Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložila Hana Vrbová

DÍL PRVNÍ

I.

Démon, duch vyhnanství a vzpoury,
v neklidném srdci beznaděj,
nad světem bloudil steskem chorý
a hlavou se mu honil rej
vzpomínek na ráj, kde tak sladce
sen serafa snil před lety,
kde uměl čistě radovat se,
kde na oblačné křižovatce
ho zdravil úsměv komety,
kde žíznil ještě po poznání
a hleděl rád, jak ze všech stran
žhnou v mlhách na nebeské báni
pochodně hvězdných karavan,
kde pochybnostmi nezžírán,
k lásce a víře zrozen první
pyšnil se, že mu nezakrní
rozum v jalovém běhu let,
z nichž únava a nuda dýchá,
kde... Ne, vše Démon nedoved
již vyvolat zpět z hlubin ticha.

II.

Pustinou nebes křídla vlek,
zavržen rájem v nepaměti,
čas ubíhal, vše střídal věk,
jako když jednotvárně letí
za sebou pouhých vteřin řad.
Nicotné zemi Démon vlád,
sil zlo, však sil je bez rozkoše.
Když nesetkal se s odpůrcem
umění svého, zájem o vše
ztratil a zlem byl znechucen.

III.

Plul padlý anděl nad Kavkazem,
z vrcholů čišel mráz a chlad,
v hlubině Kazbek sněžným srázem
zablýskal jako diamant
a pod ním jako jícen lačný,
jak dračí sluj se přikryt mračny
klikatil Darjal jako had
a Těrek jako lvice v střehu
se ježil, pádil korytem
a řval a zvěř na jeho břehu
i pták plachtící blankytem
naslouchal písni jeho vod.
Oblaka v třpytném šatu zlatém
na sever z jihu táhla s chvatem
jak jeho věrný doprovod.
Semknuty v kruhu stály skály,
ponořeny v sen tajuplný,
skláněly hlavy, naslouchaly,
co šeptají si hravé vlny,
a jako obři ponuří
na stráži u kavkazské brány
tyčily hrady cimbuří,
do chmár a do mlh zachumlány...
Divný svět divé krásy bůh
tu stvořil. Ale pyšný duch
přeměřil zrakem dílo skvělé
pohrdavě a s nechutí
a na vysokém jeho čele
nebyla stopa pohnutí.

IV.

A již rozprostřel před ním jiný
živoucí obraz žírný kraj.
Plameny květů, gobelíny
gruzínských dolin, tichý háj,
mír, štěstí, pravý zemský ráj!
Arkády topolů, břeh stinný,
zpěv říček v lesním zášeří,
dno pestřící se od oblázků,
slavíci v růžích na keři
k hrám lásky vábící svou krásku,
jež sladkým slibům nevěří,
baldachýn platanů, jímž věnčí
kmen hustý břečťan zelený,
slůjky chránící v nebezpečí
a v parnu plaché jeleny.
Třpyt, šum a živý rozhovor
listů jak mnohohlasý chór,
dech bylin, opojný dech travin,
poledne s horkým sluncem žhavým
a vlahé, provoněné noci
s orosenými včelínky
a hvězdy na Démona žhnoucí
jak oči mladé Gruzínky.
To rozjásané bakchanále
přírody v srdci Démona
cit nevzbudilo, žila stále
v něm závist, pýcha neskromná
a chladná a vším, co tu viděl,
pohrdal a vše nenáviděl.