Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Šplhám na vysokou skálu po laně, které visí z jejího vrcholku; pode mnou se v propastech převalují chuchvalce mlhy. Fouká studený vítr a stmívá se: je pozdní odpoledne listopadového dne roku 1988.
Cestou se setkávám s mnoha podivuhodnými věcmi: škoda, že nemám čas je podrobněji prozkoumat. Jsou tu okna, zasazená do skalní stěny: nahlédnu dovnitř, když je míjím, a vidím za nimi pokoje, které jsou osvětlené modravou a proměnlivou září televizorů a které připomínají byty na pražských sídlištích. Je tu telefonní automat, připevněný ke skále, vyvěšené sluchátko se houpe na šňůře; když je přiložím k uchu, slyším pisklavý ženský hlas: "já už to s ním dál nevydržím, pořád leží jen v knížkách, ani podlahu neumeje, a čte takový blbosti..." Jsou tu vrcholky ostrých skalisek, přitesané do podob pitvorně se šklebících hlav, v dutinách široce rozevřených úst mají hnízda bílí ptáci, kteří čas od času pronikavě zavřeští; vypadá to, jako by na mne křičely kamenné tváře. Jsou tu němé znaky na lomu ametystů a achátů, zkroucené linie a skvrny, které temně hrozí, že se stanou srozumitelné (potom bude definitivně třeba odejít do Asie), jsou tu ve vlhkých škvírách, zarostlých mechem, prameny tyrkysového jedu. Někdo slézá po laně dolů, musíme se nějak vyhnout; je to dáma v kožichu, nemotorně se přelézáme, jehlový podpatek se mi opře o temeno hlavy, mám strach, že mi prorazí lebeční kost a zapíchne se mi do mozku. Co bychom potom dělali? Lezli bychom dál, jeden z nás bosý, druhý se střevícem zaraženým do lebky, se zlým skalním ptákem, který by se ve střevíci usídlil jako v hnízdě. Žena leze přese mne dolů a vztekle do mne strká, protože jí připadá, že jsem nešikovný, něco si pro sebe namíchnutě syčí, pak mizí dole v mlze. V hloubce krystalů, vrostlých do skály, svítí chladná záře. Je tu ústí tunelu, z něhož nad propast nehybně trčí polovinou své délky lokomotiva, je tu plán Prahy, vytesaný do skály, na plánu jsou označena všechna místa, kde jsem bydlel, je u nich něco napsáno egyptskými hieroglyfy. Je tu tlustá kniha, visící na řetězu, plná zrůdných přísloví; snad se mi podaří je zapomenout. Kdo bloudí v kořenech mezi jantarem a jedovými zuby žížal, nebude se už moci oběsit v koruně. Je tu na skalní římse klaviatura ze slonoviny a ebenu, na klávesy pomalu dopadají kapky ledové vody, ozývá se smutná melodie, jemný zárodek šílenství. Proběhne kolem tmavá kuna se zlatou maskou.
Konečně se blížím k vrcholu. Je už úplná tma a začalo mžít, nahoře vidím nějaká světla, je slyšet hluk. Skála přechází ve stěnu z kamenných kvádrů, na jejím konci je kovové zábradlí, k němuž je lano přivázané; přelezu zábradlí a ocitám se na křižovatce u Národního divadla. Poznávám, že světla, která jsem viděl zezdola, jsou velká okna kavárny Slávie, jež je v tuto večerní hodinu plná hostů. Studené mžení se mění v drobný neklidný sníh, který trhavě víří ve světelných kuželech reflektorů aut, stojících u přechodu. Je to první sníh letošního roku.
Jdi si sednout do tepla kavárny, pij horký grog a dívej se oknem do tmy, pozoruj fantastické sněhové bytosti tančící ve světlech automobilů. V prostoru města je mnoho skrytých propastí, hor, zjevujících se v noci, chrámů neznámých kultů za oprýskanými fasádami předměstských domů, nádražních hal, kam přijíždějí lokomotivy z bílého mramoru: ve vagónech jsou pro unavené noční chodce bazény zapomenutí s vlažnou vodou. Tvé cesty stále více vedou roklemi s bílými zvířaty, i když jdeš jenom nakoupit nebo do záložny. Nevyhýbej se těmto prostorům, nepřemýšlej o tom, jsou-li matricí našich věcí, slov a gest nebo místem jejich zániku, rozpadající se sutí našeho světa. Musíš být obyvatelem obou měst, jen tak pochopíš smysl všednosti a tajemný směr své cesty, obě města splynou v jedno, zmrzlé horské vodopády v noci zasvítí na schodištích starých domů, dotkneš se rukou jejich nádherného chladu, zvěř bude zpívat v tmavých předsíních.