Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

-

Nová velmoc vládne,
poroučet chce všem,
kdo neuposlechne,
bude vyhlazen.

Národů se rázem
velký zmocnil strach,
nad asyrským vojskem
těžko vyhrávat.

Pěší, jezdci, střelci,
vozy válečné...
Holofernes s vůdci:
"Co s Izraelem?

To se bránit chtějí?
Jak to směšné je!
Hynout budou žízní.
Vida - máme je!"

Židé vskutku chtěli
Asyrským se vzdát.
Pramenů zbaveni,
jak jen vzdorovat?

Už to přece známe!
Když lid v úzkých je,
mocný rek povstane,
hrdina tu je!

Čekáš-li však nyní,
že to bude muž,
musím tě zklamati,
poslouchej však už!

Mladá vdova Judit
tím zachráncem je,
postačí jí krása,
tvář jak z kameje.

V nepřátel ležení
odebrala se,
krásou i chytrostí
zalíbila se.

Cestu prý ukázat
do údolí zná,
vždyť je přec odtamtud,
dcera židovská.

Z hladu Židé jedí,
co Bůh zakázal,
nebude prý nyní
za nimi stát dál.

Holoferna Judit
znala okouzlit,
zatoužil on po ní,
pro sebe ji mít.

Snadno zmožen vínem
usnul na loži,
Judit krátkým mečem
zručně naloží.

S hlavou velitele
vrátila se zpět.
Tu pak nepřátelé
dali se v útěk

vidouce tu hlavu
hlavy to vojska.
Judit má teď slávu,
radost obrovská.

-

Věci zlé nabyly
nad lidmi vrchu.
By lid odvrátili
od mnohých hříchů,

povstali proroci.
Jedním z nich Jonáš.
"Židy vést k pokání
je úkol, co máš."

Leč Jonáš utekl
před tváří Boží,
na moře utekl,
Boží plán boří.

Bouře mu v útěku
zamezit měla,
taky na korábu
strhla se mela.

By loď zachránili,
do moře vhozen.
Bouři zažehnali,
velrybou pozřen

potom pak Jonáš byl.
K Bohu se modlil.
Zas se na svět vrátil,
i úkol splnil.

Káli se Ninivští
oděni žíní,
zvrátili hněv Boží,
spaseni nyní.

-

My své však víme už:
žijeme v hříchu.
Proto radš pravdě služ
než svému břichu.

Dopustil znovu Bůh
krvavou lázeň,
dobyt Jeruzalém,
dobyt je rázem.

Zloupili, co mohli
vojáci noví,
násilí činili,
ba mnozí přední

muži povražděni.
Babylón vládcem.
Země se v poušť mění,
lid z ní odvlečen.

V zajetí teprve
lid se rozpomněl
na svého ochránce,
jejž dřív opomněl.

-

Z mládenců vybráni,
vybráni čtyři,
by sloužili králi,
stolníky byli.

Jen jeden prvním je,
je jím Daniel.
Divným snům rozuměl
Bohem navštíven.

Šílenstvím mučen král,
sny však zapomněl,
mudrce hledal král,
by mu připomněl,

co a proč zdálo se.
Pouze Daniel,
jak vyjevilo se,
výklad snů těch měl:

"Jak socha kovová,
jak má dobře stát,
noha-li hliněná?
Na ní spočívat?

Tak i tvé království
co ta socha je.
Neujde zničení,
nic z něj nezbyde."

-

Dům muže jednoho,
co Joakim slul,
lidu židovského
zástupy proslul.

Chodili tam starci,
starci - soudcové,
soudy vynášeli,
rozsudky mnohé.

Oba tito muži
kráse podlehli,
když po ženě toužit,
toužit se jali.

Žena ta manželkou
prý Joakima,
půvabnou a ctnostnou.
To její vina?

Nechtěla Zuzana
po vůli jim být.
Proto obviněna.
Na smrt měla jít,

nevěrnou prý byla.
Když pak ta žena
na smrt provázena,
hle: "Suďte znova!"

Kdo zvolal ta slova?
Mladý Daniel.
By poznána pravda,
zločin neulpěl,

lid uposlechl jej.
Moudře si vedl
pacholík Daniel.
Každého zvlášť ptal

se: "Pod kterým stromem
viděls Zuzanu
s oním to mládencem?"
Smazal pohanu,

vždyť každý ze starců
jinak pověděl.
Prolhali tak hlavu,
mladík veleben.

Zvláštní pak příběh ten
jako nejeden
Rembrandtem to slavným
umně vyveden.

-

Vraťme se teď k trůnu.
Kdo jej ovládal?
Syn totiž to králův,
mladý Belsazar.

Hody pro svou šlechtu
pořádat se jal
v číších svatých z chrámu,
jež král v kořist vzal.

Tu na stěně nápis,
ruka s prsty jen...
Kdo jej umí přečíst?
Proč byl vyveden?

Z hvězdářů, hadačů
nikdo nesvede,
jen jeden prý z mužů
tohle dovede.

Nám známý Daniel.
Četl, rozuměl:
"Mene, mene, tekel...
sčetl, zvážil jsem..

Znesvětils vše sebou,
pýchou, násilím.
Konec bude s tebou
i s tvým královstvím."

Tu noc král zavražděn,
v zemi Médové,
každý zlý čin splacen,
oplaceno vše.

Známe jenom z Bible
Babylón - tu říš.
Co na světě jisté,
zdali už to víš?

-

Zapudil manželku
Asverus perský,
zapudil svou ženu,
královnu Vesti.

Nástupkyni její
mezi kráskami
služebníci mají
hledat, najít ji.

V Súsách, velkém městě,
městě králově
žila mladá Ester
v domě strýcově.

Schovanka to Ester,
Židovka Ester,
sirotek jen Ester,
nádherná Ester.

Zamiloval se král
krásou ohromen,
za ženu ji pojal
před svým národem.

Žil pak v městě kníže
Aman Agagský.
Židy nenáviděl.
Pur si už hází

/to pouhý los totiž/,
jenž mu prozradí,
kdy mu Bozi nejspíš
Židy vydají.

Když Ester zvěděla
zlou tu novinu,
knížete pozvala -
toť na hostinu.

"Co počíti," ptá se
Amana teď král,
"poctít-li chci muže,
jenž zásluhy má?"

"Ať skvostně oblečen,
zdoben korunou,
na koně posazen.
Uzdu pak v rukou

ať kníže jakýs má,
jej doprovází,
slávu mu provolá."
Co teď přichází,

sotva však Aman zná.
"Starého Žida,
co v bráně sedává,
potká sláva ta.

Spiknutí prozradil,
ať to každý ví,
život mi zachránil.
Teď se odměním."

Když řeč je pak skutkem,
Aman je tu zpět
ponížen a zmaten.
Není konce běd.

Královna tu k němu
slova pronáší:
"Chystal jsi nám zhoubu.
Jaký má být dík?"

Král rozhněván pravil:
"Ať je oběšen."
Židů osud změnil,
národ zachráněn.

V paměť radosti té
vínem, cukrovím
slaví dodnes Židé
svátek svůj - purim.

Starý zákon právě dočetli jsme tu,
přísný řád a zbožnost tvoří v něm jednotu.
V poznání však chceš-li o stupeň dojít výš,
čti jen dál, přemýšlej, ať se obohatíš.
Kristus je láska, láskou tou je Bůh.
Nový zákon vezmi a slova nová suď.
Však na cestu onu vejít musíš sám,
já opouštím tě nyní, směr jen ukázav.

Čítanka	-	Padesát tváří Jiřího Grätze aneb Dějinami českého básnictví trochu jinak
	-	Příběhy (ne)jednoho manželství
	-	Říkadla pro celou rodinu aneb Další Grätzova padesátka
	-	Starý zákon ve verších, Starý zákon ve verších (2), Starý zákon ve verších (3), Starý zákon ve verších (4)