Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zmizelé oko

Tak tedy uplynul rok. Právě před rokem jsem dorazil ke zdejšímu domu. Jako dnes svět za okny zastínila dešťová clona a žalostně odumíralo poslední žluté listí na břízách. Zdánlivě se nic kolem nezměnilo. Ale já sám jsem se hodně změnil. Hodlám oslavit dnešní večer o samotě a zasvětit ho vzpomínkám...
Po vrzající podlaze jsem prošel do své ložnice a pohlédl jsem do zrcadla. Ano, je to velký rozdíl. Před rokem se v zrcadle, vytaženém z kufru, odrážel vyholený obličej. Třiadvacetiletou hlavu krášlila šikmá pěšinka. Teď zmizela. Vlasy spadaly volně dozadu. Pěšinkou nikoho neokouzlíte v končinách vzdálených čtyřicet verst od železniční zastávky. Totéž platí o holení. Nad horním rtem se mi pevně usídlil pruh podobný drsnému zažloutlému kartáčku na zuby; tváře připomínají struhadlo. Kdykoliv mě při práci zasvědí rameno, je příjemné se o ně otřít vlastní tváří. To se stává každému, kdo se místo třikrát týdně holívá jednou.
Kdesi jsem četl - už nevím kde - o jednom Angličanovi, který se ocitl na pustém ostrově. Byl to zajímavý chlapík. Dopracoval to až k halucinacím. Když připlula k ostrovu loď a člun vyvrhl zachránce, onen robinson je přivítal střelbou z revolveru, protože je pokládal za přízrak, klam vodní hladiny. Ale přesto byl tenkrát pečlivě vyholen. Holil se na onom opuštěném ostrově denně. Vzpomínám si, že ten hrdý syn Británie ve mně vzbuzoval náramnou úctu. Když jsem se vydal do zdejšího kraje, ležel v mém kufru holicí strojek i břitva značky Gillet, tucet čepelek a štětka. Byl jsem pevně rozhodnut holit se obden už proto, že tady u nás to nebylo o nic horší než na opuštěném ostrově.
V jednom jasném dubnovém dnu jsem rozložil všecky ty anglické vymoženosti v šikmém zlatistém paprsku. Sotva jsem zpracoval pravou tvář do náležitého lesku, vtrhl dovnitř Jegor, dupal v roztrhaných válenkách jako kůň a hlásil, že v křoví nad říčkou nedaleko kláštera jakási žena rodí. Vzpomínám, jak jsem si ručníkem otřel namydlenou levou tvář a vyběhl jsem ven společně s Jegorem. Utíkali jsme ve třech ke kalné vzedmuté říčce, která protékala v holých vrbinách - porodní asistentka se svorkami, s balíčkem gázy a s lahvičkou jódu, já, oči vykulené, a vzadu se hnal Jegoryč. Po každých pěti krocích si přičapl na zem a s kletbami škubal utrženou podrážku levé válenky. Vítr nám dul v ústrety, slastný a nespoutaný vítr ruského jara; Pelageje Ivanovně vypadl hřebínek z vlasů a rozpuštěný drdol ji tloukl do ramene.
"Proč ksakru vždycky propiješ všecky peníze?" peskoval jsem v běhu Jegoryče. "Taková šupárna, Jegoryči. Nemocniční hlídač a chodíš jako pobuda."
"Tomu říkáte peníze?" odsekl zlostně Jegoryč. "Za dvacet rublů měsíčně a toho trápení... E, ty mrcho!" Hrabal nohou do země jako rozzuřený klusák. "Za ty peníze se ani pořádně nenajím a nenapiju, natož aby mi zbylo na válenky..."
"Pro tebe je pití hlavní," sípěl jsem udýchaně. "A proto chodíš jako trhan."
U shnilého můstku jsme zaslechli slabý žalostný křik; prolétl nad rozvodněnou říčkou a zanikl. Když jsme přiběhli blíž, zahlédli jsme rozcuchanou zkroucenou ženu. Šátek se jí svezl, vlasy se jí přilepily na zpocené čelo, trpitelsky těkala pohledem a drásala si ovčí kožich. Rudá krev potřísnila první řídkou bledě zelenou travičku, která vyrazila na úrodné, vodou prosáklé půdě.
"Nedoběhla," spěšně opakovala Pelageja Ivanovna, prostovlasá, podobná čarodějnici, a rozbalovala balíček.
Tady, za veselého hukotu vody, která se prodírala mezi zčernalými trámy mostu, jsme s Pelagejou Ivanovnou pomohli na svět chlapci. Žil a také matku jsme zachránili. Později dvě ošetřovatelky a Jegoryč s levou nohou bosou - konečně se zbavil nenáviděné shnilé podrážky - přenesli rodičku do nemocnice na nosítkách.
Když už ležela ztichlá a bledá na lůžku, zakrytá prostěradly, dítě v kolébce vedle ní, a všecko bylo jak náleží, zeptal jsem se jí: "Tak co, matko, nemohla sis najít lepší místo než rodit na mostě? Proč tě nepřivezli k nám?"
Vysvětlovala: "Tchán mi nedal koně... 'Je to všeho všudy pět verst,' povídal, 'dojdeš pěšky... seš ženská jako řípa... co bych zbytečné štval koně...'"
"Ten tvůj tchán je hlupák a svině," rozčilil jsem se.
"Takové tmářství," dodala žalostně Pelageja Ivanovna a pak se bůhvíproč zachichotala.
Zachytil jsem její pohled upřený na mou levou tvář.
Vyšel jsem ven a v porodním šálku jsem pohlédl do zrcadla. Ukázalo to, co obvykle: zkřivený obličej se zdánlivě napuchlým pravým okem. Ale - a za to už zrcadlo nemohlo - pravá tvář byla natolik hladká, že by se na ní mohlo tancovat jako na parketu, a na levé se prostíralo husté nazrzlé strnisko. Brada tvořila předěl. Vybavil jsem si knihu v žluté vazbě s nápisem Sachalin. Obsahovala fotografie různých mužů odsouzených k trestu. Vražda, vloupání, zkrvavená sekyra - pomyslel jsem si - za to je deset let... Stejně, jak pozoruhodný život prožívám na tomhle pustém ostrově! Musím se doholit...
Vdechoval jsem dubnový vzduch vanoucí z černých polí, naslouchal jsem vranímu krákání v korunách bříz, mhouřil jsem oči před prvním sluncem a kráčel jsem přes dvůr, abych se doholil. Bylo kolem třetí hodiny odpoledne. Ale doholit se jsem stihl až v devět večer. Jak jsem pozoroval, podobná murjevská překvapení jako porod v křoví nikdy nepřicházejí sama. Sotva jsem vzal za kliku domovních dveří, vynořila se ve vratech koňská tlama; zablácený povoz nadskočil. Řídila ho jakási žena a křičela tenkým hláskem: "Aby tě!"
Zaslechl jsem na zápraží, jak v kupě hadříků slabě pláče dítě.
Aby ne! Ukázalo se, že má zlomenou nohu. Dvě hodiny jsme měli s felčarem co dělat, než jsme mu dali nohu do sádry, a po celé dvě hodiny chlapec ječel. Pak jsem obědval, potom jsem byl líný se doholit, měl jsem chuť si něco přečíst, a náhle se setmělo; obzor se zatáhl a já jsem si konečně oholil i levou tvář. Na zubaté břitvě, která ležela po celou tu dobu zapomenutá v mýdlové pěně, zůstal navždy rezivý pruh jako památka na jarní porod u mostu.
Ano... holit se třikrát týdně nemělo smysl. Občas jsme zapadli ve sněhu, skučela zběsilá vánice a my jsme celé dva dny proseděli v murjevském špitále a neposílali jsme dokonce ani pro noviny na zastávku. Za dlouhých večerů jsem měřil ordinaci dlouhými kroky a toužil jsem po novinách stejně silně jako v dětství po Cooperově Stopaři. Přesto jsem na murjevském pustém ostrově zcela neopustil anglické zvyky; čas od času jsem vytáhl z černého pouzdra blýskavou hračku a neochotně jsem se oholil. Pokaždé jsem býval hladký a čistý jako hrdý ostrovan. Škoda jen, že nablízku nebyl nikdo, kdo by se zalíbením na mně spočinul pohledem.
Počkat... ano ... vzpomínám na jeden případ: sotva jsem vytáhl břitvu a Axiňja vnesla do ordinace oprýskaný hrnek s vařící vodou, kdosi hrozivě zabušil na dveře a volali mě k pacientovi. Odjeli jsme s Pelagejou Ivanovnou do strašlivé dálky, zabalení do ovčích kožichů. Přehnali jsme se jako černý přízrak, sestávající z koní, vozky a z nás dvou, rozbouřeným bílým oceánem. Vánice skučela jako čarodějnice, svištěla, odplivovala, chechtala se, všecko zmizelo k čertu a mě jako vždy zamrazilo v kostech při myšlence, že zabloudíme v té ďábelské vířivé mlze a zahyneme jedné noci všichni: Pelageja Ivanovna, vozka, koně i já. Pokud si vzpomínám, zcela nesmyslně mě napadlo, že až budeme mrznout napůl zavátí sněhem, vstříknu sobě, asistentce i vozkovi morfium... Proč? Prostě abychom se netrápili... "Milý doktore, zmrzneš nakrásně i bez morfia," namítal suše jakýsi důrazný hlas, "neboj se..." Húúú! Fjúúú! hvízdala čarodějnice-meluzína a házela s námi v saních... V některém ústředním deníku otisknou na poslední stránce zprávičku, že při plnění služebních povinností zahynul lékař ten a ten a zároveň Pelageja Ivanovna, vozka a pár koní. Ať odpočívají v pokoji v sněhovém moři! Fuj... jaké myšlenky mi to lezou do hlavy, zatímco mě takzvaná služební povinnost unáší dál a dál...
Nezahynuli jsme ani jsme nezabloudili, ale dojeli jsme do vesnice Griščevo, kde jsem provedl druhý "obrat na nožku" ve svém životě. Rodička byla žena vesnického učitele. Mezitímco jsme se spolu s Pelagejou Ivanovnou za svitu lampy po lokty brodili v krvi a po oči v potu a zápasili jsme o život matky i dítěte, bylo slyšet, jak v síni za dveřmi sbitými z prken sténal a pobíhal učitel. Za sténání rodičky a jeho nepřetržitého povzlykávání jsem, přiznávám, zlomil dítěti ruku. Dítě se narodilo mrtvé. Ach, jak se mi lil po zádech pot! Představil jsem si, jak se objeví kdosi hrozivý, černý a obrovský, vtrhne dovnitř a pronese nelítostným hlasem: "Aha, tady je. Odeberte mu diplom!"
Krajně vyčerpán hleděl jsem na žluté mrtvé tělíčko i na voskově bledou tvář matky, které ležela nehybně a dosud se neprohrála z narkózy. Špehýrkou vnikala dovnitř metelice - otevřeli jsme na chvíli, abychom zředili dusivý pach chloroformu - a proud vzduchu se proměnil v chuchvalec páry. Zabouchl jsem špehýrku a znovu jsem upřel pohled na klátící se bezmocnou ručku v asistentčiných nikách. Nedovedu vyjádřit svoje zoufalství, když jsem se vracel sám domů - Pelageja Ivanovna zůstala na místě, aby pečovala o rodičku. Sněžilo drobněji a zachmuřené lesy hleděly vyčítavě, beznadějně, zoufale. Kodrcal jsem se v saních a cítil jsem se přemožen, vyčerpán, zdrcen nelítostným osudem, který mě zavál do zdejšího zapadákova, abych zde bojoval sám, bez rady i bez pomoci. Jaké nezměrné překážky musím překonávat! Mohou mi přivézt ten nejsložitější, nejzamotanější případ, nejčastěji chirurgický, a já ho musím řešit se svým neholeným obličejem. Když se mi ho nepodaří úspěšně vyřešit, trpím jako teď, kdy saně poskakují na výmolech a vzadu zůstaly mrtvolka dítěte a matka.
Nazítří, jen co utichne metelice, ji Pelageja Ivanovna přiveze ke mně do nemocnice. Je otázka, zda se mi ji podaří zachránit? A jak to mám udělat? Jak mám rozumět tomu vznešenému slovu? V podstatě jednám instinktivně, nic neumím. Dosud jsem měl štěstí, dařily se mi pozoruhodné věci, ale dnes mě štěstí opustilo. Je mi teskno u srdce, pociťuji chlad a osamělost - a nikde nikdo. Možná že jsem se ještě navíc dopustil zločinu: zlomená ruka... Nejraději bych odjel někam daleko, padl komusi k nohám a přiznal se, že tak a tak se to stalo, jsem lékař ten a ten a zlomil jsem novorozenci ruku. Odeberte mi diplom, nezasloužím si ho, drazí kolegové, pošlete mě na Sachalin. Br, tohle je neurastenie!
Klesl jsem do saní, schoulil jsem se, aby mě tolik netrápila zima, a připadal jsem si jako ubohé toulavé, nezkušené psisko.
Jeli jsme dlouho, až konečně v dálce svitlo malé, ale přívětivé, důvěrně známé světlo nemocniční lucerny. Pomrkávalo, rozplývalo se, vyšlehovalo, znovu mizelo, ale lákalo mě k sobě. Při pohledu na ně se mé osamělé duši ulevilo. Když už světlo jasně zářilo před mými zraky, rostlo, blížilo se a černé nemocniční zdi zbělely, utěšoval jsem se v duchu, zatímco jsme vjížděli do vrat: "Co ruka - to je maličkost. Jaký to má význam? Zlomil jsi ruku mrtvému dítěti. Nemysli na ruku, ale na to, že matka je naživu."
Svítilna i známé zápraží mě povzbudily, ale když jsem později stoupal po schodech k ordinaci, těšil jsem se na teplo kamen i na to, že se vyspím - spánek mě osvobodí ode všech strázní - mumlal jsem si pro sebe: "Ať je to jak chce, ale přesto se bojím a cítím se osamělý. Hrozně osamělý..."
Na stole ležela břitva a vedle stál džbán s vychladlou vodou. Pohrdavě jsem pohodil břitvu do zásuvky. Neměl jsem na holení ani pomyšlení...
A tak to šlo po celý rok. Připadal mi tehdy proměnlivý, mnohotvárný, složitý i hrozivý, ale teď vím, že prolétl jako uragán. Dívám se do zrcadla a sleduji jeho stopy na svém obličeji. Oči mi zpřísněly a zneklidněly, rty ztvrdly a zmužněly a vráska na kořeni nosu mi zůstane na celý život jako moje vzpomínky. Vidím je v zrcadle v bouřlivém sledu. Představte si, ještě nedávno jsem se třásl při myšlence na svůj diplom, na to, že stanu před jakýmsi pomyslným soudem a nemilosrdní soudci se mě zeptají: "A co ta vojáčka čelist? Odpověz! Jsi zločinec s univerzitním vzděláním!"
Jak bych si to nepamatoval! Ačkoliv na světě žije felčar Děmjan Lukič, který umí trhat zuby stejně obratně, jako tesař vytahuje ze starých prken rezivé hřebíky, takt i pocit vlastní důležitosti mi našeptávaly při mých začátcích v murjevské nemocnici, že zuby se musím naučit trhat sám. Co když Děmjan Lukič někam odejde nebo onemocní? Naše asistentky umějí všecko kromě jediného: zuby s prominutím netrhají, to není jejich práce.
Vzpomínám si přesně na růžový, ale utrápený obličej před sebou na stoličce. Byl to voják, který se vrátil z fronty. Jako dnes vidím jeho mohutnou vykotlanou stoličku, pevně zasazenou v dásni. S přimhouřenýma očima, se znaleckým výrazem a soustředěným funěním jsem ji zachytil kleštěmi a přitom jsem si zřetelně vybavil Čechovovu všeobecně známou povídku o tom, jak kostelníkovi trhali zub. Tehdy poprvé mi zmíněná povídka nepřipadala směšná. V ústech to hlasitě chruplo a voják krátce zaječel: "Óó!"
Poté tlak pod mou rukou povolil a z vojákových úst vypadly kleště s jakýmsi zkrvaveným bílým předmětem. Srdce se mi sevřelo, protože zmíněný předmět objemem převyšoval jakýkoliv zub, včetně vojácké stoličky. Zpočátku jsem nevěděl, oč jde, ale pak jsem se málem rozbrečel; v kleštích sice trčel zub s dlouhatánskými kořeny, ale na něm visel řádný kus jasně bílé zahnuté kosti.
Zlomil jsem mu čelist, blesklo mi hlavou a nohy mi podklesly. Žehnal jsem osudu, že nablízku nebyl ani felčar, ani asistentky; kradí jsem zabalil plod svého horlivého úsilí do gázy a vstrčil jsem ho do kapsy. Voják se klátil na stoličce, jednou rukou křečovitě svíral trnož vyšetřovacího stolu, druhou rukou nohu od stoličky a třeštil na mě nepříčetné oči. Rozpačitě jsem mu podal sklenici s roztokem manganového draslíku a vybídl jsem ho: "Vykloktej si."
Byla to špatná rada. Voják si nabral do úst roztok a do sklenice ho vyplivl smíchaný s krví v podobě husté tekutiny prapodivné barvy. Pak mu z úst vyhrkla krev tak silně, až jsem strnul. Kdybych přejel ubožákovi břitvou po krku, stěží by vystříkla silněji. Odložil jsem sklenici s draslíkem, přiskočil jsem k vojákovi s kousky gázy v ruce a ucpal jsem mu v dásni zející díru. Gáza se okamžitě zbarvila do ruda a když jsem ji vytáhl, s hrůzou jsem zjistil, že do otvoru by se klidně vešla velká slíva nebo ryngle.
To jsem ho pěkně zřídil! pomyslil jsem si zoufale a vytahoval jsem z baňky dlouhé pruhy gázy. Konečně krvácení trochu ustalo a já jsem pacientovi potřel dásně jódem.
"Asi tři hodiny nic nejez," řekl jsem mu rozechvělým hlasem.
"Uctivě děkuju," hlesl voják a poněkud udiveně si prohlížel sklenici plnou vlastní krve.
"Poslyš, příteli," pokračoval jsem zkroušeně "víš co... zítra nebo pozítří se mi přijeď ukázat... Ten vedlejší zub se mi nelíbí... souhlasíš?"
"Děkuju uctivě," opakoval sklesle voják a vzdálil se s rukou přitisknutou na tváři. Vrhl jsem se do čekárny a chvíli jsem seděl hlavu v dlaních a klátil jsem se ze strany na stranu, jako by mě bolely zuby. Asi pětkrát jsem vytáhl z kapsy ztvrdlý krvavý žmolek a znovu jsem ho strčil do kapsy.
Týden jsem žil jako ve snu, zhubl a sešel jsem.
Ten voják dostane gangrénu, otravu krve... Aby mě čert vzal! Proč jsem se k němu hrnul s kleštěmi?
Zjevovaly se mi hloupé představy. Například že voják dostane zimnici. Nejdřív chodí a vykládá o frontě, pak postupně ztichne. Už nemá náladu na výklady. Leží na kartounové podušce a blouzní ve čtyřicetistupňové horečce. Celá ves ho navštěvuje. Nakonec leží se zašpičatělým nosem, na stole pod ikonami.
Ve vsi začínají dohady: "Od čeho se mu to stalo?"
"Doktor mu trhal zub..."
"A ták!"
Čím dál tím líp. Vyšetřování. Přijíždí přísný pán.
"Vy jste trhal vojákovi zub?"
"Ano, já..."
Nebožtíka vykopou. Soud. Ostuda. Zavinil jsem jeho smrt. Už nejsem lékař, ale nešťastník hozený přes palubu.
Voják se neukazoval, já tesknil, krvavý žmolek rezivěl a vysychal v mém psacím stole. Personál měl jet za týden do újezdního města pro výplatu. Odjel jsem za pět dní a nejprve jsem zašel k lékaři újezdní nemocnice. Tenhle chlapík s prokouřenou bradkou pracoval v tamější nemocnici pětadvacet let. Všelicos už zažil. Večer jsem seděl v jeho ordinaci, smutně jsem usrkával čaj s citrónem, třepil jsem ubrus a nakonec jsem to nevydržel a spustil jsem mlhavě, pokrytecky, oklikou: "Stávají se prý případy... co když někdo někomu vytrhne zub a přitom mu zlomí čelist... Z toho přece může být gangréna, není-liž pravda? Víte, četl jsem..."
Kolega naslouchal, upíral na mě svoje vybledlé oči zpod hustého obočí a pak řekl: "To jste mu vylomil zubní lůžko... Budete dobře trhat zuby... Nechtě ten čaj a pojďme se napít vodky před večeří."
A rázem se mi můj trýznitel - voják navždy vykouřil z hlavy.
Ach, zrcadlo vzpomínek! Uplynul rok. Jak směšné mi dnes připadá vzpomínat na zubní lůžko! Třebaže se nikdy nenaučím trhat zuby jako Děmjan Lukič. A jak by ne! Každodenně vytrhne dobrých pět zubů, a já jednou za čtrnáct dní jeden. A přece je trhám tak, jak by si mnozí přáli. Nevylamuji zubní lůžka, a i kdyby, neděsil bych se toho.
Ale co zuby! Co všechno jsem zažil a vykonal za ten neopakovatelný rok!
Do pokoje se kradl soumrak. Lampa už svítila a já tonul v tabákovém kouři a dělal jsem závěry. Moje srdce bylo naplněno hrdostí. Provedl jsem dvě amputace stehna, a to nepočítám prsty. A co vyčištěné rány? Mám jich zapsáno osmnáct. A kýla? Tracheotomie? Zákrok se zdařil. Kolik velkých vředů jsem odoperoval! A obvazy zlámaných končetin? Sádrové i škrobové. Napravování vykloubenin. Intubace. Porody. Přijeďte, s čím chcete. Do císařského řezu se sice pouštět nebudu, takový případ posíláme do města. Ale kleště, obraty - kolik chcete.
Vzpomínám na poslední státnici ze soudního lékařství. Profesor mě vyzval: "Vyložte nám, co víte o ranách z bezprostřední blízkosti."
Nenuceně jsem spustil, mluvil jsem dlouho a v mé zrakové paměti se posouvaly stránky té nejtlustší učebnice. Konečně jsem se odmlčel. Profesor na mě štítivě pohlédl a zaskřehotal: "Nic z toho, co tu vykládáte, se u ran z bezprostřední blízkosti nevyskytuje. Kolik máte výborných?"
"Patnáct," odpověděl jsem.
Napsal mi trojku. Vyšel jsem ven jako ve snu, s ostudou...
Odešel jsem a potom jsem odjel do Murjeva, kde jsem sám a sám. Čertví, co je typické pro rány vypálené z bezprostřední blízkosti... Ale ztratil jsem snad hlavu, když zde přede mnou na operačním stole ležel člověk s krvavou pěnou kolem úst? Ne, ačkoliv měl celou hruď rozdrásanou z bezprostřední blízkosti vlčími spáry, plíce obnažené a maso viselo v cárech... Ani tehdy jsem neztratil hlavu. Za půldruhého měsíce pacient odešel z nemocnice po svých. Na univerzitě se mi nedostalo ani jedinkrát cti držet v rukou porodnické kleště a tady jsem se jich chopil hned, přestože se mi třásly ruce. Nepopírám, dítě vypadalo podivně: polovinu hlavy mělo napuchlou, modročervenou, bezokou. Ztuhl jsem a zmateně jsem vyslechl útěšná slova Pelageji Ivanovny: "Nevadí, doktore, stiskl jste mu očičko."
Dva dny jsem se třásl strachem, ale za dva dny byla hlavička v pořádku.
Jaké rány jsem sešíval! Jaké hnisavé pleuritidy jsem viděl a lámal jsem při nich žebra, jaké pneumonie, tyfus, rakovinu, syfilis, kýly (které jsem napravoval), hemoroidy, sarkomy!
Horlivě jsem rozevřel ambulanční knihu a celou hodinu jsem ji pročítal. Vyšlo mi, že za rok, do dnešního večera, jsem vyšetřil 15 613 pacientů. Ležících pacientů bylo 200 a zemřelo pouze šest.
Sklapl jsem knihu a umdleně jsem sklesl do postele. Já, čtyřiadvacetiletý oslavenec, jsem ještě v posteli před usnutím přemítal o tom, kolik zkušeností jsem načerpal. Čeho bych se bál? Ničeho. Vytahoval jsem hrách z chlapeckých uší, řezal jsem znovu a znovu... Moje ruka je pevná, nechvěje se. Zažil jsem různé záludnosti a naučil jsem se rozumět babským řečem, kterým nikdo nerozumí. Teď už se v nich vyznám jako Sherlock Holmes v tajných dokumentech ... Oči se mi klíží...
V polospánku jsem zamumlal: Vážně, nedovedu si představit případ, s kterým bych si nevěděl rady... V hlavním městě možná řeknou, že to je ranhojičství... aťsi... jim je hej na klinikách a univerzitách... v rentgenových kabinách... Já tady musím dělat všecko... vesničané by se beze mne neobešli... Jak jsem se dřív třásl při každém zaklepání na dveře, jak jsem se v duchu krčil strachem! Ale teď...

"Kdy se mu to stalo?!"
"Asi před tejdnem, milostpane... Vyražený voko ..."
A žena zakvílela.
Do oken nahlíželo šedé zářijové ráno prvního dne mého druhého roku. Včera večer jsem se před spaním pyšnil a vychloubal a dnes ráno jsem stál v bílém plášti a bezradně jsem se díval...
Žena držela v náručí ročního kluka jako buka, kterému chybělo levé oko. Místo oka z rozevřených jemných víček čouhala žlutá koule velká jako jablíčko. Chlapec bolestně křičel a házel sebou, matka naříkala. Nevěděl jsem si rady.
Vyšetřoval jsem chlapce ze všech stran. Děmjan Lukič a asistentka stáli za mnou. Mlčeli, nikdy se s něčím podobným nesetkali.
Co to může být... Mozková kýla... Hm... Ale dítě žije... Sarkom? Hm... trochu měkký... Podivná bulka... Jak asi vznikla? Z bývalého oka... A možná, že žádné neměl... V každém případě, teď je pryč.
"Víte co," prohlásil jsem, jako by mi svitlo, "budeme to muset vyříznout..."
A hned jsem si představoval, jak naříznu víčko, rozevřu a...
A co dál? Co když je to opravdu mozková kýla? Br!! Je to poměrně měkké... Vypadá to na mozek...
"Co řezat?" zeptala se žena a zbledla. "Voko? S tím nesouhlasím."
A vyděšeně zavinovala chlapce do hadříků.
"Vždyť žádné oko nemá," oznámil jsem kategoricky. "Kde vidíš nějaké oko? Tvůj chlapec má zvláštní bulku..."
"Dejte mu nějaké kapky," zaprosila žena vyděšeně.
"Děláš si legraci? Jaké kapky? Tady žádné kapky nepomůžou!"
"To má zůstat jednovokej?"
"Povídám ti, že žádné oko nemá!"
"Ale eště před tréma dny ho měl..." zvolala zoufale.
"Krucinál! Nevím, možná že je měl... Zatraceně... jenomže teď je nemá... A vůbec, má milá, odvez chlapce do města. Nemeškej, tam ho budou operovat... Co vy na to, Děmjane Lukiči?"
"Hm..." ozval se hlubokomyslně felčar v rozpacích, co má říci, "tohle jsem ještě neviděl... Zvláštní případ."
"Aby ho ve městě řezali?" vyptávala se s hrůzou matka. "To nedovolím."
Skončilo to tím, že matka dítě odvezla, aniž dovolila, abych se dotkl jeho oka.
Dva dny jsem si lámal hlavu, krčil jsem rameny, hrabal jsem se v knihovně, prohlížel jsem si kresby, na kterých byli vyobrazeni kojenci s vystouplými měchýři namísto očí... Zatraceně!
Za dva dny jsem na chlapce zapomněl.

Uběhl týden.
"Anna Žuchovová!" zvolal jsem. Do ordinace vešla veselá matka s dítětem v náručí. "Co mu schází?" zeptal jsem se jako obvykle. "Křičí, div se nezalkne," sdělovala matka a bůhvíproč se ušklíbla.
Její hlas způsobil, že jsem sebou škubl.
"Poznáváte mě?" zeptala se výsměšně.
"Počkat... počkat... to je ten chlapec?"
"Ten samej. Pamatujete, pane doktor, říkal jste, že nemá voko a že by se to mělo řezat..."
Zůstal jsem jako opařený. Žena na mě hleděla vítězoslavně a v očích jí jiskřilo.
V náručí držela chlapce, který hleděl na svět hnědýma očima. Po žluté bulce ani památky.
To jsou nějaká kouzla... pomyslel jsem si zemdleně.
Když jsem se trochu vzpamatoval, opatrně jsem rozevřel chlapci víčka. Dítě se slabounce rozplakalo a pokoušelo se vrtět hlavou, ale přesto se mi podařilo zahlédnout na sliznici drobný šrám... A ták...
"Brzy po tom, co jsme od vás odjeli, mu to prasklo..."
"Není třeba, nic mi neříkej," zaprosil jsem zahanbeně, "už to mám."
"A vy jste říkal, že nemá voko!... Vida, a znovu mu narostlo!" A posměšně se zachichotala.
Aby tě čert vzal... Je mi to jasné... Chlapci se na dolním víčku vytvořilo obrovské ječné zrno, zvětšovalo se, až zcela zakrylo oko... Pak prasklo, hnis vytekl a všecko se upravilo...

Ne. Nikdy, dokonce ani před spaním nebudu hrdě mumlat, že mě už nic nepřekvapí. Ne. Minul rok a mine druhý, stejně bohatý na různá překvapení, jako byl první. Z toho všeho plyne, že se musím pokorně učit.