Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• díl v sérii: 3 (předchozí: Místo pro princeznu!; následuje: Povinnosti princezny)
• přeložila Eva Lapáčková (vydal Knižní klub v Praze roku 2003, ISBN: 80-242-0970-5)

Pondělí, 8. prosince, zemák

Je naprosto jasné, co musím udělat.
Samozřejmě jsem to věděla vždycky, a nebýt toho plesu, udělala bych to už dávno.
Ale teď je mi jasné, že si nemůžu dovolit čekat, až bude po plese. Měla jsem to udělat včera večer, když volal, akorát že něco takového můžete jen těžko udělat po telefonu. Totiž, někdo jako Lana Weinbergerová by to asi dokázal, ale já ne.
Ne, vážně to už nemůžu odkládat ani den: musím se s Kennym rozejít. Nemůžu už dál takhle lhát.
Naštěstí mě v tom podporuje aspoň někdo. Tina Hakim Baba.
Nechtěla jsem jí to říct. Nechtěla jsem to říct vůbec nikomu. Ale nějak mi to na záchodě mezi druhou a třetí hodinou uklouzlo. Tina si zrovna malovala oči. Její táta jí zakázal malovat se, takže Tina se vždycky maluje, až když přijde do školy. Má se svým bodyguardem Wahimem dohodu, že na něj nepoví, jak flirtuje s naší francouzštinářkou, mademoiselle Kleinovou, když on bude mlčet o její slabosti pro Maybelline.
Prostě jsem to zničehonic už nevydržela a vyklopila jsem Tině, co mi Kenny řekl včera večer do telefonu -
A nejenom to.
Ale nejdřív k tomu včerejšku: Na rozdíl od Lilly mi Tina věřila.
Jenže i Tina zareagovala naprosto špatně. Myslela si, jak to není bezva.
"No páni, Mio, ty máš ale kliku," opakovala pořád dokola. "Kdyby mi tak jenom Dave chtěl říct, že mě miluje! Já vím, považuje náš vztah za vážnou známost, jenže jeho představa romantiky je, že za mě zaplatí větší porci hranolků u McDonalda."
To nebyl zrovna ten druh podpory, kterou jsem v tu chvíli potřebovala.
"Ale Tino," rozhoupala jsem se. Něco mi říkalo, že po všech těch zamilovaných knížkách, co přečetla, mě Tina pochopí. "Problém je v tom, že já ho nemiluju."
Tina na mě vytřeštila oči hustě lemované řasenkou. "Ty ho nemiluješ?"
"Ne," přiznala jsem a bylo mi na nic. "Totiž, mám ho fakt ráda, jako kamaráda. Ale nejsem zamilovaná. Teda ne do něj."
"Páni!" Tina mě popadla za zápěstí. "Chceš říct, že je tu ještě někdo jiný?"
Do zvonění zbývalo jen pár minut. Obě jsme měly nejvyšší čas vyrazit do třídy.
Ale i přesto jsem si z nějakého důvodu vybrala zrovna tuhle chvíli, abych to všechno vysypala. Netuším proč. Možná, že když už jsem to přiznala nahlas tátovi, nebylo najednou tak těžké se s tím svěřit někomu dalšímu. Zvlášť Tině ne. Taky jsem musela pořád myslet na to, co říkal táta. Jak říkal, že bych tomu klukovi měla dát najevo, co k němu cítím. Přišlo mi, že Tina je jediný člověk, co znám, který by mi s tímhle mohl pomoci.
Takže jsem se nadechla. "Ano."
Tina málem vzrušením rozsypala taštičku s kosmetikou.
"Já to věděla!" vykřikla. "Já věděla, že za tím něco vězí, když mu nedovolíš, aby tě líbal!"
Spadla mi čelist. "Takže ty už tohle taky víš?"
"No," pokrčila Tina rameny. "Kenny to řekl Daveovi a Dave mně."
Bezva! Nechápu, proč si Oprah pořád v televizi stěžuje, že muži příliš skrývají své emoce a nedělí se o ně s ostatními. Přijde mi, že se Kenny poslední dobou o své emoce dělil tolik, že by to vydalo za několik století mužské zdrženlivosti.
"Tak kdo to je?" vyzvídala Tina, zatímco skládala do taštičky kleštičky na řasy a rtěnku. "Do koho jsi zamilovaná?"
Povzdechla jsem si. "Na tom nesejde. Nejspíš je to naprosto bez šance. A taky myslím, že s někým chodí."
Tina otočila hlavou, až jí do buclatého obličeje pleskl silný černý cop, a podívala se na mě.
"Je to Michael, nemám pravdu?" chytla mě za rameno. Stiskla mě tak pevně, až to zabolelo.
Nejdřív jsem to pochopitelně chtěla popřít. Dokonce jsem už otevřela pusu, abych řekla, že ne.
Ale pak mi blesklo hlavou: proč? Proč bych to měla před Tinou zapírat? Tina to nikomu neřekne. A možná by mi mohla pomoct.
Takže místo abych řekla ne, zhluboka jsem se nadechla a povídám: "Jestli to někomu povíš, zabiju tě, rozumíš? ZABIJU."
Pak udělala Tina něco zvláštního. Pustila se mého ramene a začala poskakovat kolem dokola.
"Já to věděla! Já to věděla!" pokřikovala přitom. Nakonec přestala poskakovat a znovu mě chytla za ruku. "Mio, já jsem si vždycky říkala, že vy dva byste se k sobě skvěle hodili. Teda, ne že bych neměla Kennyho ráda, to ne. Ale prostě. však víš." nakrčila nos. "Michael to prostě není."
Jestli mi včera večer přišlo divné svěřit se tátovi se svými pocity vůči Michaelovi, nebylo to nic, NIC, ve srovnání s tím, když jsem to řekla někomu stejně starému jako já. A to, že Tina nevybuchla smíchy ani mě neodbyla sarkastickým "no jasně", mě dojalo víc, než bych čekala.
Nejradši bych se jí za to, že mě pochopila - a dokonce s mými city vůči Michaelovi sympatizovala a souhlasila - vrhla na místě kolem krku.
Jenže na to nebyl čas, protože mělo každou chvíli zvonit.
Tak jsem ze sebe akorát vypravila: "Vážně? Ty si nemyslíš, že jsem blbá?"
"Ale no tak," řekla Tina. "Michael je super. A ještě k tomu chodí do posledního ročníku." Pak se zarazila. "Ale co Kenny? A Judith?"
"Já vím," shrbila jsem ramena tak, že bych si za to od Grandmere - kdyby mě viděla - vysloužila pořádnou herdu do zad. "Tino, vůbec nevím, co mám dělat."
Tina zamyšleně svraštila tmavé obočí.
"Myslím, že jsem kdysi četla knížku, ve které se něco podobného stalo," řekla. "Jmenovalo se to Naslouchej mému srdci. Kdybych si jenom vzpomněla, jak to tam nakonec všechno vyřešili -"
V tu chvíli zazvonilo. Obě přijdeme pozdě do třídy.
Ale jestli chcete co vědět, stálo to za to. Protože teď se aspoň nemusím trápit sama. Bude se se mnou trápit ještě někdo jiný.