Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka z prvního dějství (Dilia, 1992; ISBN: 978-80-274-0132-1)
• přeložila Alena Morávková
• sci-fi hra o 4 dějstvích, v níž se Bulgakov zabývá budoucí válkou a vynálezem přístroje, jenž člověka uchrání před účinky bojového plynu; na tuto dějovou linku jsou navěšeny dialogy, jež odhalují sovětskou realitu počátku třicátých let minulého století

OSOBY

EVA VOJKOVIČOVÁ - 23 let
ADAM KRASOVSKIJ - inženýr, 28 let
ALEXANDR HYPOLITOVIČ JEFROSIMOV - akademik, 41 let
DARAGAN - letec, 37 let
KOBLIHA-NEPORAŽENÝ - 35 let
ZACHAR SEVASŤJANOVIČ MARKÝZOV - vyloučený z odborů, 32 let
AŇA - služebná, asi 23 let
PRVNÍ TULLER, DRUHÝ TULLER - bratranci
KLAUDIE PETROVNA - lékařka-psychiatrička, asi 35 let
MARIA VIRUESOVÁ - asi 28 let
DE TIMONEDA
SEEWALD
PAVLOV

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Květen v Leningradě. Pokoj v přízemí, otevřené okno vede do dvora. Nejnápadnější z celého zařízení je lampa s tmavým stínidlem, která visí nad stolem. V jejím svitu by se dobře vykládal pasiáns, ale sebemenší pomyšlení na pasiáns je vyloučeno, sotva se u lampy objeví tvář JEFROSIMOVA. Nápadný je i reproduktor, odkud zvučně i měkce zaznívá Faust z Mariinského divadla. Na dvoře se chvílemi ozve harmonika.

Pokoj sousedí s předsíní, kde je telefon.

ADAM (líbá EVU): Ten Faust je kouzelná opera. Máš mě ráda?
EVA: Mám.
ADAM: Dnes Faust a zítra večer jedeme na Zelený mys! Jsem šťastný! Když jsem stál ve frontě na lístky, vyrazil mi po celém těle horký pot a došlo mi, že život je nádherný.
AŇA (náhle vejde): Jé...
ADAM: Aňo! Alespoň kdybyste... tento... zaklepala!
AŇA: Myslela jsem, že jste v kuchyni.
ADAM: V kuchyni? V kuchyni, říkáte? Proč bych seděl v kuchyni, když hrají Fausta?

AŇA prostírá.

ADAM: Na šest neděl na Zelený mys! (Žongluje a rozbije sklenici.)
EVA: Tak a je to...
AŇA: Tu je cizí sklenice. Daraganova.
ADAM: Koupím novou. Koupím Daraganovi pět sklenic.
AŇA: Kde je koupíte? Sklenice nejsou.
ADAM: Jen žádnou paniku! Ke konci pětiletky sklenice budou! Ano... máte pravdu, Aňo. Měl jsem být právě v kuchyni. Chtěl jsem si vyčistit žluté polobotky. (Odejde.)
AŇA: Když se na vás dívám, paní Evo, závidím vám. Hezoun, a ještě k tomu inženýr a komunista.
EVA: Víte, Aňutko... Snad jsem doopravdy šťastná. I když... čertví! A proč vy se nevdáte, když máte do toho takovou chuť?
AŇA: Padla jsem pokaždý na nějakýho lumpa. Všechny ostatní si vzaly hodné muže a na mě zbyl jenom šmejd. A navíc ten mizera pije!
EVA: Pije?
AŇA: Sedí ve spodkách, na nose má namodralej skřipec, čte si hraběte Monte Christa a pije s Kubikem.
EVA: Je to chuligán, ale originální.
AŇA: K čemu je dobré být originální? Je to bandita s harmonikou. Ne, nevezmu si ho. Minulý týden zmlátil jednoho byrokrata z desítky a za to ho vyhodili z odborů. I Baranovou oklamal. Donutili ho platit alimenty. To není žádnej život.
EVA: Ne, když se tak zkoumám, jsem asi doopravdy šťastná.
AŇA: Zato Daragan je nešťastnej.
EVA: Už to ví?
AŇA: Řekla jsem mu to.
EVA: Ale to je svinstvo, Aňo!
AŇA: Co vás napadá! Myslíte si, že se to nedozví? Dneska se ptal: "Co Eva, půjde večer k Adamovi?" A já na to povídám: "Půjde a už u něj zůstane." "Jak to?" "Takto," povídám, "právě dneska se vzali!" "Cože?" Á, červenáte se. Celýmu kvartýru jste popletla hlavu!
EVA: Co vás to napadá? Komu že jsem popletla hlavu?
AŇA: Pro dnešek stačí! I Kobliha přijde. Taky je do vás zamilovanej.
EVA: Vzhůru na Zelený mys! Neztrácet ani minutu a zítra večer vsednout do vlaku, do spacího vozu první třídy. A žádné Koblihy!

AŇA vymetá střepy a odchází.

ADAM (vběhne dovnitř): Líbí se ti můj pokoj?
EVA: Docela. Ano, líbí se mi...

ADAM ji líbá.

EVA: Teď sem vtrhne Aňa... Počkej!
ADAM: Nikdo sem nevtrhne, nikdo. (Líbá ji.)

Najednou se ozvou pod oknem hlasy. Hlas MARKÝZOVA: "Buržouste!" Hlas JEFROSIMOVA: "To je chuligánství!" Hlas MARKÝZOVA: "Cože? Kdo je u tebe chuligán, co?" JEFROSIMOV se vyhoupne na okenní římsu. Škube sebou. Je hubený, vyholený, v očích má mlhu a v té mlze hoří svíčky. Má na sobě ten nejvelkolepější oblek, jaký si dovedeme představit; je zřejmé, že byl nedávno na služební cestě v zahraničí. Jeho prvotřídní košile dokazuje, že je starý mládenec, nikdy se sám neobléká a nějaká stařena, přesvědčená, že JEFROSIMOV je polobůh, a ne člověk, žehlí, škrobí, stará se, ráno všecko přichystá... JEFROSIMOV má přes rameno přehozený miniaturní přístroj, který se příliš nepodobá fotografickému aparátu. Vědec překvapuje okolní zvědavce podivnou intonací a gestikulací.

JEFROSIMOV: Promiňte, prosím!
ADAM: Co je?
JEFROSIMOV: Pronásledují mě opilí chuligáni! (Seskočí do pokoje.)

Na okenní římse se objeví MARKÝZOV. Je oblečen tak, jak to vylíčila AŇA: má na sobě spodky a plášť s kožešinovým límcem, třebaže je dusný večer, a na nose namodralý skřipec.

MARKÝZOV: Kdože je u tebe chuligán? (Do okna.) Lidičky, slyšeli jste? Prej jsem chuligán! (K JEFROSIMOVI.) Já ti jednu vrazím a pak poznáš, kdo je tady chuligán!
ADAM: Okamžitě ven z mého pokoje, Markýzove!
MARKÝZOV: Nasadil si klobouk, co tomu říkáte?
JEFROSIMOV: Proboha, rozbije mi můj aparát!
EVA: Ven z pokoje! (K ADAMOVI.) Hned zatelefonuj na milici.
AŇA (vběhne dovnitř): Zas už Zachar?!
MARKÝZOV: Prosím za odpuštění, Anno! Já za nic nemůžu. Urážejí mě... (K Evě.) Chcete teď večer obtěžovat milici? Odboráře?
AŇA: Běž pryč, Zachare!
MARKÝZOV: Prosím, půjdu. (Do okna.) Vasko, kamaráde! A ty taky, Kubiku! Moji věrní sekundanti! Postavte se u domovních dveří, kamarádi, a dávejte pozor, až půjde jeden parazit ve fialovým saku... Alkoholik a fotograf... Budu se s ním bít. (K JEFROSIMOVI.) A vám, cizozemskej hrabě, neradím, abyste odsud odešel. Postav si ve zdejším kvartýru palandu a přihlaš se na naší domovní správě. Prozatím se měj. (Zmizí.)

AŇA odběhne.

JEFROSIMOV: Lituju jen jednoho: že tuhle sodomu nevidí naše vláda. Ukázal bych jí, s jakým materiálem se chystá budovat beztřídní společnost.

Oknem vletí dovnitř cihla.

ADAM: Tebe zavřou za chuligánství, Markýzove!
EVA: Ten mizera...
JEFROSIMOV: Já že jsem alkoholik? Já, a alkoholik? Ujišťuji vás, vůbec nepiju... ani kapku... Kouřím, to ano, jsem silný kuřák, ale...
EVA: Uklidněte se... Je to výtržník.
JEFROSIMOV (sebou škube): Ne, já jsem klidný. Jen jedno mě přivádí do rozpaků: že jsem vás vyrušil. Vážně, jak dlouho mám setrvat v tomhle obklíčení?
ADAM: Z toho si nic nedělejte. Sekundanti se brzy vypaří. V krajním případě učiním opatření...
JEFROSIMOV: Nemáte tento... jak se to jen... trochu vody?
EVA: Prosím, poslužte si.
JEFROSIMOV (se napije): Dovolte, abych se představil. Jmenuji se... Aleksandr... Promiňte, zapomněl jsem příjmení!
ADAM: Vy jste zapomněl svoje příjmení?
JEFROSIMOV: Panebože! To je hrůza! Jak se jen ksakru... Takové známé příjmení... Na... U... Dovolte!... bromkyan... difenyl... chlorarsen... Jefrosimov! Ano, už to mám, Jefrosimov!
ADAM: Ano, ano... Promiňte... to jste vy?
JEFROSIMOV: Ano, já. (Napije se vody.) Stručně řečeno, jsem profesor chemie a akademik Jefrosimov. Nemáte nic proti tomu?
EVA: Velice nás těší.
JEFROSIMOV: A vy? Ke komu jsem tu vpadl oknem?
ADAM: Adam Krasovskij.
JEFROSIMOV: Jste komunista?
ADAM: Ano.
JEFROSIMOV: Velmi dobře. (K EVĚ.) A vy?
EVA: Já jsem Eva Vojkovičová.
JEFROSIMOV: Komunistka?
EVA: Ne! Bezpartijní.
JEFROSIMOV: Velmi, velmi dobře. Dovolte... jakže se jmenujete?
EVA: Eva Vojkovičová.
JEFROSIMOV: Není možná!
EVA: Proč?
JEFROSIMOV: A vy...
EVA: To je můj muž. Právě dneska jsme se vzali. No ano, Adam a Eva.
JEFROSIMOV: Á! Hned jsem si toho všiml. A to říkáte, že jsem blázen.
EVA: Nikdo nic takového neříkal!
JEFROSIMOV: Vidím, že si to myslíte. Ale ne, ne... Nemějte obavy, jsem normální. Opravdu vypadám jako... přiznávám... Když jsem šel po cestě, tak ti... zase jsem zapomněl... malí, co chodí do školy...
EVA: Děti?
JEFROSIMOV: Kluci! Zvlášť kluci. Hvízdali a ti... no zrzaví, co koušou...
ADAM: Psi?
JEFROSIMOV: Ano. Vrhali se na mě. A na každém rohu ti... hm...
ADAM a EVA: Milicionáři!
JEFROSIMOV: Ano. Divně na mě zahlíželi. Nešel jsem možná rovně. Do vašeho domu jsem vpadl proto, že jsem chtěl vidět profesora Buslova, ale není doma. Šel na Fausta. Jestli dovolíte, trochu si odpočinu. Jsem celý zmožený!
EVA: Prosím, prosím. Počkejte na profesora Buslova u nás.
ADAM: Něco pojíme...
JEFROSIMOV: Děkuji vám. Doslova jste mě okouzlili!
ADAM: To je fotografický aparát?
JEFROSIMOV: Ne. Ano! No ovšem, samozřejmě. Víte co? Když mě k vám osud zavál, směl bych vás vyfotografovat?
EVA: Já vážně...
ADAM: Já nevím...
JEFROSIMOV: Posaďte se... Promiňte... (K ADAMOVI.) Má vaše žena dobrou povahu?
ADAM: Podle mě báječnou.
JEFROSIMOV: Výborně! Tak to ji vyfotografujeme! Zvěčníme ji...
ADAM (tiše): Aby ho... Nechci se fotografovat.
JEFROSIMOV: Povězte, Evo, máte ráda život?
EVA: Mám. Moc.
JEFROSIMOV: Jste chlapík! Velkolepé. Posaďte se.
ADAM (tiše): K čertu... nechci se fotografovat. Je to šílenec!
EVA (tiše): Je prostě svéráz jako každý chemik. Nech toho. (Hlasitě.) No tak, Adame! Já tě prosím!

ADAM se pochmurně posadí vedle ní. Ozve se klepání, ale JEFROSIMOV se zaměstnává svým aparátem a ADAM a EVA svými pózami. Ve dveřích se objeví KOBLIHA-NEPORAŽENÝ a na okenní římsu se opatrně vyhoupne MARKÝZOV.

JEFROSIMOV: Pozor!

Z aparátu vystřelí ohnivý paprsek.

KOBLIHA-NEPORAŽENÝ: Ách! (Oslněn zmizí.)
MARKÝZOV: Ách, aby tě... (Zmizí za oknem. Paprsek pohasne.)
EVA: To je magnézium!
KOBLIHA-NEPORAŽENÝ (znovu zaklepe): Můžu dál, Adame?
ADAM: Jen pojď, Pavle!

KOBLIHA-NEPORAŽENÝ vejde. Je to chlapík se svítivýma očima, v brýlích s kostěnou obroučkou, v pumpkách a v kostkovaných podkolenkách.

KOBLIHA-NEPORAŽENÝ: Zdravím tě, kamaráde! Ale, Eva je tady taky? Fotografovali jste se? Spolu? Hehe. A ták. Hned přijdu. Jenom se dám trochu do pořádku. (Zmizí.)
EVA: Věnujete nám tu fotografii?
JEFROSIMOV: Přirozeně, přirozeně. Jenomže ne hned, nějakou dobu to bude trvat.
ADAM: Zvláštní přístroj... To je cizí? Poprvé vidím takový...

Je slyšet vzdálené smutné psí vytí.

JEFROSIMOV (neklidně): Proč ten pes vyje? Hm... Co vy děláte, Evo...
EVA: Krasovská... Studuju cizí jazyky.
JEFROSIMOV: A vy, Adame?
ADAM: Jsem inženýr.
JEFROSIMOV: Řekněte mi nějaký jednoduchý vzorec. Třeba vzorec chloroformu...
ADAM: Chloroformu? Chloroformu... Evo, nevzpomínáš si na vzorec chloroformu?
EVA: Nikdy jsem ho neuměla.
ADAM: Víte, já jsem odborník na mosty.
JEFROSIMOV: Hm, ale to je nesmysl... Myslím ty mosty právě dnes. Nechte toho! Kohopak by dnes napadlo přemýšlet o nějakých mostech! Vážně, to je směšné... Ztratíte dva roky na stavbu mostu a já ho vyhodím za tři minuty do povětří. Zbytečně vyhazovat materiál a ztrácet čas... Má to smysl? Fuj, tady je horko! Proč ti psi tolik vyjou? Víte, dva měsíce jsem proseděl v laboratoři a dnes jsem poprvé vyšel na vzduch. Proto jsem jako zpitomělý a začínám zapomínat na ta nejobyčejnější slova! (Směje se.) Ale představuju si, jak se tváří v Evropě. Adame, myslíte, že bude válka?
ADAM: Přirozeně ano. Je to docela dobře možné, protože kapitalistický svět chová nenávist vůči socialismu.
JEFROSIMOV: Drahý budovateli mostů, máte pravdu. A naopak, socialistický svět chová nenávist vůči kapitalismu. A vzorec chloroformu je CHCl3! Válka bude, protože je dnes horko! Bude, protože denně v tramvaji říkají: "Hele, on nosí klobouk!" Bude, protože když čtu noviny (vytáhne z kapsy dvoje noviny), vlasy mi vstávají na hlavě a připadá mi, že je to zlý sen! (Ukazuje na noviny.) Co píšou? "Kapitalismus je zapotřebí zlikvidovat!" A tam? (Ukáže někam do dálky.) Tam píšou: "Komunismus je zapotřebí zlikvidovat!" Obludnost! Černocha zabili na elektrickém křesle, někde úplně jinde, čertví kde, v bombajské provincii kdosi přeřízl telefonní vedení, v Jugoslávii někoho popravili, ve Španělsku a v Berlíně se střílelo. Zítra se bude střílet v Pensylvánii. To se mi jenom zdá... Pod mými okny chodí děvčata s puškami - ano, děvčata! - a zpívají: "Střílej dobře, puško má, na každého buržousta." Den co den! Pod kotlem hoří plamen, na vodě vyskakují bubliny. Jenom slepý by si mohl myslet, že se to nezačne vařit.
ADAM: Promiňte, profesore, omlouvám se, ale... Černoch, to je něco jiného, ale ta písnička o pušce je správná. Nemůžete mít proti ní sebemenší námitky!
JEFROSIMOV: Já mám vůbec námitky proti pouličnímu zpěvu.
ADAM: He... he... he... Ale přesto... Přijde hrozivý výbuch, ale bude poslední, očistný, protože na naší straně je veliká idea.
JEFROSIMOV: To je docela dobře možné, že je to veliká idea, ale háček vězí v tom, že na světě existují lidé, co vyznávají jinou ideu a ta jejich spočívá v tom, aby naši ideu zničili.
ADAM: To se ještě uvidí!
JEFROSIMOV: Velice se obávám, že mnoha lidem se nepodaří nic uvidět! Všecko záleží na staroušcích...
EVA: Jakých staroušcích?
JEFROSIMOV (tajemně): Takoví vymydlení... nosí cylindry... V podstatě je jim lhostejná jakákoliv idea a jde jim jen o to, aby jim panská přinesla včas kávu. Nejsou nároční! Abyste věděli, jeden z nich seděl v laboratoři a poháněla ho všehovšudy klukovská zvídavost. Zaměstnával se takovou hloupostí: míchal v tyglíku různé svinstvo - něco na způsob chloroformu, kyseliny sírové a podobně. Pak to zahříval, aby se podíval, co z toho vzejde. A dopadlo to tak, že nestačil ani dopít svou kávu a tisíce lidí už ležely vedle sebe v řadách na polích, pak zmodraly jako švestky a nakonec je všecky odvezli na náklaďácích a vhodili do společné jámy. Nejzajímavější na tom je, že to byli mladí lidé, Adame! A neměli s nějakými idejemi nic společného. Bojím se idejí! Každá je sama o sobě hezká, ale až do chvíle, kdy ji starý profesor technicky vyzbrojí. Vy vymyslíte nějakou ideu a vědec k ní vymyslí arsen.
EVA (smutně, pod lampou): Bojím se, Adame... Otráví tě, můj Adame!
ADAM: Neboj se, Evo, nic se neboj! Nasadím si plynovou masku a uvítám je jaksepatří!
JEFROSIMOV: Se stejným úspěchem si můžete zastřít tvář kloboukem! Můj milý inženýre! Existuje jedno strašlivé slovo "super". Dovedu si představit člověka, hrdinu, dokonce idiota. Ale superidiota? Jak vypadá? Jak pije čaj? Jak jedná? Superhrdina? Nechápu. Fantazie bledne! Otázka je, čím to bude zapáchat nebo vonět. Ať se staroušek snažil sebevíc, vždycky to něčím vonělo, jednou hořčicí, jindy mandlemi nebo zas to smrdělo zkysaným zelím a konečně to zavonělo něžnými ptačími nůsky. To byla zlověstná vůně, ale není to "super"! Super to bude, až to v laboratoři nezanechá sebemenší zápach ani nebude slyšet rámus, ale zato účinek bude okamžitý. Tehdy staroušek udělá na zkumavce černý křížek, aby se to nespletlo, a řekne: "Udělal jsem, co jsem mohl, ostatní je vaše věc. Ideje, střetněte se!" (Šeptem.) Takže, inženýre, už to nepáchne, nevoní, nevybuchuje, ale rychle to účinkuje.
EVA: Nechci umírat! Co mám dělat?
JEFROSIMOV: Do země! Dolů! Do podzemí, pramáti Evo! Místo abyste stavěli most, kopejte, zbudujte podzemní město a utíkejte dolů!
EVA: Nic takového nechci! Adame, pojeďme co nejdříve na Zelený mys!
JEFROSIMOV: Holčičko! Zkazil jsem vám náladu? Uklidněte se, prosím. Zapomeňte, co jsem vám řekl: Válka nebude. Proč? Protože se nakonec najde člověk, který řekne: když už se nedá přerušit proud idejí, - mimochodem zachvátily i vašeho muže - je zapotřebí zkrotit staroušky. Jenže ty s plynovou maskou na obličeji nedohoníte! To chce něco radikálního. Podívejte (položí jednu ruku na druhou) - to je buňka lidského těla... Teď (sevře prsty) - co se stalo? Máme před sebou stejnou buňku, ale průduchy zmizely. A právě těmi průduchy pronikali staroušci. Nerozumíte, inženýre? Klid! Jeďte na Zelený mys! Dávám vám svoje požehnání, Adame a Evo!

Ve dveřích se objeví DARAGAN. Je celý v černém a na prsou má vyšitého velkého stříbrného ptáka s rozprostřenými křídly.

JEFROSIMOV: Jestli někdo najde způsob, jak je v pravý čas zmáčknout, pak chemická, a tudíž žádná válka nebude, inženýre. Jenomže otázka je, komu takový vynález věnovat...

***