Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

-

Plynou v dáli vlny,
vlny v řece Nil,
uplynuly věky,
co Žid ustavil

v Egyptě plémě své.
Jeho počtu však
se faraonové
začli obávat.

Otroctví a berně
měly zkrušit je.
Nakonec však stejně,
stejně dost jich je.

Chlapci utopeni
všichni měli být.
Znáš o Plaváčkovi?
Tak se mělo dít

maličkému chlapci
z proutí v košíku.
I on roveň princi
knížecí dceru

za manželku svoji
měl si jednou vzít.
Nespěchejme tolik,
přece vylovit

jej, dobře vychovat
je věc potřebná.
Měla se jí zhostit
dcera vládcova.

Hoch v jinocha dospěl.
Zjevení Boží
dalo mu za úkol
/v hořícím keři/

utrpení Židů
jednou ukončit.
Úkol všech úkolů,
kde však síly vzít!

Mojžíš - toť to jméno,
odvésti měl je,
dříve však farao
propustiti je.

Silný nad slabými
zdá se míti vrch,
nad divy Božími,
jež má za podvrh.

Deseti ranami
počal Hospodin
Egypt záhy bíti,
by poznal svých vin.

Krev místo vody tu,
všude množství žab,
tři dny tma trvá,
na dobytek mor paď.

Kobylek pohroma,
krupobití teď...
suma nehotová,
necelý výčet.

Po každé ráně však
pyšný ten Židů kat,
byť čekal bys to tak,
odmítal se kát.

Vždy znovu vzpouzel se
odchod povolit,
po desáté musel
Pán Bůh uhodit.

Prvorozených smrt
náhle způsobil,
farao teprv pak,
pak se podvolil.

Moci zla však není,
nikdy, nikdy dost.
Zpupnost hned neskončí,
ta věčná nectnost.

By dělníků spousta
vrátila se snad,
začal je farao
pronásledovat.

Strach v tom lidu vzrůstal -
pevným Mojžíš byl.
"Měli jsme radš zůstat." -
"S námi Hospodin."

Moře otevřením
spasen Izrael,
znovu zas zavřením
zničen nepřítel.

-

Vedl pak pouštěmi
Mojžíš ten svůj lid.
Kdo vůli ocení
službu naplnit?

Sestoupil Bůh na zem,
na vrch Sinaje,
tu řád dán je rázem
pro člověka zde.

Přikázání všechna,
smlouvy, zákony -
totě pravá cesta,
Bůh tak stanovil.

Židům víra pravá
ale chyběla.
"Tele snad ze zlata,
to je víra tvá?"

Modloslužebníci
všichni pobiti.
Cizí panovníci
pouze projíti

lidu početnému
nedopřáli však.
Chtěl-li k cíli svému,
pak vybojovat

průchod on si musil.
Co tu hlavní věc? Věz,
hodně-li jsi zkusil,
reptáš, jdeš však přec.

Těžkosti ukáží,
jaký z nás kdo je.
Stížnost za stížností -
tvář Izraele?

Chtěl-li lid ten píti,
voda ze skály,
chtěl-li lid ten jísti,
mana z oblohy.

Chtěl se krmit masem?
I to maso tu.
Stál však pevně na svém?
Měl-li jednotu?

Zemi jim tak snadno
Bůh dát odmítal.
Radit ne vždy radno,
nechtěli jít dál.

Proto se Bůh na ně
také rozhněval.
Čas - lék. To, co mdlé je,
kázeň vystřídá.

Čtyřicet let k tomu
právě bylo dost.
Zažil lid proměnu,
našel k cíli most.

Z hory Nébo potom
Mojžíš Kanaán zhléd'.
Vstoupit v zemi nohou
pro velký počet let

dopřáno mu není.
Skonu jeho teď
Židé všichni želí.
Nutno však jít vpřed.

-

"Vstaň a překroč Jordán,"
další z Božích vět.
Vůdce nový, co dán -
Jozue - poslech'.

Křikem a troubením
z rohů beraních
/vážíš, zda uvěřit?/
tak jako první sníh

padnou zdi Jericha.
Hradby pokořit?
Zda zvukem pouhým snad?
Jenom musíš chtít!

Pravidlo známe už:
když lid poslušen,
tu je pak Bohem svým
slavně zachráněn.

Když však Boha svého
snadno pomíjí,
nemyslí na něho,
Ten jej opouští.

-

Pro nevěru lidu
izraelského
vzrostla moc národu
prý amonského.

Jefta byl statečný,
stál s Hospodinem,
cti dbalý, odvážný,
vázal se slibem:

"Až budu se vracet
z boje co vítěz,
to, co mě uvítá,
odevzdám v oběť."

Může být krutější
snad představa tvá?
Zápalnou obětí
jediná dcera!

-

Opět pak činili
Izraelští zle,
nová moc nad nimi:
Filištínci, hle!

Nový též hrdina
Judejským povstal,
silou pak vynikal,
cizí hubit znal.

Nepřátel tisíce
bil, zabíjel sám.
Slabinu měl také,
že zamiloval

se do dívky jedné
jménem Dalila,
toužící vyzvědět,
v čem jeho síla.

Třikrát ji oklamal,
houžve, vlas, provaz
snadno pak přetrhal.
Oklamán sám však,

když duše zemdlela.
Tajemství prozradil,
ve vlasech že síla.
V nepřátel ruce dán.

Oslepen, připoután,
síly vší zbaven.
K robotě těžké dán,
v posměch vystaven.

Zhoubci zas vysmívat
chtěli se svému.
K slavnosti přiveden
do velkého domu.

Tisíce lidu tu
s knížaty svými,
síla však také tu
s vlasy novými.

Na sloupy nalehl,
jež stavbu drží,
dům pak celý lehl,
byla-li, s věží.

Samson umíraje
zhoubce své zhubil.
Tu jméno jeho je,
příběh, co zkusil.

-

Filištínci ovšem
tiskli Židy dál.
Ti pak přáli sobě,
by je vedl král.

Saul dán co král Židům,
zemi spravoval,
proti nepřátelům
dlouho bojoval.

Vojskům Izraele,
však to jistě znáš,
vysmíval se s gustem
obr Goliáš.

Netroufli si Židé
obru postavit,
přec se našel ale
jeden bojovník,

co to pohanění
krví svou chtěl smýt.
Vojákem však není,
chce jen zápasit.

Panovník teď čeká,
kdo ten hrdina.
Ten, co v Boha doufá,
pouhý klučina,

pevně králi hlásí,
že svede ten boj.
Představíš si asi,
co na to pak on,

jenž se Židům chlubí
vzrůstem, silou svou:
"To jdeš na mě s holí?"
"Jist jsem pravdou svou,"

odpovídá David.
Prak mu postačí,
zasažen je obr,
tím jej omráčí.

Zbývá hlavu setnout
mečem obrovým.
Výjev ten zobrazen
dílem nejedním.

-

Hoch postaven výše,
než byl jeho rod.
Saulově však pýše
nastal těžký rok.

Na Davida žárlil
/totě vlastnost zlá/,
že lid vděčnost cítil.
Hněv zlé rady má.

Jak mladíka vládce
zahubiti chtěl,
tak jeho zastáncem
králův syn být měl.

Jonata ochráncem,
přítel nejlepší.
Ba, přátelství lékem,
zloba jen ničí.

By život zachoval,
prch' David v Nóbe.
Král marně jej hledal,
proto zlovolně

pak v onom městě tom
všechny pobíjel.
Však nastal náhle zlom.
Aniž by věděl,

v jeskyni temné Saul
o plášť připraven.
Jen plášť mu David vzal,
života nezbaven.

Když Saul to pochopil,
snad se zastyděl,
snad si uvědomil,
kdo že nepřítel.

V boji s Filištíny
potom král ten pad'
se svými, se syny.
Bůh ochraňovat

dál krále odmítal,
účet vystavil.
Tak tedy zemřel král.
Přejme moci díl,

muž, co jen štvancem byl?
Hle - králem David,
v Hebrónu stal se jím,
pomazán David.

Nad cizími, věz to,
šťastně vítězil,
Jeruzalém město
slavně založil.

Král Boha velebil,
krásné žalmy pěl,
k Bohu se pak modlil,
by neodcházel.

Leč i ten nejlepší,
ten nejzbožnější,
co nade všemi ční,
k hříchu se skloní.

Po Bétsabé touhou
zhřešil David král,
pro touhu jen pouhou
zlý čin zosnoval.

By Uriáš, manžel,
mu nepřekážel,
v boji tak postaven,
by jistě zemřel.

Za manželku pojal
David Bétsabé.
Co získal, co ztratil,
ví to, nebo ne?

Boží přízně jistě
těžko uhájí.
Absolón, syn jeho,
začal povstání.

Zmocnil se i Města,
otce zabít chtěl.
Střetla se dvě vojska.
David přesto lpěl

na životě syna.
Ten však zabit je.
Zatímco lid jásá,
král hořekuje.

Takhle už to chodí,
radost s bolestí
za ruku se vodí.
Co víš o štěstí?

-

Nic věčně netrvá
na tomto světě,
i ta moc královská
zas držitele

nového musí mít.
Koho as David
ze synů, z těch starších
hodlá tak poctít?

Jsi-li snad odchován
pohádkou mnohou,
nepřekvapí tě as,
že to Šalamoun.

Ze synů - to ze všech
není nejstarší,
vysvětlení mám přec:
syn nejmilejší.

S mládím se elán spjal,
ne však zkušenost,
požádal Boha král,
by mu dal moudrost.

Žádáš-li málo, pak
získáš mnohem víc,
je-li to naopak,
nedostaneš nic.

Proto i mladíku,
by všude byl znám,
bohatství, slávu
daroval náš Pán.

Moudrým byl, to hlavně
mladý Šalamoun,
přísloví psal, písně,
leccos skládal on.

Pře uměl rozplétat
umně, nad jiné,
soudil tak například
i dvě hokyně.

Které z nich dítě je,
o něž se tu přou?
"Rozpulte tedy je,
ať se pohodnou!"

Jen jedné však nitro
se teď pohnulo:
"Dejte jí děťátko,
by dále žilo."

Poznal tak králů král,
kde je pravdy ctnost.
Tak moudře konával,
šla ta vědomost.

Chrám vystavěl Bohu,
nádherou se skvěl,
ze Sáby královnu
taky přijal v něm.

Tak kázal Šalamoun:
marnost nad marnost,
jediný je úděl,
ze skutků radost.

-

Čítanka	-	Padesát tváří Jiřího Grätze aneb Dějinami českého básnictví trochu jinak
	-	Příběhy (ne)jednoho manželství
	-	Říkadla pro celou rodinu aneb Další Grätzova padesátka
	-	Starý zákon ve verších, Starý zákon ve verších (2), Starý zákon ve verších (3), Starý zákon ve verších (4)