Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mám malého slona. Jednou se ke mně přidal ve Stromovce a od té doby je se mnou. Je vysoký necelý metr. Zpočátku jsem měl strach, co si s ním počnu, až vyroste, ale vypadá to, že už větší nebude. Je přítulný a hravý, ale jenom když jsme sami, ve společnosti se cítí nesvůj, mezi lidmi i zvířaty je vždy zaražený a stísněný, přešlapuje z nohy na nohu a dělá chobotem trhavé, neurotické pohyby. Je přecitlivělý a pro všechno nesmírně trpí; je přímo mistrem v utrpení - ne v nějakém bolestínském a hypochondrickém, jeho utrpení nezveličuje maličkosti, ale vnímá je jako kapky velkého oceánu neštěstí, jehož hlubiny se v každé ráně otvírají.
Když spolu jdeme po ulici, lidé se mi často smějí a volají na mne, že mám psa s chobotem. Připadá jim, chudákům, k smíchu, mít zvíře, které má chobot, i když je hezké a milé, a to jenom proto, že zvykem je mít psa, a ne slona. Kdyby bylo zvykem chovat slony, mohli by se potrhat smíchy, kdybych chodil na procházku s vlčákem, a pokřikovali by na něj, kde ztratil chobot. Lidé jsou často úžasní a dokáží se chovat neuvěřitelně obětavě, ale ti samí lidé nejsou s to být tolerantní vůči chobotu. Přitom je chobot výborná a praktická věc. Je mi z toho smutno, a slon cítí svůj chobot a celou svou existenci jako ničím nesmazatelné provinění.
Rád se mnou chodí na výlety, já jdu s mapou v ruce vepředu po lesní cestě nebo po pěšině mezi poli, slon dupe za mnou a oba máme na zádech batoh. Šli jsme na Karlštejn a cestou jsme se stavěli ve Vonoklasech v hospodě. Objednal jsem pro oba dršťkovou polévku. Sedl si způsobně na židli a pustil se do jídla tím způsobem, že vždycky strčil chobot do talíře, vsrkl trochu polévky a pak si ji vstříkl do pusy. Nedalo se zabránit tomu, aby srkání bylo slyšet, a hosté - byli to chataři, s pupky natřásajícími se nad gumou tepláků - se tomu smáli a srkání slona z legrace napodobovali. Přestal jíst, ačkoliv měl velký hlad, svěsil chobot a seděl nešťastně nad polévkou. Opět jsem v jeho očích uviděl pocit nevyléčitelné viny a prosbu o odpuštění. Říkal jsem mu, aby si nikoho nevšímal a jedl dál. Za to, že jí nahlas, přece nemůže; kdyby měli ostatní hosté chobot, také by se jejich jídlo neobešlo bez hluku. Ale slon jenom tiše, nehnutě seděl a trpěl. Co jsem mohl dělat? Chtěl jsem ze solidarity také přestat jíst, ale uvědomil jsem si, že kdyby viděl, že jsem kvůli němu zůstal hladový, byl by ještě nešťastnější. Dojedl jsem tedy svou polévku a vyšli jsme ven, šli jsme tiše, třebaže předtím byl veselý, pobíhal kolem mne a strkal do mne z legrace hlavou. Když se objevil Karlštejn, na který se tolik těšil, viděl jsem, že se snaží předstírat radost jenom kvůli mně. V jeho očích byly slzy.
V tu chvíli jsem si toužebně přál, aby mi také narostl chobot. Při pohledu na neštěstí malého slona mi připadalo krajně nespravedlivé, že já sám si chodím spokojeně po světě bez chobotu. Viděl jsem také, že chobot mezi námi vytyčuje vzdálenost, kterou není možné překročit; přesto, že mě měl slon opravdu rád, působilo tu cosi, co jsem formuloval příslovím "kdo má chobot, tomu, kdo je bez chobotu, nevěří". Ale mé přání zůstalo nevyslyšené.