Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• vydalo nakladatelství Dauphin v Praze roku 2012

Předmluva

Dějiny verše jsou důležitou součástí dějin poezie. Při čtení básně vnímáme vždy nejen vlastní smysl jejích slov, ale zároveň i to, co napovídá její metrum, rytmus, rýmy a strofické členění. Ruská poema napsaná čtyřstopým jambem asociuje Puškina a je na tomto pozadí vnímána; báseň napsaná tercínou asociuje Dantovu Božskou komedii. Veršová forma obsahuje zvrstvené nánosy významových asociací nashromážděné v průběhu let a staletí jejího užívání předchozími básníky; proto se některé rozměry zdají (jakoby samy o sobě) vznešené a slavnostní a jiné lehké a hravé. Čím lépe tyto dějiny verše známe, tím úplněji chápeme význam básně, již čteme.

Dějiny verše nejsou omezeny hranicemi národních versifikací. Všechny evropské versifikace mají společné kořeny, koexistují a vzájemně se ovlivňují. Tytéž veršové formy přecházejí v průběhu dějin z jednoho jazyka do druhého a obměňují se v souladu s fonologickými rysy těchto jazyků. V pracích věnovaných ruskému verši se dočteme, že nejdůležitější převrat v jeho dějinách učinil Lomonosov, když zavedl sylabotónismus a začal psát jambem - vzory jeho jambů byly ovšem německé. Když se podíváme do knih o německém verši, zjistíme, že o sto let dříve než v Rusku provedl v Německu sylabotónickou reformu Martin Opitz a že vzory jeho jambů pocházely z antiky. Knihy o antickém verši (ovšem ne všechny) nám nakonec sdělí, že jamb vznikl ve starořecké poezii a jeho zdrojem byly jakési hypotetické praindoevropské rozměry. Tím jsme se dostali až na samu hranici, k níž dohlédne současná věda.

O dějinách ruské, německé, anglické, španělské, polské a řady dalších národních versifikací jsou napsány studie a knihy, často velmi obsažné a cenné. O dějinách evropské versifikace jako takové - o složité síti vzájemných vztahů, do níž je spleten vývoj národních versifikačních systémů - odborná literatura neexistuje. Můžeme jmenovat pouze obsáhlou stať G. B. Pighiho (1965), jejíž výklad však končí na prahu středověké literatury psané v národních jazycích a která již v řadě detailů zastarala. Potřeba generalizujícího přehledu je však pociťována stále naléhavěji: jeho absence totiž začíná citelně brzdit zpracování dějin jednotlivých národních versifikací. Právě to se stalo impulzem k napsání této práce.

Cílem knihy je propojit první výsledky, jichž dosáhla dosud mladá věda, srovnávací metrika. V daném stadiu bylo podstatné obsáhnout co nejvíce materiálu: překlenout znalosti versologů slavistů, romanistů, germanistů a klasických filologů, pomoct jim nalézt společný jazyk k chápání versologických problémů povahou blízkých, avšak odlišných, pokud jde o materiál. V centru pozornosti stál vzájemný vztah a vzájemné působení veršových forem, to, jak se v různých jazycích a literaturách rodí jedna z druhé. To však neznamená, že autor nedoceňuje jejich národní kořeny a zvláštnosti. Naopak, na pozadí obecných jevů se dílčí jevy stávají viditelnějšími a srozumitelnějšími, ale to je již téma pro další knihy. Je nasnadě, že takový výklad vyžaduje nezbytná omezení a zjednodušení. Popisována je především metrika - versifikační systémy a nejpoužívanější metra; rytmice, rýmu a strofice jsme se věnovali jen v obzvlášť důležitých případech. Mnoho dílčích problémů a podrobností, jež jsou samy o sobě zajímavé, jsme museli ponechat stranou a problémy představit jen sumárně, v jejich obecně platných rysech. Dějiny některých národních versifikací jsou prozkoumány již velmi obstojně, dějiny jiných se zkoumat teprve začínají, což mělo také vliv na výběr společného jmenovatele, na nějž byly ve výkladu různé systémy národního verše uváděny. Vzhledem k nutné stručnosti knihy rovněž nebylo možné ke každé otázce uvést podrobné odkazy na odbornou literaturu - jako jejich částečná náhrada může čtenáři posloužit bibliografie (zdaleka ne úplná) na konci knihy.

Zpracování materiálu v této knize (i při jejím omezeném rozsahu) nemohlo být rovnoměrné. V centru pozornosti pochopitelně stojí versifikace největších a nejvlivnějších evropských literatur: řecké, latinské, italské, francouzské, španělské, anglické a německé. Ruská versifikace je zmiňována pouze heslovitě, neboť je jí věnována naše samostatná kniha Nástin dějin ruského verše (Moskva 1984; doplněné vydání - Moskva 2000). O skandinávském, nizozemském a portugalském verši se zmiňujeme jen velmi zběžně; za hranicemi této knihy zůstal také verš mimoevropských indoevropských jazyků (chetitský, tocharský, arménský, íránský; pouze pro srovnání je stručně připomenut indický verš). V některých případech musel autor podniknout samostatné bádání (část tohoto materiálu je uvedena v příloze); v jiných se omezil na pečlivé přezkoumání výsledků předchozích badatelů; v dalších (keltský, indický verš aj.) se spokojil s reprodukcí již existujících názorů.
Vzhledem k tomu, že tato práce je prvním pokusem o souborný nástin dějin evropského verše, nemůže být prosta chyb a argumentačních nedostatků. Je-li jich méně, než jich bylo, je to především díky S. S. Averincevovi, S. I. Gindinovi, J. Girdzijauskasovi, P. A. Grincerovi, L. B. Lanzmanovi, J. Kursitové, L. I. Kuručovi, V. P. Rahojšovi, L. Saukovi, J. I. Svetlič- nové, O. A. Smirnovové a především V. V. Ivanovovi, M. J. Lotmanovi a V. J. Cholševnikovovi, kteří tuto práci přečetli v rukopise. Jim všem autor vyjadřuje hluboké poděkování.

První vydání této knihy vyšlo v roce 1989. Ve srovnání s ním je toto druhé vydání do značné míry upravené a doplněné dalším dokladovým materiálem. Paragraf 63b je publikován poprvé. Při přípravě tohoto vydání byla s vděčností využita zkušenost s překlady prvního vydání do italštiny (1993) a (s velkými vylepšeními) do angličtiny (1996). Autor je nesmírně vděčný editorům těchto vydání, kteří jim věnovali mnoho usilovné práce - S. Garzonimu, G. Smithovi, M. Tarlinské a zvláště L. Holford-Strevensovi.

Autor doufá, že jednotlivé chyby a argumentační nedostatky budou uvedeny na pravou míru dílčími specialisty. A věří, že hlavní předmět této knihy, tj. celkový obraz vzájemných vztahů a působení jednotlivých versifikací, jim bude při jejich práci užitečný.

IV. kapitola - Starořecká sylabočasoměrná versifikace

§ 17 Sborová a dramatická strofika

Aiolská lyrika s prostými čtyřveršími byla pouze sólová, pro jeden hlas. Sborová lyrika - Pindarovy vítězné zpěvy nebo sborové písně vložené do attických tragédií - byla psána daleko složitějšími dlouhými strofami sestavenými z tak složitých rozměrů, že se teoretikové v jejich rytmické stavbě zorientovali až v 19. století. Navíc se v ní užívaly už i časoměrné, neizosylabické záměny jedné dlouhé slabiky dvěma krátkými. Bez znalosti tehdejší hudby si lze jen těžko představit, jak tyto písně doopravdy zněly. Básníci totiž nepsali v ustálených strofách, ale pro každou píseň vytvářeli vždy nové uspořádání.

Nejpodstatnější rozdíl spočívá ale v něčem jiném. Tyto strofy se v písni nestřídaly po jedné, ale po dvojicích nebo trojicích, v diádách nebo triádách. Příčinou bylo sborové provedení, které zahrnovalo pohyb a tanec. Pohyby sboru byly stejné jako v ostatních kulturách. Sbor šel nejprve v určitém rytmu na jednu stranu, přičemž do tohoto rytmu také zpíval, potom se obrátil na druhou stranu a stejnými pohyby a ve stejném rytmu se vrátil do výchozího postavení a nakonec, stoje na jednom místě, zpíval (už nikoli nutně ve stejném rytmu jako předtím). To vše se několikrát opakovalo.

Řecký sbor se při přednesu vítězných ód nepohyboval v kruhu, ale ve třech řadách - zpočátku na jednu stranu, pak na druhou a potom zůstal stát na místě. Odpovídajícím způsobem byly složeny i strofy. Strofu komponovanou ve složitém básnickém rytmu zpíval sbor při pohybu prvním směrem, potom se dal na opačnou stranu a zpíval přitom v tomtéž rytmu antistrofu, pak se zastavil na výchozím místě a v podobném, ale ne stejném rytmu zpíval epódu. (Etymologie je příznačná: strofa, antistrofa, epóda doslova znamenají obrat, zpětný obrat, dozpěv; Němci to překládají jako Satz, Gegensatz, Zusatz, Italové jako ballata, contraballata, stanza). Pak se vše opakovalo znovu ve stejných rytmech. Vznikla tak triadická řada jakýchsi superstrof, z nichž každou tvořila strofa, antistrofa a epóda (AAB, AAB, AAB). Tak si počínal sbor při zpěvu chvalozpěvů (hymnů) na slavnostech, které se nelišily od těch, pro které skládal své texty Pindaros.

Sbory vystupující v tragédiích, v nichž se o přestávkách mezi dialogy zpívaly lyrické písně, si počínaly trochu jinak. V divadle bylo zapotřebí více teatrálnosti, pohybu a rozmanitosti, a tak se sbory za prvé pohybovaly po celou dobu zpěvu, a to i během epódy, a za druhé se pohybovaly, aniž by stále opakovaly jeden a tentýž rytmus daný na začátku: první dvojice pohybů vpravo a vlevo byla v jednom rytmu, ve druhé se rytmus změnil atd. V souvislosti s tím se změnilo i složení strof: epódy vypadly a každá dvojice tvořená strofou a antistrofou byla v jiném rytmu, v jiných rozměrech, takže se začaly střídat dvojice strof: AA, BB, CC... Někdy se sbor na konci přece jen zastavil a zazpíval za celou píseň jedinou epódu.

Uvidíme, že tento trojdílný pohyb sboru není charakteristický jen pro antiku, ale i pro lidové písně a tance nejrůznějších období a národů; proto setkáme-li se někde s trojdílnou strofou, můžeme s velkou pravděpodobností usuzovat na její lidový sborový původ, což však nemusí vždycky platit, když se setkáme se strofou dvojdílnou. Tak ze sborové trojdílnosti vznikly v evropském středověku virelai, kancóna, rondó a další, zatímco z nesborové dvojdílnosti lai (§ 41-42). Triadické superstrofy imitující Pindara se občas užívaly i v moderní evropské poezii: Děržavin tak například napsal veliký Lyricko-epický hymnus na počest vyhnání Francouzů z vlasti (1812); velmi jemnou nápodobu antických triád nalezneme také v jeho slavné ódě Podzim v čase Očakovova obklíčení.

Příkladem krátké sborové písně je ukázka ze Sofoklovy Élektry: jedná se o vyvrcholení tragédie, kdy jde Orestes zavraždit svou matku:

Ideth' hopú pronemetai
to dyseriston haima fysón Arés;
Bebásin arti dómatón hypostegoi
metadromoi kakón panúrgématón
afyktoi kyneš;
hósť ú makran eť ammenei
túmon frenón oneiron aiórúmenon...