Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 2008 (nakladatelství Druhé město)
• úryvek

II. ČÁST - LEDEN 2008

2. kapitola

"Tahle země je nemocná," říká šéfredaktor Brunovi.
To já taky, pomyslí si Bruno. Je pátek 25. ledna 2008. Šéfredaktor má před sebou celostátní noviny. Chvíli nevěřícně čte, potom udeří dlaní do desky stolu a otočí se k Brunovi.
"Voni toho Doležela nakonec osvobodili! Chápeš to?"
Veškeré zprávy z politiky Brunovi už nějaký čas zakrývá závoj nezájmu. Politika zkrátka odjakživa přitahuje kariéristy a bezcharakterní cyniky, tak bylo, je a bude. Rozčilovat se nad tím je poněkud naivní, v tomhle má Cyril pravdu, říká si Bruno, nicméně stejně jako redakční elévka ze zdvořilosti předstírá, že rozhořčení svého šéfa sdílí. Přelétne pohledem titulní stranu novin: "Šibal" Doležel je nevinný. Krasobruslař Verner je mistr Evropy. Policie šetří, zda Knížák nekupoval předražená díla.
"'Na stole bude pět v českých' podle soudce nebylo myšlené jako žádost o úplatek... To si z nás snad dělaj srandu!" Bruno mlčí. Cyril je soudce a šéfredaktor to ví.
"A co ta věta ze záznamu 'Motivujte, tahle investice je dobrá, to je vstupenka na jednání...'? To je snad hergot taky slang?!"
Dějiny lidstva jsou dějinami bezpráví, šéfredaktor to musí vědět - a přesto si spravedlnost nepřestává nárokovat, říká si Bruno. Je to sice dokonale absurdní, ale možná je v tom obsažena jistá naděje.
"Hajzlové zkorumpovaný!" uleví si šéfredaktor.
Bohužel tu není nic, co by mohl Bruno uvést na bratrovu obhajobu. Lidstvo zdegenerovalo - tohle je ostatně Cyrilův oblíbený termín.
"Uklízíme hovna po psech," vysvětlil nedávno Brunovi. "Po psech, chápeš to?! Jak říkám, lidstvo zdegenerovalo."
Bruno se při vzpomínce na bratra musí v duchu usmát. Krev není voda. Šéfredaktor zmírní tón.
"Má vůbec smysl se tady o něco snažit?" ptá se.
Rozhlédne se po redakci, jako by ji dnes poprvé uviděl v celé její provinční malosti: čtyřicet let starý kancelářský nábytek, prehistorická (ale užitečná) plechová kartotéka, zažloutlé klávesnice počítačů. Bruna napadne, zda se ho šéfredaktor kvůli Cyrilovi nebojí.
"Odhalovat zlořády? Psát plamenné články?" pokračuje šéfredaktor. "K čemu to nakonec vždycky je?"
Jeho poněkud okázalé znechucení je určeno především elévce; dobře ví, že od Bruna se nedočká odpovědi. Brunovo mlčení se rozrůstá jako plíseň. Jako nádor.
"Tak nebuďte smutnej," říká šéfredaktorovi elévka.
Oplátkou za každodenní servilitu se k ní šéfredaktor chová mile. Obě strany jsou spokojené. Přísně vzato, i tohle je svého druhu korupce, myslí si Bruno. Zárodečné stadium. Elévka se mu celkem líbí, ale Tali to není.
Tali to není ani náhodou.

Z redakce Bruno odchází už před obědem, zítra s Anetou a Cyrilem odjíždějí na každoroční pánskou jízdu na Šumavu.
("Proč tomu kurva pořád říkáš pánská jízda, když s váma jezdím já?" namítala už několikrát Aneta.
"Protože seš chlap s kozama," odpovídal pokaždé Cyril.
"Ha ha."
"A ne snad? Mluvíš jako my, chlastáš jako my.")
Kdyby si Bruno mohl vybrat, nejel by za dané situace nikam - jenže zkuste odporovat Cyrilovi. Nedal si to vymluvit. Každý umíráme po svém, říká si Bruno. Takže já budu před smrtí lyžovat... Nedávno nabyté vědomí, že má před sebou už jen poměrně krátkou budoucnost, ho kupodivu zatím nijak zvlášť nevzrušuje. Kdo umře letos, má už napřesrok pokoj. Jindřich IV. Měl by se naučit projevit svůj smutek. Potlačované emoce zabíjejí. Ha ha. Zaparkuje na náměstí, vystoupí a jde k automatu zaplatit desetikorunovou hodinovou taxu. Většina místních lidí neplatí, protože Městská policie obvykle pokutuje jenom přespolní, ale Bruno se snaží dodržovat pravidla.
"Dodržuju pravidla, to je celý," říkává.
Když si letmo prohlédne ostatní parkující auta, jako pokaždé zjišťuje, že jeho zrezivělý bílý favorit je jednoznačně nejošklivější. Dodržuje pravidla, a proto jezdí ve dvacet let starém autě po bráchovi. Bruno podobné věci dávno vyslovuje (samozřejmě pouze v duchu, nahlas mluví stále méně a méně) bez jakékoli hořkosti, dokonce s jistou zvrácenou spokojeností. Ten rozpadající se vůz je nejlepším důkazem jeho poctivosti. I když kdo by chtěl korumpovat redaktora regionálních novin, který píše výlučně o sportu a o kultuře? Největší nátlak na Bruna vyvíjejí okresní básnířky, co se chtějí dostat na titulní stranu, nebo šestasedmdesátiletí autoři povídek pro děti a mládež, sveřepě trvající na autorizaci rozhovoru o dvou odstavcích. Umění je opak mlčení, připomene si Bruno (v poslední době čte víc než kdykoli předtím). Kdyby psal třeba o městských financích, o výběrových řízeních a tak dál, to by byla jiná káva. Nebo je snad reálné, ptá se sám sebe, aby si například tenhle kluk, co právě nastupuje do zbrusu nového BMW, vydělal na skoro dvoumilionové auto bez porušení pravidel? Kdyby měl Bruno jmenovat jedinou věc, která chybí dnešnímu lidstvu nejvíc, řekl by slovo pokora. "Ahoj, Bruno."
Bruno (s parkovacím lístkem v ruce) se překvapeně otočí, teprve nyní mladíka poznává. Je to Šimi, slavný rodák, od loňska hraje v Praze ligu. Léta byl v místním týmu, Bruno s ním párkrát dělal rozhovor. Nebyla to jednoduchá práce, to mu můžete věřit. Dostat z Šimiho větu, která má podmět a přísudek, vyžaduje vskutku nadlidské úsilí. Brzo na tom budu podobně, bleskne Brunovi hlavou.
"Ahoj, Šimi," vypraví ze sebe.
Šimi se vesele usmívá. Slepý optimismus mládí, který ještě nebyl vystaven žádné skutečné zkoušce. Bruno předstírá spěch, nedokáže si představit, že by se s tím v podstatě cizím člověkem dal do řeči. Jak se mám? Ale jo, dobrý. Vlastně opravdu spěchá. Seznam věcí, které potřebuje zařídit, narůstá. Dnes a denně si uvědomuje nové souvislosti. Nové problémy. Ale stejně, proč nikdy neuměl být přátelštější? říká si Bruno. Třeba mu v mozku chybí nějaká chemie. Serotonin či co. Od bubeníka jedné pražské kapely, která tu kdysi koncertovala, dostal tabletu extáze: dva roky ji nosil v peněžence, až ji nakonec nevědomky rozsedl; tu bílou drť doma vysypal do záchodové mísy. Šimi parkovné pochopitelně neplatí. Stejně mám radši vlaky, pomyslí si Bruno při pohledu na nablýskaný odjíždějící bavorák. Od té doby, co jim v penzionu nainstalovali satelit, se druhým Brunovým nejoblíbenějším kanálem (hned po Eurosportu, kde sleduje hlavně sjezdové lyžování a box) stala německá Bahn TV.
"Celý program jenom o vlacích," vysvětlil Anetě. "Nádhera! Kamera je v lokomotivě, minimum komentáře, slyšíš jenom tah motoru a otřesy náprav."
"To je úchylný, nepřipadá ti?"
"Vůbec ne. Sedíš v noci doma na gauči a za dvě tři hodinky projedeš celý Porýní. Naprostá paráda!"

Ještě před vchodem do Komerční banky Bruno sundává rukavice a vypíná telefon. Dodržuje pravidla. S novým mobilem není vůbec spokojený; ten starý mu vyhovoval, ale bohužel ho před měsícem ztratil. Chtěl si koupit úplně stejný, ale v prodejně mu řekli, že daný typ se definitivně přestal vyrábět. Musel si koupit přístroj s vestavěným fotoaparátem, přestože nic podobného nechtěl ani nepotřeboval. Připadá mu to výmluvné. Jako ty televizní obrazovky, které se bůhvíproč pořád zvětšují. Ta v Cyrilově pražském bytě už zabírá víc než polovinu stěny. Nakonec budou ty černé plochy tak velké, až nás všechny úplně pohltí, říká si Bruno.
"Co pro vás mohu udělat?" ptá se ho dívka za přepážkou docela mile, když přijde na řadu.
Nic, prolétne mu hlavou. Nic. Bruno hledá svůj hlas. Tentokrát ho naštěstí najde včas.
"Potřeboval bych, aby manželka měla přístup k mému účtu."

Na zpáteční cestě k autu se Bruno neplánovaně zastaví před obchodem se sportovními potřebami a prohlíží si lyže ve výloze. Náhle se vidí, jak vstupuje dovnitř. Jeho tělo a jeho hlava spolu občas zapomínají komunikovat. Proč tohle dělá? obviňuje se Bruno. Proč si to dělá těžší, než to je? Ale už je v krámě, nemůže se otočit na podpatku a utéct. Musí to dohrát do konce. Bere do rukou lyže různých značek: Atomic, Rossignol, Head. Je velmi dobrý lyžař, ale bohužel na to nevypadá. Vypadá jako brouk Pytlík - tohle mu řekla jeho vlastní dcera Inka; dokonce mu přinesla ukázat příslušnou ilustraci, aby viděl, že na tom přirovnání něco je. Prodavač ho pozoruje se zjevným despektem. Kromě toho, že nevypadá jako dobrý lyžař, uvědomuje si Bruno, nevypadá ani jako člověk, který si může dovolit lyže za třiadvacet tisíc. Prodavač je pochopitelně o dvacet let mladší než on. Bruno má iracionální pocit, že všichni jsou mladší než on. "Můžu vám nějak pomoct?"
Prodavač se tváří tak, že se ta rutinní otázka změní v urážku. "Dívám."
Víc z Bruna bohužel nevyjde - jenom to dívám. Tohle je jeden z výraznějších symptomů té nemoci. Ale jsou tu i další: když se přestane kontrolovat, vyteče mu z koutku slina - to se mu na veřejnosti zatím zaplaťpánbůh nestalo. Lepšit se to ovšem nebude. Naopak.
"Jasně," usměje se křivě prodavač a odvrátí se.
Bůh se prý člověku nezjevuje jinak než ve tváři bližního. Jestli je to pravda, říká si Bruno poté, co pokradmo pohlédl do prodavačova obličeje, už ho do kostela nikdo nedostane. Má dojem, že počet debilů mezi lidmi dramaticky narůstá. Jsou jich plné silnice, parkoviště, obchody. Stačí je chvíli pozorovat. To jejich vystajlovaný oblečení. Stačí je chvíli poslouchat. Ty jejich vymazlený řeči. Bruno je přesvědčen, že dřív tu rozhodně tolik pitomců nebylo. Nediví se, že si Inka ani Aneta pořád nemohou vybrat. Z takového materiálu. Podívejte se na ten jeho ksicht. Podívejte se, co má na sobě. Podívejte se na ty jeho boty. Proč ho vlastně nezabiju? Bruno má zčistajasna v obličeji převahu, kterou prodavač nemůže chápat. No tak ho zavřou, a co? Bude to horší, než to je? Konečně se může chovat opravdu svobodně, říká si Bruno. Předchozí úvahy ho na pár vteřin rozveselí. No nic. Bude poledne, musí domů.