo: sloužil v Moskvě, a když tam vypuklo povstání, zřejmě vojáka zasáhlo. Na jaře po převratě se objevil ve vsi a byl tenkrát jakýsi celý nesvůj: když je střízlivý, před každým se schovává, chodí se skloněnou hlavou, oči upřeny do země. Když se však opije, postaví se doprostřed návsi, klekne na kolena, na všechny strany se klaní k zemi a prosí lidi o odpuštění. Ale co mu mají odpustit, to neříká. Tenkrát se mužici ještě nedrželi zpátky, vztek na vojáky byl v nich ještě živý a vysmívali se opilému.
"Co, ty lumpe, natropils svinstva a teď ti to samému trhá vnitř­nosti?"
Co chvíli ho někdo udeří a kluci ho perou do zad kameny.
Dokonce jeho bratr, zlý chlap a donašeč, Nikita Ljadov, mu začal radit: "Měl bys, Semjone, odejít do města. Tady nejsi k ničemu - jako vytržený zub."
Tu odešel grenadýr pokorně ze vsi. Odešel v noci, nikdo ho neviděl, nikomu neřekl, kam jde, Ljadovova rodina se z toho celá vylekala - mysleli, že snad na sebe vztáhl ruku. Dva dny a dvě noci chodili Ljadovovi kolem vesnice, hledali ho. Objevil se loni o žních. Ženské žaly obilí a najednou vidí: po cestě z města jde velký, šedý kůň, na něm voják, hlavu má sklopenou, za zády pušku, po boku bič a šavli. Míjí lidi, kouká jako bubák, když ho někdo pozdraví, neodpoví. Hned všechny vylekal, no, a od té doby se tak kývá sem a tam po vesnici a nikdo mu nerozumí.
Stoupl si proti mému oknu. V té tmě je jako mrak, který sestoupil do prachu země. Zdá se mi, že se dívá směrem ke mně a je mi z toho úzko.
Vtom je však slyšet hluché houknutí: "No, no, hybaj, ty dřevo!"
A znovu dusají těžká kopyta suchou zemi. Když jsem si lehl, napadlo mi: "A co když si chtěl se mnou promluvit?"
Přišla doba letních prací, moji přátelé jsou celé dny v jednom kole, scházíme se zřídka, na čtení nemají kdy a já musím vyčíhat každou jejich volnou hodinu. Chodím s nimi v noci na pastvu a tam vedeme besedy jen tak bez čtení, o svátcích pořádáme čtenářské schůzky v lese - připravujeme se k podzimku.
Aljoša nepracuje, své učení s mládeží musel omezit - ani oni nemají čas. Bydlí se mnou na dvoře v kůlně a dělá, jako by byl můj sluha. Staví samovary, zametá pokoj, žárlivě hltá knížky, střádá si zdraví a je klidnější, mírní svou prudkost. Chodí do okresního městečka, vzdáleného dvaatřicet verst, přináší od lidí, ke kterým jsem ho poslal, knížky, noviny, a jeho oči hledí do světa veseleji.
Vaří nám černobrvá mladice, vojačka Varvara Kirilovna, žena asi dvaadvacetiletá, statná, zdravá, velmi zajímavý člověk: mluví spíš úsměvy červených šťavnatých rtů a tmavých výsměšných očí, než slovy, nikoho si nepustí k tělu, Aljocha už si s ní chtěl jako začít, ale brzy ho to přešlo a od té doby se k ní chová zdvořile a oslovuje ji jménem po otci.
Zeptal jsem se ho: "Copak, Aljošo? Tak se mi zdá, že ses spálil?"
Trochu zrozpačitěl a odpovídá vážně: "Spálil, Petroviči, pravda, ne zrovna moc, ale stačilo to! Víš, není to hloupá ženská a umí trochu číst a psát, měli bychom si ji taky vzít do práce."
Já ho varuji: "Ale ne, abys s ní zas mluvil na plnou pusu, slyšíš?"
"Mluvit bys s ní měl spíš ty," říká s úsměvem, "mně by se vysmála."
Zkusil jsem to, ale nedostal jsem z ní nic kromě laskavých úsměvů.
Začal jsem si jí všímat.
Dověděl jsem se, že je už druhý rok napůl vdova - její muž cosi provedl, odsoudili ho za to do trestního oddílu na dva a půl roku bez započtení vazby, takže ho neuvidí - uvidí-li ho vůbec - dřív než za pět let. Špatnou pověst nemá, přesto že ji mládenci obletují jako čmeláci a Jegor Dosekin zřejmě nejvíc. Z mužova domu, od tchána, odešla a bydlí s matkou, která je mistr ve tkaní pásů a ve výrobě růženců. Varvara má taky zlaté ruce: dovede ušít nevěstě šaty, na ikonová roucha navléká perly, i tkaní jí jde od ruky. Na živobytí to však nestačí, musí si přivydělávat posluhou. Má bratra, pracuje na pile, vzdálené nějakých čtyřicet kilometrů, pije hořkou a ve vesnici se skoro neukáže.
Jednou, bylo to před jakýmsi svátkem, přišla drhnout podlahu. Podívá se po světnici, zakroutí nespokojeně hlavou a říká: "To je mi nějakých knížek!"
Má pravdu, je jich tu až běda. Aljoša toho natahal z města, i takové, které zatím nepotřebujeme a které mít není zrovna nejbezpečnější.
"Máte pravdu," povídám, "je toho tady skutečně moc!"
Tu prohodí Varvara polohlasem, shrnujíc pod sebe podolek a nedívajíc se na mne: "Ve vesnici nemají knížky moc rádi."
Já na to, že ne všichni.
Zabručí významně a říká, jako by na cosi narážela: "Novin se mužici nebojí. Ale knížky se jim zdají nebezpečné."
Tu se jí ptám přímo: "Copak se o mých knížkách něco povídá?"
"Neslyšela jsem nic," říká Varvara. "No, tak, a teď jdi pryč, dám se do toho drhnutí."
A nahnula se nad kbelíkem. Když jsem vyšel ven, do síně, povídá: "Přece jen bys neměl mít doma ty, co jsou tu zbytečné."
Já jsem se otočil, postavím se do dveří, je mi to divné. Ale ona jako by nic, už se sehnula, už šplouchá vodou a klouže hadrem po podlaze, blýskajíc bílými lýtky. Odešel jsem celý rozpačitý a od toho dne se mi vloudila do duše.
Když už jsem začal, dopovím ten malý příběh do konce, přeskočím mnoho událostí, které byly mezi tím. Brzy po té rozmluvě jsem se ve svátek procházel po lese. Připravoval jsem se k obvyklé besedě se soudruhy. Náhle vyjdu na paseku a vidím: Varvara sedí pod stromem, cosi šije. Kousek od ní se pase kráva s telátkem - nedávno se otelila a Varvara ji ještě nechtěla pustit do stáda.
Je horký den, paseka je po okraj plná slunce, v husté trávě dřímají vonné květy a všechno je kolem jako světlý sen. A ona v tom stínu je také jako velký květ - blůzka červená, sukně modrá a tmavé obočí na snědé tváři. Dívá se na mne a laskavě se usmívá, mhouříc nazelenalé oči.
"Na procházce?" ptá se.
"Na procházce," odpovídám.
"Máš už léta, měl by ses už dávno procházet se ženou, a ty zatím pořád s knížkama. O čem je ta kniha?"
"O rolnictvu. Tak se taky jmenuje: ,Rolníci na Rusi'."
"To se podívejme," povídá, "co toho o tom napsali."
Jsem vždycky rozpačitý, když mluvím se ženami, třebaže jsem už voják. Možná je to proto, že mi až dosud nejbližší a nejdražší ženou byla matka.
Stojím proti Varvaře. Ona se na mne dívá zdola nahoru a ptá se: "A čarodějnické knížky nemáš?"
"Jaké čarodějnické?"
"No čarodějnické! O čárech! Jak vařit lektvary z laskavce, takové, co přičarují lásku!"
"K čemu ty máš zapotřebí nějaké bejlí?" povídám. "Vždyť jsi taková hezká!"
Sám nevím, proč je mi najednou tak smutno, když s ní mluvím, a proč jsem tak rozpačitý. A ona se potichounku směje.
"Opravdu jsem hezká?"
"Ty učaruješ i bez čárů!"
"Ale?"
"Jako bys to nevěděla."
"Na mou duši, nezkoušela jsem to."
"Protože to nemáš zapotřebí. Chlapci se na tebe sami lepí."
Směje se tiše a vesele: "Nejspíš proto!"
V lese se člověk oprošťuje: všechno je kolem něho prosté, všechno žije otevřeně - květiny i ptáci i všelijaké stromoví.
Ptám se: "Je ti smutno bez muže?"
"A jak!"
Přimhouřila oči. Má ostrý pohled, který mě šimrá na rtech a vábí mě, abych si sedl vedle ní. Sedl jsem si.
Ona do mne ramenem a potichoučku, laskavě se ptá: "Rád bys mě políbil?"
Celý jsem se zachvěl.
"Rád bych..." povídám.
"Tak mě polib!" povídá.
A potom, když mi ležela na kolenou, dívala se mi do tváře a mile říkala: "Ty se mi tak líbíš, Jegore Petroviči!"
Já na to: "Děkuji ti Varvaro!"
"Dívám se na tebe: dovedeš to se všemi tak pěkně, obyčejně, a jsi takový skromný, jako bys ani mužský nebyl. Jsi asi dobrý člověk!"
Její chvála mě uvádí do rozpaků, ale rád ji poslouchám.
"Nejsem moc hezký," říkám a hladím jí vlasy.
"To nic nevadí!" odpovídá. "Krásu dá láska. Nadarmo se neříká: Na ptáku je hezké peří, na člověku učení."
Líbí se mi čím dál víc, co říká, a je mi tak dobře, jako bych se byl setkal s nebožkou maminkou.
Vstali jsme, vyšli jsme na sluníčko, chodíme opřeni jeden o druhého. Kráva se na nás dívá kulatým okem a laskavě bučí, klaní se nám zlaté metličí, kořennou vůní dýchá bukvice a hadinec, oblíbená pastva včel. Zpívají veselí ptáci, zvoní neviditelné struny, šťavnatý vzduch lesa se všecek chvěje, je plničký laskavé hudby. A nebe nad námi, to je tmavomodrý rozeznělý zvon z křišťálu a ze stříbra.
Od toho dne jsme začali žít potichoučku v pevném přátelství a vroucí lásce.

***