Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (Lidové nakladatelství, 1983)
• přeložila Alena Morávková
• historický román s psychologickými prvky, rozdělený do 3 dílů, zachycuje na osudech staré kyjevské rodiny převratné změny, kterým čelila ruská společnost na přelomu let 1918 a 1919
• děj románu se odehrává v Kyjevě mezi příslušníky vážené rodiny Turbinovových, kteří spolu s ostatními spoluobčany procházejí v tomto pohnutém období politickými zmatky občanské války a zahraniční intervence
• v dramatické zkratce zachytil Bulgakov plasticky dobu, kdy se vláda ve městě měnila ze dne na den - od ukrajinského hejtmana přes povstaleckého atamana až k převzetí moci rudými oddíly
• autor s hlubokým pochopením popisuje pocity dezorientace obyčejných prostých lidí, zaskočených překotností změn, kteří v zajetí svých morálních principů jen složitě a bolestně nacházejí postoj k nové historické skutečnosti
• osobně zažité téma občanské války neopouštělo Bulgakova po celý život a vracel se k němu v mnoha dalších dílech

DÍL DRUHÝ

10

Podivné přesuny a přemísťování, ať už měly živelně bojový charakter, nebo byly spojeny s příjezdem spojek a pištěním štábních telefonů, přiměly jednotku plukovníka Naj-Turse brodit se tři dny a tři noci vysokými závějemi a sněhovými výmoly v okolí města, mezi Červenou Hospodou a vesnicí Stříbrnou na jihu a až k Postu-Volynskému na jihozápadě. V předvečer čtrnáctého prosince zahnal jednotku zpátky do města, kde stála v uličce vylidněná budova kasáren s napůl vytlučenými okny.
Oddíl plukovníka Naj-Turse vypadal nezvykle: každého překvapoval svými válenkami. Třetího dne ráno sdružoval asi sto padesát junkerů a tři praporčíky.
K veliteli první družiny generálmajoru Blochinovi se v prvních prosincových dnech dostavil černý, hladce vyholený důstojník střední postavy se smutnýma očima a s jezdeckými výložkami a představil se jako plukovník Naj-Turs, bývalý velitel druhé eskadrony bývalého bělehradského husarského pluku. Naj-Tursovy oči způsobily, že každý, kdo se setkal s kulhavým plukovníkem, který nosil vybledlou svatojiřskou stužku na hadrovém vojenském plášti, ho co nejpozorněji vyslechl. Generálmajor Blochin po krátké rozmluvě pověřil Naje formováním druhé družiny a počítal, že celá akce bude skončena třináctého prosince. Kupodivu podařilo se to už desátého a téhož dne na slovo skoupý plukovník krátce ohlásil Blochinovi, že on, Naj-Turs, je připraven se svými junkery okamžitě zasáhnout do boje pod jednou podmínkou: že mu vydají pro celý oddíl o počtu sto padesáti mužů papachy a válenky. Bez toho on, Naj-Turs, považuje za nemyslitelné válčit. Generálmajor vyslechl ráčkujícího lakonického plukovníka a ochotně vystavil potvrzení pro zásobovací oddíl, ale přitom upozorňoval, že mu válenky nevydají dřív než za týden, protože v zásobovacích oddílech i ve štábech vládne nepředstavitelný zmatek a nepořádek. Krákoravý plukovník sebral potvrzení, podle svého zvyku si popotáhl levý, pečlivě zastřižený knír, neohlížel se vpravo ani vlevo (po zranění šíje nemohl otáčet hlavou, jen celým trupem) a vyšel z generálmajorovy pracovny. V místnosti domobrany na Lvovské třídě vybral deset junkerů (kupodivu ozbrojených), dvě dvoukolky a zamířil do zásobovacího oddílu.
Oddíl sídlil v přepychové vile na Kudrjavském bulváru, kde visela v útulné kanceláři mapa Ruska a z dob Červeného kříže zapomenutý portrét Alexandry Fjodorovny. Plukovníka uvítal prťavý generálporučík Makušin, podezřele brunátný v obličeji. Měl na sobě šedou blůzu a pod límcem mu vykukovala bělostná košile, takže se podobal jako vejce vejci ministru Alexandra II. Miljutinovi.
Odpoutal se od telefonu a zeptal se dětským hláskem, připomínajícím hliněnou píšťalku: "Co byste rád, plukovníku?"
"Jdeme do boje," vysvětlil suše Naj, "a photo bych phosil nephodleně válenky a papachy pho dvě stě mužů."
"Hm," utrousil generálporučík, zamlel pysky a drtil v prstech Najovo potvrzení, "podívejte, plukovníku, momentálně vám nemůžeme nic vydat. Ještě dnes sestavíme plán zásobování jednotlivých útvarů. Pošlete si řekněme za tři dny. Ale takové množství vám stejně nemůžu dát."
Položil Naj-Tursovo potvrzení na viditelné místo - pod těžítko ve tvaru nahotinky.
"Válenky," opakoval monotónně Naj a zašilhal nejprve na špičku nosu a pak na špičky svých holínek.
"Cože?" nechápal Makušin a udiveně na něj zíral.
"Vydejte mi okamžitě válenky!"
"Jakže? Co to má znamenat?" Generálovi div nevypadly oči z důlků.
Naj se otočil ke dveřím, pootevřel je a zahřměl do vyhřáté chodby vily: "Hej četo!"
Generálporučík zesinal, šlehl pohledem po telefonu, pak se zahleděl do kouta na ikonu Madony a nakonec se vrátil očima k Najovi.
Na chodbě to zařinčelo, zacvakalo a ve dveřích se zamíhaly rudé okolky alexejevských junkerských čapek a černé bodáky. Generál se nadzvedl v měkkém křesle.
"Něco podobného slyším poprvé... To je vzpoura..."
"Pište potvhzení, Vaše Excelence," naléhal Naj, "nemáme kdy, za hodinu vyhážíme. Nepřhítel je phý přhed bhanami města."
"Cože? Jak to...?"
"Zčehstva," zavelel Naj pohřebním hlasem.
Makušin, hlavu vtaženou mezi ramena, poulil oči, pak vytáhl zpod nahaté krásky papír a neposlušným perem naškrábl v rohu "Vydat!" Přitom udělal kaňku.
Naj popadl potvrzení, zastrčil je za manžetu a poručil junkerům, kteří jaksepatří zašlapali koberec: "Nakládejte válenky. Hychle."
Junkeři s cvakotem a řinčením odcházeli a Naj zůstal. Generál, červený jako rak, vyštěkl: "Okamžitě se spojím se štábem a požádám, abyste byl předán vojenskému soudu. T-to je n-něco..."
"Jen to zkuste," odsekl Naj a polkl slinu, "jen hačte. Pho zajímavost, phosím." A hmátl po pistoli, která mu čouhala z rozepnutého pouzdra. Generálovi vyskočily na obličeji rudé skvrny a oněměl.
"Jestli cinkneš, hlupáku," pronesl náhle přívětivě Naj, "já ti cinknu takovou do hlavy, až natáhneš bačkohy."
Generál dopadl do křesla, krk mu zkrabatily nafialovělé rýhy a obličej zešedl. Naj se otočil na podpatku a odešel.
Makušin několik minut seděl strnule v koženém křesle, pak po­hlédl na ikonu, pokřižoval se, zvedl sluchátko, přitiskl je k uchu a sotva zaslechl tlumené a důvěrné: "Ústředna...", vypluly před ním smutné oči krákoravého husara. Položil sluchátko a vyhlédl oknem: na dvoře horečně pobíhali junkeři a vynášeli z omšelých dveří kůlny šedivé balíky válenek. Na černém pozadí se vyjímala ohromená vojácká papula náčelníka skladu, který třímal v rukách potvrzení. Naj stál u dvoukolky, nohy roztažené, a nahlížel pozorně do papíru. Generál ochable sáhl po čerstvých novinách, rozevřel je a na první stránce četl: "U řeky Irpeně jsou hlášeny srážky s nepřátelskými hlídkami, které se pokoušejí proniknout ke Svjatošinu..." Odhodil noviny a pronesl nahlas: "Proklínám den i hodinu, kdy jsem se zamíchal do téhle pitomé historie..."
Otevřely se dveře a vešel kapitán, připomínající bezocasého tchoře. Byl to zástupce náčelníka zásobování. Významným pohledem přelétl nafialovělé rýhy nad límcem generálské blůzy a řekl: "Dovolte, abych podal hlášení, pane generále."
"Poslyšte, Vladimíre Fjodoroviči," přerušil ho Makušin, těžce dýchal a bloudil nepřítomně očima, "udělalo se mi špatně... tlak... Pojedu domů a vy laskavě jednejte beze mě."
"Rozkaz," vyprskl tchoř a zvědavě po něm pokukoval, "ale jak poroučíte postupovat v tomto případě? Ze čtvrté družiny i z jízdního horského oddílu žádají válenky. Ráčil jste nařídit dvě stě párů?"
"Ano. Ano!" zavřeštěl generál. "Nařídil jsem to. Já sám! Povolil jsem jim to! Výjimečně! Jdou do boje. Ano. Do přední linie. Ano!"
V tchořích očích zaplály zvídavé ohníčky.
"Máme všehovšudy čtyři sta párů..."
"Co mám dělat, co?" vykřikl sípavě generál. "Mám si je snad vyklopit z břicha? Jestli budou žádat, dejte jim je!"
Za pět minut drožka odvážela generála Makušina domů.

V noci z třináctého na čtrnáctého vymřelá kasárna v Brestlitevské uličce ožila. Na zdi mezi okny v obrovském zabláceném sále se rozzářila lampa, junkeři po celý den šplhali po lucernách a sloupech a natahovali vedení. Sto padesát pušek stálo v kozlech a na špinavých nosítkách spali junkeři namačkaní jako slanečci. Naj-Turs seděl u dřevěného, narychlo stlučeného stolu, zavaleného krajíci chleba, kotlíky se zbytky vystydlé břečky, sumkami a zásobníky a rozložil si před sebe barevný plán města. Malá kuchyňská lampička vrhala kužel světla na vyšrafovaný papír, takže Dněpr vypadal jako košatý, suchý, namodralý strom.
Asi ve dvě hodiny v noci přepadla Naje dřímota. Nejdřív se bránil, popotahoval nosem, několikrát se sklonil nad plánem, jako by cosi hledal, a nakonec křikl: "Junkeh?!"
"Zde, pane plukovníku," ozvalo se ode dveří a strážný přistoupil k lampě: válenky mu vrzaly při každém kroku.
"Já si teď lehnu," oznámil Naj, "a vy mě za třhi hodiny vzbudíte. Kdyby přišel telefonogham, vzbuďte phapohčíka Žahova a on mě podle potřheby vzbudí."
Ale žádný telefonogram nepřišel... Vůbec tu noc štáb nechával Najův oddíl na pokoji. Vyrazili za svítání s třemi kulomety a třemi dvoukoláky a roztáhli se po celé silnici. Baráčky na předměstí byly prázdné jako po vyhoření. Ale sotva oddíl vpochodoval na širokou Polytechnickou třídu, obklopil ho ruch. V časném rozbřesku se tu kmitaly hrkotavé povozy a tu a tam se potulovaly šedé papachy. Všechno směřovalo zpátky do města a trochu polekaně se vyhýbalo Najovu oddílu. Pomalu, ale jistě se rozednívalo a nad zahradami vládních vil i nad zdupanou, rozbitou silnicí stoupala rozplizlá mlha.
Od časného rána až do tří hodin odpoledne se Naj zdržoval na Polytechnické výpadovce, protože později za dne přece jen přijela spojka na čtvrtém dvoukoláku a přivezla mu tužkou psaný příkaz ze štábu:

"Zajistit obranu Polytechnické, a objeví-li se nepřítel, zahájit palbu."

Nepřítele uviděl Naj poprvé ve tři hodiny odpoledne, kdy v dálce vlevo na zachumeleném prostranství vojenské správy se vynořily husté řady jezdců plukovníka Kozyra-Leška, který se podle plánu plukovníka Toropce snažil obsadit výpadovku a tak proniknout až k srdci města. Ve skutečnosti Kozyr-Leško, který cestou nenarazil na sebemenší odpor, na město neútočil, ale vpochodoval do něj zeširoka a vítězně, protože dobře věděl, že v patách jeho pluku jede kozácký jezdecký kureň plukovníka Sosněnka, dále dva pluky Modré divize, pluk záporožských střelců a šest baterií. Sotva se na prostranství správy vyrojily černé tečky koní, vzlétly vysoko k sněhové peřině oblohy, která hrozila co chvíli se roztrhnout, šrapnely jako jeřábi. Tečky se slily do souvislého pruhu, zabraly celou silnici, nabobtnaly, ještě víc zčernaly a řítily se proti Najovi. V junkerských rojnicích jako na povel třeskly závěry. Naj vytáhl píšťalku, pronikavě hvízdl a zavelel: "Směh jízda... salvou... pal!"
Šedými rojnicemi prolétla jiskra a junkeři vypálili po Kozyrovi první salvu. Od té doby třikrát proťaly střely prostor u zdí Polytechnického institutu až k obloze a třikrát Naj-Tursův oddíl zarachotil, jako když práská hromový bič. Černé pásy jezdců se přetrhly, rozprášily a zmizely ze silnice.
V tu chvíli se s Najem něco stalo.
Doposud nikdo z oddílu nikdy nepozoroval, že by Naj dostal strach, ale teď všem připadalo, jako by zahlédl na obloze či zvětřil v dálce jakési nebezpečí... prostě vydal rozkaz, aby ustoupili k městu. Jedna četa zůstala, rokotavě kropila silnici a kryla ustupující oddíly. Nakonec i ona přeběhla. Klusali dobré dvě versty, padali k zemi a burcovali ozvěnou jednu z hlavních tepen, až se ocitli na křižovatce, u ústí Brestlitevské uličky, kde strávili uplynulou noc. Bylo tu jako po vymření, nikde ani živáčka.
Naj vybral tři junkery a nařídil: "Poklusem do Polní a Bohščagovské zjistit, kde jsou naše jednotky a co je s nimi. Jestli potkáte povozy, dvoukolky nebo jakékoliv dophavní phostředky, ktehé neohganizovaně ustupují, zhekvíhujte je! Kdyby kladly odpoh, pohhozte jim, přhípadně použijte zbhaní..."
Junkeři odběhli zpátky vlevo a zmizeli z dohledu. Odkudsi zpředu se na oddíl snesla sprška střel. Divoce tančily po střechách, v rojnici padl jeden junker obličejem do sněhu a krvavě ho zbarvil. Druhý vyjekl a svalil se vedle kulometu. Rozvinuté Najovy rojnice začaly pražit po silnici na uvítanou černým nepřátelským rojnicím, které vyrůstaly ze země jako mávnutím kouzelného proutku. Raněné junkery posbírali, ve větru zavlály bílé fáče. Najovi vyskočily na tvářích boule, jak křečovitě svíral čelisti. Stále častěji otáčel celým trupem, snažil se dohlédnout na vzdálená křídla a z jeho výrazu se dalo vyčíst, že netrpělivě čeká na spojky. Konečně dorazily s hvízdotem a supěním a funěly jako uštvaní honicí psi. Naj zasmušile vyčkával. První junker k němu doběhl a sypal ze sebe udýchaně: "Pane plukovníku, naše jednotky nejsou ani na Šuljavce, ani jinde," a zarazil se, aby nabral dech: "V našem týlu řežou z kulometů a před chvílí projela v dálce po Šuljavce nepřátelská jízda, jako by měla namířeno do města..."
Další junkerova slova přehlušil pronikavý hvizd, div člověku nepraskly bubínky.
Tři dvoukolky se burácivě vřítily do Brestlitevské uličky a rumplovaly po dláždění, zabočily do Lucernové a poskakovaly po výmolech. Vezly dva marody, patnáct ozbrojených a zdravých junkerů a všecky tři kulomety. Víc toho nepobraly. Mezitím Naj-Turs, obrácen čelem k mužstvu, vydal hlučným a krákoravým hlasem podivný, neslýchaný rozkaz.

+++

V oprýskané, přetopené světnici bývalých kasáren ve Lvovské zahálel třetí oddíl první domobranecké družiny v počtu osmadvaceti mužů - vesměs junkerů. Nejzajímavější bylo, že mu velel osobně Nikolka Turbin. Velitel oddílu, štábní kapitán Bezrukov a jeho dva zástupci praporčíci odjeli hned ráno do štábu a dlouho se nevraceli. Nikolka jako svobodník měl ze všech nejvyšší hodnost, brousil po kasárnách a co chvíli přistoupil k telefonu a upřeně si ho prohlížel.
To trvalo do tří hodin odpoledne. Obličeje junkerů nakonec posmutněly...
Ve tři vypískl polní telefon.
"Třetí družina?"
"Rozkaz!"
"Dejte mi velitele."
"Kdo volá?"
"Ze štábu..."
"Velitel se nevrátil."
"Kdo je u telefonu?"
"Poddůstojník Turbin."
"Přebíráte velení!"
"Rozkaz."
"Okamžitě vyveďte oddíl po stanovené trase."
A Nikolka vyhnal osmadvacet junkerů z kasáren a vedl je po ulici.

Alexej spal jako zabitý až do dvou odpoledne. Probudil se, jako by ho polili studenou vodou, zašilhal na hodinky, které ležely na židli, a když zjistil, že je za deset minut dvě, začal spěchat. Obul si válenky, nastrkal do kapes zápalky, pouzdro na cigarety, kapesník, browning, dva zásobníky a ve spěchu zapomínal jedno pro druhé. Přitáhl si v běhu plášť, pak si na něco vzpomněl a chvíli váhal. Ačkoliv se mu to zdálo nedůstojné a zbabělé, přesto vylovil ze stolu svůj civilní lékařský průkaz. Chvíli ho otáčel v prstech, rozhodnut, že si ho vezme, ale vtom volala Jelena, a tak zapomněl průkaz na stole.
"Podívej, Jeleno," domlouval jí a utahoval si nervózně opasek; srdce mu sevřela zlá předtucha a doslova trpěl pomyšlením, že Jelena s Aňutou osamějí ve velkém prázdném bytě, "nedá se nic dělat. Je vyloučeno, abych tam nešel. Předpokládejme, že vyváznu se zdravou kůží. Oddíl nepůjde dál než na předměstí a já se utábořím někde na bezpečném místě. Snad bůh ochrání i Nikolku. Dnes ráno jsem se dozvěděl, že situace je vážnější, než se zdálo, kdoví, třeba se nám podaří Petljuru odrazit. Sbohem..."
Jelena bloumala po opuštěném salonu, přecházela od pianina, kde jako dřív trůnil zapomenutý strakatý Valentin, ke dveřím Alexejovy pracovny. Parkety jí vrzaly pod nohama a tvářila se nešťastně.
Na rohu jejich bočité ulice a Vladimírské zastavil Turbin drožkáře. Ten souhlasil, že ho zaveze, ale podmračeně bafal z dýmky, řekl si fantastickou sumu a bylo vidět, že nesleví. Turbin vztekle skřípal zuby, když nasedal do saní, a zamířili k muzeu. Mrzlo.
Cítil zvláštní neklid. Při jízdě naslouchal vzdálené kulometné palbě, která pohřmívala někde u Polytechnického institutu a směrem od nádraží. Marně si lámal hlavu, co by to mohlo znamenat (Bolbotunovu polední návštěvu zaspal), vrtěl hlavou a pátral očima po chodnících. Bylo tu živo, ale ve vzduchu visela nejistota.
"Stůj... st..." zablekotal náhle opilý hlas.
"Co to má znamenat?" zeptal se nakvašeně Turbin. Drožkář trhl prudce opratěmi, div se neskulil zákazníku do klína. U voje se kymácel zarudlý obličej, čísi ruce pevně svíraly oprať a kdosi se drápal na sedadlo. Na krátkém kožíšku probleskovaly zkroucené praporčické nárameníky. Třebaže byl Turbin vzdálen od neznámého dobrých tři čtvrti metru, uhodil ho do nosu ostrý zápach pálenky a cibule. Praporčík pohupoval v ruce puškou.
"O... ob... obrať," poručil opile, "vy... vy... vysaď pasažéra..." Slovo "pasažér" mu připadalo legrační a zahihňal se.
"Co si to dovolujete?" opakoval vztekle Turbin, "nevidíte, kdo jsem? Spěchám na stanoviště. Prosím, abyste mi nebral drožku. Hybaj!"
"Žádné hybaj," odporoval výhružně zarudlý obličej a teprve teď zamžoural na Turbinovy nárameníky. "Aha, doktor. Nevadí, pojedeme společně... já si přisednu..."
"Nemáme společnou cestu. Slezte!"
"D... dovolte..."
"Jeď!"
Drožkář vtáhl hlavu mezi ramena, užuž chtěl trhnout opratěmi, ale pak si to rozmyslel; otočil se a napůl zlostně, napůl bojácně zašilhal po zarudlém obličeji. Ale ten odprejskl sám, protože uviděl prázdné saně. Drožkář mu chtěl ujet, ale opilec ho předběhl, oběma rukama zvedl pušku a zahrozil. Drožkář zkoprněl, rudý k němu klopýtavě vrávoral a přitom škytal.
"Tohle vědět, tak nejedu ani za pět set," huhlal drožkář a pošvihával herku po zadku, "picne mě do hřbetu a co si na něm vemu?"
Zachmuřený Turbin mlčel.
Pakáž jedna... takoví špiní celou naši věc... pomyslel si dotčeně.
Na křižovatce u opery vládl horečnatý shon a provoz. Přímo uprostřed na kolejích stál kulomet, střežený junkerem v šedém a malým zkřehlým kadetem v černém plášti a s klapkami na uších. Lidé se slepovali na chodníku jako hejna much a zvědavě okukovali kulomet. Na rohu u lékárny, odkud bylo vidět muzeum, Turbin vystoupil.
"Musíte přidat, milostpane," naléhal podrážděně drožkář, "vědět to, nejel bych. Koukněte ten frmol!"
"Stačí."
"Proč do toho zatahujou děti..." zavřískl ženský hlas.
Až teď uviděl u muzea ozbrojený dav. Vlnil se a houstl. Mezi cípy plášťů prokmitávaly kulomety na chodníku. Na Pečersku vzrušeně zabubnoval kulomet.
To jsem blázen... napadlo roztržitého Turbina, zrychlil krok a zamířil přes křižovatku k muzeu.
Že bych se opozdil...? Takový skandál... Ještě si pomyslí, že jsem zběhl...
Praporčíci, junkeři, kadeti a všehovšudy pár vojáků bzučeli jako vosy a rozčileně pobíhali před gigantickým vchodem do muzea i kolem postranních zborcených vrat, které vedly na prostranství Alexandrovského gymnázia. Obrovské skleněné tabulky ve dveřích nepřetržitě drnčely, dveře sténaly a ozbrojení, uválení a vyděšení junkeři vbíhali do bílé okrouhlé budovy muzea, kde nad vchodem vévodil zlatý nápis: "Pro ušlechtilé vědění národa..."
"Bože!" vykřikl bezděčně Turbin, "jsou pryč!"
Ztichlá děla na něj výsměšně mžourala, opuštěná a zapomenutá na stejném místě jako včera.
"Tomu nerozumím..."
Nevěděl dobře, proč se k nim rozběhl po prázdném prostranství. Čím víc se blížil, tím hrozivěji se před ním tyčila a pozorovala ho černými očnicemi hlavní. Tady je krajní. Turbin se zastavil a strnul: chyběl závěr. Rychlým poklusem zdolal prázdné prostranství a vyběhl na ulici. V davu to vřelo, lidé se navzájem překřikovali a mezi tím vším trčely a poskakovaly bodáky.
"Mělo by se počkat na Kartuzova! Tak je to!" volal jasný vyplašený hlas. Neznámý praporčík se připletl Turbinovi do cesty, na zádech se mu klátilo žluté sedlo s rozkolébanými třmeny.
"Měli by ho předat polské legii."
"A kde je?"
"Kdoví kde je mu konec!"
"Sem, do muzea! Všichni do muzea!"
"Na Don!"
Praporčík se náhle zastavil a shodil sedlo na chodník.
"Krucinál, vem to čert!" vyjekl zuřivě. "To všecko ty štábní krysy!"
Uskočil stranou a komusi hrozil pěstmi.
Katastrofa... Teď už chápu... Ale nejstrašnější na tom je, že zřejmě vyrazili v pěším útvaru. Ano, ano... Určitě. Pravděpodobně je Petljura překvapil. Neměli koně, a tak popadli jenom pušky, bez děl... Můj bože... musím zaběhnout k madam Anjouové... Doufejme, že se něco dozvím... Někdo přece zůstal ve městě? Propletl se pohyblivou lidskou změtí, neohlížel se vpravo ani vlevo, a utíkal zpátky k opeře. Po asfaltovém chodníčku, lemujícím budovu divadla, prolétl vítr a suše zachrastil cípem utrženého plakátu, vylepeného na zdi divadla hned vedle ztemnělého postranního vchodu. Carmen. Carmen.
Tady je salon madam Anjouové. V oknech nejsou děla ani zlaté nárameníky. Chvěje se v nich mihotavá neklidná záře. Že by požár? Klika pod Turbinovými prsty cvakla, ale nepovolila. Znepokojeně zaklepal. Pak znovu. Za skleněnou výplní dveří se kmitla šedá postava, otevřela a Alexej vpadl do obchodu. Zaraženě si prohlížel neznámého. Měl na sobě černý plášť, jako nosili studenti, a na hlavě civilní ušanku, prožranou od molů, s cípy upevněnými na temeni. Nápadně známá tvář, ale jakoby zhyzděná a zpotvořená. Zuřivě bafající kamna požírala útržky papíru. Celá podlaha byla jimi poseta. Neznámý vpustil Turbina dovnitř bez nejmenšího vysvětlení, čile odběhl a dřepl si ke kamnům. V obličeji mu pohrávaly temně rudé záblesky.
Malyšev? Ano, plukovník Malyšev, poznal ho Turbin.
Plukovník neměl kníry a místo nich promodrávala čerstvě vyholená kůže.
Malyšev široce mávl rukou, shrábl ze země další papíry a naložil je do kamen.
"Hm..."
"Co to má znamenat? Konec?" vyzvídal hluše Turbin.
"Konec," utrousil lakonicky plukovník, vyskočil, slídil očima po místnosti, vrhl se ke stolu, několikrát bouchl zásuvkami, pak se hbitě sehnul, popadl poslední haldu papíru a nacpal ji do kamen. Teprve potom se obrátil k Turbinovi a dodal s klidnou ironií: "Zabojovali jsme si - a hotovo!" Spěšně vytáhl ze záňadří náprsní tašku, pečlivě přezkoumal doklady, křížem roztrhal dva lístky papíru a vhodil je do ohně. Turbin ho mlčky sledoval. Nepodobal se plukovníku Malyševovi, před Alexejem stál zavalitý student, náruživý ochotník s odulými, malinovými rty.
"Doktore, a co vy?" a ukázal varovně na jeho ramena. "Honem to sundejte. Co to děláte? Odkud jdete? Nebo vy nic nevíte?"
"Opozdil jsem se, plukovníku," začal Turbin.
Malyšev se vesele ušklíbl. Pak mu z tváře náhle vyprchal úsměv, provinile, zneklidněle pokýval hlavou a řekl: Božínku, to já jsem vás podfoukl... Řekl jsem vám, abyste přišel v tuhle dobu... Vy jste zřejmě celý den nevytáhl paty z domu? No dobrá. Teď o tom nemá smysl debatovat. Zkrátka a dobře: nárameníky dolů a zmizte, schovejte se."
"A co se děje? Proboha vás prosím, vysvětlete mi..."
"Co?" opakoval ironicky Malyšev. "Děje se to, že Petljura je ve městě. Přinejmenším na Pečersku, jestli ne dokonce na Kreščatiku. Město má v hrsti." Zašilhal a procedil mezi zuby - už to nebyl student ochotník, ale starý známý Malyšev: "Štáby nás zradily. Už ráno jsme měli prásknout do bot. Díky několika dobrým lidem jsem se to dozvěděl v noci a stačil jsem rozehnat oddíl. Doktore, teď není čas na dlouhé úvahy, nárameníky dolů!"
"... a tam, v muzeu..."
Malyšev se zakabonil.
"To se mě netýká," vybafl zlostně, "a basta! Teď už mně může být všecko fuk. Před chvilkou jsem tam byl, křičel jsem, varoval a prosil, ať toho nechají. Víc nemůžu dělat. Všecky svoje lidi jsem zachránil. Nepošlu je přece na porážku! Nepřivedu je do hanby!" Začal hystericky vykřikovat, jako by se v něm nahromadila všecka hořkost a teď vybuchla. Už se nedokázal ovládnout. "Tihle generálové!" Sevřel pěsti a zahrozil do prázdna. Obličej mu zbrunátněl.
Vtom kdesi zvysoka zavřeštěl kulomet, a zdálo se, že roztřásl celý sousední činžák.
Malyšev sebou škubl a ztichl.
"Tady to vidíte, doktore. Jen do toho! Sbohem. Utíkejte! Jenom ne proboha na ulici, ale tudy, zadním vchodem a pak přes dvorky. Tam se dá ještě projít. Pospěšte si!"
Stiskl omráčenému Turbinovi ruku, otočil se jako na obrtlíku a zmizel v černé škvíře za přepážkou. Krámek ztichl a současně i kulomet venku na ulici.
Turbin osaměl. V kamnech dohořívaly listiny. Přes Malyševovo varování přistoupil pomalu, sklesle ke dveřím. Nahmatal háček, zavřel na petlici a vrátil se ke kamnům. Nedbal na Malyševovo naléhání a pohyboval se zvolna, ochablé nohy mu podklesávaly a v hlavě vířily stejně ochablé, zchumlané myšlenky. Nestálý oheň pozřel papír a veselý plápol v otvoru dvířek vystřídala tichá a zarudlá záře. V krámku se rázem setmělo. V našedlém příšeří se na stěnách choulily police. Turbin je přelétl očima a matně mu blesklo, že tady u madam Anjouové dosud nevyprchala vůně voňavek, třebaže už jen něžná a slabá.
Myšlenky se mu smíchaly v hlavě v jakousi beztvarou změť. Chvíli nechápavě civěl na místo, kudy odešel oholený plukovník. Pak se změť začala postupně rozmotávat a na povrch vyplul jasný útržek. "Peturra, Peturra," opakoval tiše a mimoděk se usmál. Vešel do přístěnku a přistoupil k zrcadlu, pokrytému závojem prachu.
Mezitím papír dohořel a poslední rudý jazýček se ještě chvíli pitvořil na podlaze, ale pak uhasl. Smrklo se.
"Petljura, to je barbarské... Celkem vzato jsme ztracená země," mumlal sám k sobě ve zšeřelém krámku, ale pak se vzpamatoval: "Proč tady takhle medituju? Co když sem, nedej bůh, vtrhnou?"
Najednou neměl v krámku stání stejně jako Malyšev před odchodem a strhal si nárameníky. Zapraskaly nitě a v rukou mu zůstaly dva stříbrné zčernalé proužky z blůzy a další dva zelené z pláště. Otáčel je v prstech a nejdřív je chtěl schovat na památku do kapsy, ale pak usoudil, že to je nebezpečné, a rozhodl se je spálit. Paliva bylo dostatek, třebaže Malyšev zlikvidoval všecky doklady. Shrábl ze země hromádku hedvábných klůcků, vsunul je do kamen a zapálil. Znovu se po stěnách i po podlaze roztančily zrůdné stíny a krámek madam Anjouové nakrátko ožil. Plamen olízl stříbrné pruhy a ty se zkrabatily, nafoukly se jako bubliny a zčernaly.
Vrtalo mu hlavou, co udělá s dveřmi? Má je nechat zavřené na petlici nebo otevřené? Co když sem vpadne nějaký dobrovolník, který se opozdil jako on a nebude se mít kde ukrýt! Odstrčil petlici. Pak ho náhle píchlo nepříjemné pomyšlení: průkaz! Prohmatával jednu i druhou kapsu - ale průkaz nikde. Už je to tak! Zapomněl, to je skandál! Co když na ně někde narazí? Má šedivý plášť. Budou se ho vyptávat, co je zač! Lékař... ale jak to dokáže! Sakramentská zapomnětlivost! Pospěš si, zašeptal mu vnitřní hlas.
Už se dál nerozmýšlel, zmizel ve skrytu krámku stejnou cestou jako Malyšev, vyklouzl nenápadnými dvířky do ztemnělé chodby a nakonec zadním vchodem na dvorek.