Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Místo předmluvy

Proteovsky proměnlivý
chtěl bych takhle jednou být.
Měnit se tak každou chvíli!
S dětmi třeba skotačit.

Znáte onen příběh starý?
Prótea tak polapit!
Měnil podobu co chvíli,
nemohlo se podařit.
Chameleón nejsem, milí,
Próteem však takhle být!

V "Padesáti tvářích" jiný
v maskách různých chtěl jsem dlít.
I teď - lecčíms nedotčený
před vás hodlám předstoupit,
verš pravidly vymezený
volným opět nahradit,
i k teenagerům já - muž starý
s nadějí se obrátit.

Věštit, jak Próteus bájný,
to já tedy neumím,
v lecčems rád mám pohled nový,
z lecčeho zas neslevím.
Vím, těžko být zařazený...
Přesto vás snad oslovím.

...a přece jen...

Že jste si takhle autorovu předmluvu nepředstavovali? Nu ano, máte pravdu, vyjádřit verši všechno je svrchovaně obtížné, ne-li nemožné. Takže k podtitulu: oněch zmiňovaných Padesát tváří Jiřího Grätze /vydáno v internetových Pozitivních novinách, rubrika Zajímavosti/ reflektuje vývoj české poezie mými vlastními básněmi. A proč je zde připomínám? Kniha, kterou držíte v ruce, je protějškem Padesáti tváří. Nejen pro počet básnických textů. I zde se totiž s něčím vyrovnávám. Není to tvorba českých básníků, ale životní období, jimiž jsme prošli, procházíme nebo budeme procházet. Kde jsou ale jejich skutečné hranice? Nevím například, kdy člověk přestává být dítětem, jinak řečeno: co z dítěte v nás zůstává. /A problémy dětského věku také nejsou menší jen proto, že dítě je malé./ A odkdy rekapitulujeme svůj život? Stačí k tomu prožitá léta? Jistě mi dáte za pravdu, že jen naše vyzrálost, to, jak nás život "opracoval", nám umožní dívat se na prožité moudřejším pohledem. Ale nemá nás ta naše minulost "ve svých klepetech" koneckonců stále? A to i tak, že se někdy stává deformovanou přítomností? Nezmínil jsem dosud náročnost zlomového období mezi dětstvím a dospělostí, psychology označovaného jako adolescence. Není a ani nemělo by mi být vzdálené už vzhledem k mé někdejší učitelské profesi. Ale dokážu mladé oslovit? Nevím. Sám sebe hodnotit nemohu a nechci.

Usiloval jsem o to, čemu staří Římané říkali licentia poetica, tedy básnická volnost a o rovnováhu v motivaci své tvorby. Psal jsem ze své vnitřní potřeby /opět se uchýlím k latinskému obratu: pro foro interno/ a myslel jsem přitom - samozřejmě, jak jinak - i na své čtenáře /pro foro externo/. Budou-li k nim patřit i ti, kteří běžně poezii nečtou, budu rád.

Poučený čtenář pozná v mé knize pásmo, tercínu, sonet i rondel. Poučený čtenář však také může mít připomínky k básni Jak překrásné, ach, bylo ono ráno. Staví se být totiž sestinou, ale tak úplně jí není. Sestina - básnická skladba příznačná pro středověk a renesanci je založena na opakování koncových slov v šesti verších celkem šesti slok. Požadavek, aby každá následující sloka měla pořadí 615243 koncových slov sloky předchozí, jsem nedodržel. Protože šestá sloka je přirozeným závěrem básně, opominul jsem i předepsané trojveršové poslání.

Knihu jsem nakonec přece jen do tří částí rozdělil, byť hranice - alespoň mezi prvními dvěma - ostrá není a také o určení některých z "dětských" básní či o jejich plném pochopení dětským čtenářem /Ten pán.../ lze polemizovat. I tato okolnost však "mluví" pro vydání generačně vzdálených veršů v jednom svazku. S nadějí, že pokus o spojení nespojitelného nebyl tak docela marný

Váš Pavel Jirmásek

Celou knížku Říkadla pro celou rodinu aneb Další Grätzova padesátka (92 stran) si můžete se svolením autora zdarma stáhnout v PDF.