Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Předmluva

Dvojvrstevná je tato kniha. Měla by zobrazit vývoj české poezie od národního obrození až po naši dobu, obsahuje výkladové texty a jako jejich protějšky mé vlastní básnické výtvory.

Čtenář se jistě zeptá po smyslu toho, co se mu zde nabízí. Tedy: jaký má smysl napodobovat už vyslovené a kam až lze "beztrestně" zajít? V běžném životě své vzory máme, zvláště mladí lidé, být epigonem v poezii nemívalo ale nikdy dobrý zvuk.

Odpovědí mohou být jen mé pohnutky, tedy poznávání prostřednictvím vlastních literárních pokusů. A pak - neomezoval jsem se jménem, stylem, literární skupinou či dobou.

Práce to pro mě byla radostná i náročná. Obtíž spočívala v tom, že jsem musel pročíst desítky a desítky básnických sbírek a pochopitelně ne všichni autoři mohou vyhovovat naturelu kteréhokoli čtenáře. Vlastní tvorba však už byla jen čirou radostí. Míra reflexe je ovšem u různých předloh, autorů různá - ve stylu, obsahu, básnickém "tvarosloví", v jazyce. Míra závislosti se někdy může jevit až jako neúnosná (první máchovský text), jindy třeba jen vyjadřuji autorovy názory, postoje či pojmenovávám jeho metodu (Biebl). S výjimkou budovatelské poezie mi nikdy nešlo o parodii, perzifláž. Svoji pokoru před dílem našich velkých básníků vyjadřuji na tomto místě zcela upřímně.

Moje kniha se tváří být učebnicí - naukovým textem však bezezbytku není, tváří se být čítankou a ani tou není. Formálním vybočením je imaginární dopis Petru Bezručovi, obsahovým pak dvě básně s inspirací sice literární, ne však českou (Lorca, Čechov) - podnětem k nim byla představení královéhradeckého Klicperova divadla. Druhý ze zmíněných textů je navíc básní příležitostnou, jak ostatně napovídá její titul.

Snažil jsem se neopominout žádnou velkou básnickou generaci, uvědomuji si však, že výtka jisté nevyváženosti, nesystematičnosti může směřovat k výběru jmen. Pozornost by si jistě zasloužili Deml, Dyk, Hořejší, Orten, Rotrekl, Renč, Bednář, Pujmanová, Holub, Šotola, Šiktanc, Hrabě, Kolář, Blatný, Hanzlík, Hiršal... Chtěl jsem zůstat věrný koncepci, a tak se mi tito bezesporu rovněž významní a slavní do mé knihy prostě "nevešli". Ostatně ona padesátka jmen říká výmluvně, že učebnici jsem opravdu vytvořit nechtěl.

Vraťme se však k oné méně záživné polovině mé publikace, jíž jsou literárně historické texty. Tyto medailonky si nekladou důsledně a vždy za cíl podávat výklad či rozbor celého básnického díla autorova, navíc prózu, drama či žurnalistiku programově opomíjím. Na úkor úplnosti výčtu básnických sbírek se snažím /a jistě s nestejnou měrou/ spíše představit autora jako literáta i jako člověka. I proto se tak často opírám o cizí soudy a uchyluji se k citátům (i s vědomím, že text je jimi mnohdy přetížen). Komentáře jsou tedy do určité míry subjektivním pohledem na jednotlivé spisovatele, prvek objektivizace bych spatřoval v hodnoceních a názorech renomovaných literárních historiků. Komentáře jsou tedy texty kompilativního charakteru. Bude mi možná vyčteno, že až příliš často jsem si "vypůjčoval" cizí soudy a formulace, chtěl jsem však coby literární beán nechat slovo povolanějším. Hodnota těchto článků spočívá spíše v tom, že - z pohledu čtenáře jsou "po ruce" a odpadá potřeba listovat literárními příručkami. Zbývá dodat, že více místa věnuji spíše těm literátům, kteří nejsou tak pevně zakotveni v čtenářském povědomí.

Avšak zpět k té snad přitažlivější části této knihy. Bavilo mě nasazovat si ty stále nové masky. Snad to nebyla šmíra, dělám si naději, že jsem nebyl herec úplně nejhorší.

Ovšem tak, jak se z momentálního popudu začal stávat plán, začal jsem si zákonitě klást řadu otázek: Dokázal jsem ozřejmit vztah umělec - národ či moderněji umělec - společnost, změny "českého myšlení", autorský vývoj, měnící se požadavky čtenářské veřejnosti na poezii?

Je omluvitelná služebnost - kdy a s jakým zdůvodněním? Jsou to vždy stejné příčiny, jež způsobují, že umělecké dílo přestává být živé?

S narůstajícími pochybnostmi o smyslu své práce jsem si kladl ale hlavně otázku kardinální. Jsou mé texty skutečnou kvintesencí básnického díla? Postihl a vyjádřil jsem básníkovu osobitost lidskou a především uměleckou? A je to touto cestou vůbec možné?

V tíživých osobních situacích, jež čas od času zažíváme asi všichni, mi práce na verši byla únikem, útěchou, řekl bych s Vilémem Závadou "záchranou i útočištěm". Ale co já? Změnila tato práce mě? Mě samého? Mohu jen říci - a opět se Závadou, že mi dala chvíle "nevýslovné radosti a štěstí".

Užil jsem příměru s maskami. Snad se maska někdy svezla mimoděk a já v cizí roli představil sebe, snad jsem ji odsunul záměrně. Stále více jsem si uvědomoval, že svoji identitu zastřít nemohu a nechci. Ocitoval bych slova Nezvalova, která - jak pevně věřím - nepopírají smysl mého úsilí: "Poezie bez subjektivity je poezie bez básníka, je nejobludnější a nejspekulativnější zformalizování myšlenek".

Až tedy, čtenáři, nahlédneš do mé eremitáže a možná nespokojeně shledáš, že ozvěna je nejasná, zrcadlo zašlé a odraz v něm nezřetelný, přijmeš snad tuto knihu alespoň jako výzvu k vlastním literárním pokusům. Tento hravý prvek knihy - radost z tvorby jsem chtěl zdůraznit. Pokusíš-li se tedy, vážený čtenáři, v nesouhlasu s tím, jak jsem dílo odvedl já, o vlastní parafrázi Máchy nebo třeba Seiferta, udělal jsem dost.

S ostychem, ale i nadějí předkládám k četbě tento Svět (poezie) podle Grätze, či chcete-li jakousi imaginární čítanku.

Celou práci Padesát tváří Jiřího Grätze aneb Dějinami českého básnictví trochu jinak (171 stran) si můžete se svolením autora zdarma stáhnout v PDF.