Menu
Viewegh Michal (*31.03.1962)
Román pro ženy (2)
Češi zkrátka mou mámu definitivně zklamali.
Podle ní jsou Češi buďto zamindrákovaní slaboši, nebo naopak domácí tyrani. Jsou to buďto trapní šetřílkové, anebo zbohatlíci, mluvící jen o svých penězích. V každém případě jsou to vulgární primitivové a beznadějní křupani. Na ulici kolem sebe plivou, páchnout potem a nosí děsivé spodní prádlo, o oblecích ani nemluvě. Jejich hygienické návyky jsou strašlivé, dokonce ještě strašlivější než způsob, jakým jedí krevety (pokud je ovšem na krevety někdo pozve, protože sami by si tak drahé jídlo nikdy neobjednali). A tak dále. Výjimky potvrzují pravidlo.
Podobně jako Čechy nesnáší máma už i češtinu. Čeština je podle ní starý, opotřebovaný jazyk, v němž naprostá většina věcí nefunguje – podobně jako v českých vlacích. Kdosi (Pažout) vám například česky řekne: Miluju tě, chci si tě vzít a žít s tebou celý život - a za pouhých pár měsíců už ta slova neplatí. Slova v češtině už zkrátka ztratila svůj význam - nebo dokonce získala význam zcela opačný.
Miluju tě znamená opustím tě.
Nebo umřu.
A podobně.
Značně rezervovaný vztah má tudíž máma i k české historii. Celé národní obrození považuje za obrovský omyl. Kdyby ti zakomplexovaní chudáčkové neblbli, tvrdí, mohli jsme dneska bydlet ve Vídni na Graben... 28. říjen je pro mou matku skoro totéž co jaltská konference: výměnou za národní svobodu vydal Masaryk české ženy napospas nejrůznějším Kondelíkům, Švejkům, Jakešům, Milošům Zemanům a Pažoutům, nebo v lepším případě neurotickým impotentům typu Kafky či Karla Čapka.
"Kafka byl Němec, mami...," namítám nesměle, ale máma jen mávne rukou.
"Ani tak nemám pocit, že by bylo osmadvacátýho října co oslavovat," říká.
Máma nesnáší Čechy, české vlaky a igelitky.
Miluje cizince, letadla a kvalitní značková zavazadla.
Někdy mám pocit, že letiště a letadla miluje máma ještě o něco víc než cizince; vycházím z toho, že žádnému cizinci se nepodařilo získat srdce mé matky jaksi přímo v Praze. Bylo očividně ztrátou času, když jí všichni ti přechodně zde pobývající Stewartové a Knutové kupovali šperky a parfémy a zvali ji na okázalé večeře do restaurace U Malířů nebo do Tančícího domu... Ztrácíte čas, pánové, myslela jsem si v duchu, jestli chcete mou matku sbalit, odjeďte zpátky do vlasti - a za pár dní jí pošlete letenku. Potom na sebe hoďte svůj nejlepší oblek, zajeďte s autem do myčky a s kyticí růží na ni počkejte v letištní hale - a já vám garantuju, že ještě týž večer bude moje máma vaše.
Máma má totiž pro létání slabost. Jen málo věcí na světě jí dovede udělat větší radost než tiše se otvírající hydraulické dveře s nápisem ODLETY-DEPARTURES, za nimiž její stříbřitě šedý pojízdný kufr značky Samsonite čeká už jen hladký mramor letištní haly a fronta u odbavovací přepážky... Máma se do fronty zařadí s tajuplným úsměvem, který si bezpochyby nikdo z nervózních cestujících nedokáže vysvětlit.
("Mona Lisa z Ruzyně...," poznamenal posměšně Oliver, když jsem mu o matčině vášni pro létání poprvé vyprávěla.)
"Good morning," pozdraví mámu dívka u přepážky, neboť ji považuje za cizinku; matčin český pas ji upřímně překvapí.
"Morning, sweetheart," pronese máma spokojeně.
Působí to samozřejmě dost afektovaně, vzhledem k omylu dívky snaž až trochu urážlivě, ale to rozhodně nebyl mámin záměr.
Máma prostě už myslí anglicky.
Rodný jazyk ji začíná rychle opouštět. S pomocí několika posledních českých slov ještě požádá o místo u okna - stále s oním záhadným, spokojeným úsměvem.
"Kolik máte zavazadel?"
"Just this one," ukáže máma na svůj kufr.
"Oukej," přikývne dívka.
Vyřídí potřebné formality a potom matce podá palubní vstupenku.
"Nástupní čas je jedenáct deset," říká jakoby mírně zmateně a bůhvíproč znovu přechází do angličtiny: "Gate B six."
"Thank you," říká matka naprosto samozřejmě.
Uchopí svůj hand luggage, samozřejmě rovněž pojízdný, udělá s ním elegantní otočku a odchází. Dívka u přepážky ji ještě chvíli pokradmu sleduje. Máma má na sobě tmavomodrý kostým a pohybuje se v něm tak sebejistě, tak cílevědomě, že ji někteří z lidí, které míjí, považují za letušku. Zamíří k baru Meeting point, kde si vestoje vypije sklenku sektu. Šampaňské ještě více odlehčí její krok, takže pasovou kontrolou projde s profesionálním šarmem filmové hvězdy. Celníci, aniž dost dobře tuší proč, se k ní chovají s nápadnou zdvořilostí... V tranzitu máma nejprve zajde do Duty Free Shopu, vyzkouší si vzorek hydratačního krému Clinique, přičichne si k novému parfému Gucci (pokud má peníze, koupí si ho) - a pak se posadí mezi cestující u východu B 6, nenuceně si přehodí nohu přes nohu a s rozevřenou francouzskou ELLE v ruce důstojně čeká na odlet. Když zazní výzva k nástupu, máma na rozdíl od ostatních zůstane klidně sedět; teprve když se ten netrpělivý lidský chumel u skleněných dveří zcela rozptýlí a z reproduktoru se ozve the last call for passengers to New York..., matka beze spěchu vstane, uloží ELLE do kabely, popojde oněch několik kroků a podá mladému stevardovi svou letenku (udělá to takovým způsobem, že stevard zčervená). V letadle, které je už zcela zaplněné, vzbudí matčin opožděný příchod nemalou pozornost. Vsadím se, že ještě nikdo v dějinách letecké přepravy - možná snad s výjimkou tanečnice Josephiny Bakerové - se nedokázal protáhnout uličkou mezi sedadly tak elegantně jako moje matka.
"Kdo je to?" šeptají ženy svým manželům.
"Já nevím," odpovídají přítomní muži, aniž z mé matky spustí oči.
Máma se posadí. Mezitím už jedna z letušek začíná obvyklou demonstraci použití pásů a záchranných vest. Přestože matka létá poměrně často, sleduje ono krátké školení překvapivě pozorně, a když se letuščiny sepnuté dlaně o chvíli později prudce rozlétnou směrem k nouzovým východům, z matčina výrazu je už zcela zřejmé, že tu jde o cosi víc než o obyčejnou bezpečnostní instruktáž.
Pro mou mámu je to mše a zmíněná letuška je mladou kněžkou její životní víry.
Víry, že ji ta obrovská síla Boeingu 737 dokáže navždy odnést pryč ode všech těch nevěrných, buranských a špatně oblečených Čechů. *** A nyní vám, milé dámy, budu vyprávět, jak jsem cestovala do New Yorku já. Letěla jsem tam před dvěma lety za Jeffem. (Kdo je Jeff? Vydržte, za chvíli se to dozvíte.)
Už týden před odletem začínám být nervózní; jak se den odletu blíží, moje nervozita se pochopitelně stupňuje.
Taxikář, který mě veze na letiště, se pokouší vtipkovat, ale já ho neposlouchám, neboť musím stále kontrolovat, jestli mi z kabelky nevypadl pas, peníze nebo letenka. Tváře mám rozpálené, ale ruce a nos mám ještě studenější než jindy. Když se přede mnou otevřou hydraulické dveře ODLETY (anglické nápisy na rozdíl od mámy nevnímám), jsem už tak vystresovaná, že musím okamžitě zamířit k nejbližším záchodům. Mámin pojízdný kufr Samsonite si beru s sebou, neboť se panicky obávám, že venku by mi jej někdo ukradl. Zavřít dveře těsné kabinky není ovšem vůbec snadné. V zrcadle nad umývadly pozorují moje úsilí dvě přítomné ženy (co si myslí, nevím, ale rozhodně se nedomnívají, že jsem letuška...).
Na odchodu z toalet si krátce zkontroluju, jestli mi nevypadl z kabelky pas, peníze nebo letenka, a potom už na jedné z modrých obrazovek rychle hledám svůj let. Není tam! Začínám panikařit a jednoho z procházejících česky mluvících pilotů chytím za oprýmkovaný rukáv.
"Mohl byste mi říct, proč tu není New York!?"
Slyším ve svém hlase počínající hysterii, ale nedokážu ji potlačit.
Pilot se obrátí ke svým dvěma kolegům.
"Proč tu není New York?" opakuje po mně pobaveně.
Pohlédne na obrazovku a vzápětí na můj kufr.
"Řekl bych, že odlétáte, ne?"
Nechápavě přikývnu. Pilot se ironicky usměje.
"Tak proč se díváte na přílety?"
Zrudnu, rozpačitě mu poděkuju a odcházím hledat obrazovku s odlety. Můj let tam skutečně je – a je zde i číslo odbavovací přepážky. Zapíšu si ho na lístek papíru, abych ho nezapomněla.
"Kolik zavazadel?" zeptá se mě blondýna za přepážkou, když k ní – s lístečkem v ruce – přistoupím.
"Dvě," říkám. "Tenhle kufr a tuhle kabelu - ale tu bych si chtěla vzít do letadla."
"Takže jedno," říká blondýna a ušklíbne se. "Uličku, nebo okno?"
"Okno, prosím," říkám odměřeně.
Pokouším se zmobilizovat svou asertivitu. Tahle psychická troska přece nejsem já!
"A jsem nekuřák, takže kdyby to šlo -"
"Všechny naše lety jsou už léta nekuřácké," poučí mě znuděně slečna. "Jedenáct deset, východ B 6."
Očividně mne považuje za odbavenou, ale já odmítám přepážku opustit.
"B 6?" zeptám se s obavou v hlase. "Kde to je?"
Slečna vzdychne, podívá se na mě a dá se do vysvětlování.
V baru Meeting point se podívám na nápojový lístek, abych zjistila, kolik zde stojí minerálka; potom si koupím minerálku z automatu. Zapiju kinedryl a projdu pasovou kontrolou. Tvářím se tak nejistě, jako kdybych měla v příručním zavazadle pět kilo čistého heroinu. Připadá mi, že celníci mě pozorují poněkud podezíravě. Zpotím se. V tranzitu najdu příslušný východ, posadím se mezi cestující a pro jistotu se ještě zeptám nejbližšího souseda, zda jsem tu opravdu správně. V kabelce mám Cosmopolitan (českou verzi), ale číst teď nedokážu. Čekám na výzvu k nástupu, v ruce křečovitě svírám palubní vstupenku a modlím se, aby nebyly turbulence. Rozhodnu se, že než definitivně vypnu mobil, zavolám ještě matce, přestože jsme se dohodly, že se ozvu až z New Yorku.
"Děje se něco?" diví se máma. "Zrušili let?"
"Ne," říkám. "Volám ti, že už jsem v tranzitu."
Ve sluchátku je krátkou chvíli ticho. Potom se matka suše zasměje.
"No výborně, honey. Tak jsi to dokázala."
Když skončíme, trochu uraženě mobil vypnu.
Potom se rozhlédnu, zda se nikdo nedívá, vytáhnu z kabelky plyšového klokánka – a rychle ho políbím. *** Za moji mizernou angličtinu mohla pro změnu naše angličtinářka. Vůbec jsme si nepadly do oka. Vlastně to ani angličtinářka nebyla - byla to prachobyčejná rekvalifikovaná ruštinářka, a já už z principu odjakživa nedůvěřuju předělaným věcem. Rekvalifikovaná ruštinářka, to je pro mě něco jako šaty přešité po tetě. Second hand jazyka. Předělávat slovanský jazyk na angličtinu, to nemůže nikdy dopadnout moc dobře. Navíc měla příšerně afektovanou výslovnost, kterou bůhvíproč považovala za britský přízvuk - jenže hysterie z nikoho rodilého mluvčího neudělá. Sama to ostatně musela tušit, protože před každou inspekcí byla neuvěřitelně nervózní. Přiběhla k nám do třídy už o přestávce, v náručí asi tři magnetofony, třesoucíma rukama servala z nástěnky všechny fotky Jima Morrisona s rozepnutým poklopcem (přes vášnivé protesty Ingrid, která nástěnku zhotovila) a pak ji celou pokryla barevnými obrázky usměvavých londýnských strážníků, poschoďových autobusů, červených telefonních budek a Big Benu. Welcome to London!
I know. I just make excuses.
Byla jsem líná, zmatená, nejistá a přehnaně kritická puberťačka. *** "Připusťme," říká Oliver opatrně, "že spící žena může mít pro muže jistou atraktivitu."
"Ano? A v čem ta atraktivita spočívá?"
"V tom, že muž může beze zbytku převzít aktivitu a konečně tak naplnit svou přirozenou dominantní úlohu – jak po tom ostatně vždycky toužil. Dále v tom, že spící žena mu nevnucuje všechny ty nesmyslné předkoitální aktivity, které redaktorky ženských časopisů bůhvíproč považují za vzrušující. Žádné zdržování pseudoorientálními masážemi chodidel, žádné cucání ušního lalůčku... A konečně je zbaven povinnosti postkoitální konverzace."
Vím, že to nemyslí zcela vážně, ale přesto se odtáhnu.
"Takže nejlepší by bylo, kdyby žena byla mrtvá?"
"Proč hned mrtvá?" říká klidně Oliver. "Úplně by stačilo, kdyby si občas vzala rohypnol."
Ještě před chvílí mě ta debata docela vzrušovala, ale nyní už se mi přestává líbit. Kolem s jekotem proběhnou dva asi pětiletí chlapci. Oliver se zatváří útrpně.
"Prokrista!" durdí se. "Neměli by ti bastardi už dávno spát?"
Mlčím.
"Co ty si vlastně myslíš o dětech?" zeptám se po chvíli.
"Děti jsou radost i starost."
"Myslím to vážně."
"Vážně?" říká Oliver. "Děti jsou hračky znuděných, bezradných dospělých."
"Cože?"
"Děti jsou náplně prázdných životů."
Jsem naprosto konsternována.
A tohohle člověka jsem si chtěla vzít!
Podle ní jsou Češi buďto zamindrákovaní slaboši, nebo naopak domácí tyrani. Jsou to buďto trapní šetřílkové, anebo zbohatlíci, mluvící jen o svých penězích. V každém případě jsou to vulgární primitivové a beznadějní křupani. Na ulici kolem sebe plivou, páchnout potem a nosí děsivé spodní prádlo, o oblecích ani nemluvě. Jejich hygienické návyky jsou strašlivé, dokonce ještě strašlivější než způsob, jakým jedí krevety (pokud je ovšem na krevety někdo pozve, protože sami by si tak drahé jídlo nikdy neobjednali). A tak dále. Výjimky potvrzují pravidlo.
Podobně jako Čechy nesnáší máma už i češtinu. Čeština je podle ní starý, opotřebovaný jazyk, v němž naprostá většina věcí nefunguje – podobně jako v českých vlacích. Kdosi (Pažout) vám například česky řekne: Miluju tě, chci si tě vzít a žít s tebou celý život - a za pouhých pár měsíců už ta slova neplatí. Slova v češtině už zkrátka ztratila svůj význam - nebo dokonce získala význam zcela opačný.
Miluju tě znamená opustím tě.
Nebo umřu.
A podobně.
Značně rezervovaný vztah má tudíž máma i k české historii. Celé národní obrození považuje za obrovský omyl. Kdyby ti zakomplexovaní chudáčkové neblbli, tvrdí, mohli jsme dneska bydlet ve Vídni na Graben... 28. říjen je pro mou matku skoro totéž co jaltská konference: výměnou za národní svobodu vydal Masaryk české ženy napospas nejrůznějším Kondelíkům, Švejkům, Jakešům, Milošům Zemanům a Pažoutům, nebo v lepším případě neurotickým impotentům typu Kafky či Karla Čapka.
"Kafka byl Němec, mami...," namítám nesměle, ale máma jen mávne rukou.
"Ani tak nemám pocit, že by bylo osmadvacátýho října co oslavovat," říká.
Máma nesnáší Čechy, české vlaky a igelitky.
Miluje cizince, letadla a kvalitní značková zavazadla.
Někdy mám pocit, že letiště a letadla miluje máma ještě o něco víc než cizince; vycházím z toho, že žádnému cizinci se nepodařilo získat srdce mé matky jaksi přímo v Praze. Bylo očividně ztrátou času, když jí všichni ti přechodně zde pobývající Stewartové a Knutové kupovali šperky a parfémy a zvali ji na okázalé večeře do restaurace U Malířů nebo do Tančícího domu... Ztrácíte čas, pánové, myslela jsem si v duchu, jestli chcete mou matku sbalit, odjeďte zpátky do vlasti - a za pár dní jí pošlete letenku. Potom na sebe hoďte svůj nejlepší oblek, zajeďte s autem do myčky a s kyticí růží na ni počkejte v letištní hale - a já vám garantuju, že ještě týž večer bude moje máma vaše.
Máma má totiž pro létání slabost. Jen málo věcí na světě jí dovede udělat větší radost než tiše se otvírající hydraulické dveře s nápisem ODLETY-DEPARTURES, za nimiž její stříbřitě šedý pojízdný kufr značky Samsonite čeká už jen hladký mramor letištní haly a fronta u odbavovací přepážky... Máma se do fronty zařadí s tajuplným úsměvem, který si bezpochyby nikdo z nervózních cestujících nedokáže vysvětlit.
("Mona Lisa z Ruzyně...," poznamenal posměšně Oliver, když jsem mu o matčině vášni pro létání poprvé vyprávěla.)
"Good morning," pozdraví mámu dívka u přepážky, neboť ji považuje za cizinku; matčin český pas ji upřímně překvapí.
"Morning, sweetheart," pronese máma spokojeně.
Působí to samozřejmě dost afektovaně, vzhledem k omylu dívky snaž až trochu urážlivě, ale to rozhodně nebyl mámin záměr.
Máma prostě už myslí anglicky.
Rodný jazyk ji začíná rychle opouštět. S pomocí několika posledních českých slov ještě požádá o místo u okna - stále s oním záhadným, spokojeným úsměvem.
"Kolik máte zavazadel?"
"Just this one," ukáže máma na svůj kufr.
"Oukej," přikývne dívka.
Vyřídí potřebné formality a potom matce podá palubní vstupenku.
"Nástupní čas je jedenáct deset," říká jakoby mírně zmateně a bůhvíproč znovu přechází do angličtiny: "Gate B six."
"Thank you," říká matka naprosto samozřejmě.
Uchopí svůj hand luggage, samozřejmě rovněž pojízdný, udělá s ním elegantní otočku a odchází. Dívka u přepážky ji ještě chvíli pokradmu sleduje. Máma má na sobě tmavomodrý kostým a pohybuje se v něm tak sebejistě, tak cílevědomě, že ji někteří z lidí, které míjí, považují za letušku. Zamíří k baru Meeting point, kde si vestoje vypije sklenku sektu. Šampaňské ještě více odlehčí její krok, takže pasovou kontrolou projde s profesionálním šarmem filmové hvězdy. Celníci, aniž dost dobře tuší proč, se k ní chovají s nápadnou zdvořilostí... V tranzitu máma nejprve zajde do Duty Free Shopu, vyzkouší si vzorek hydratačního krému Clinique, přičichne si k novému parfému Gucci (pokud má peníze, koupí si ho) - a pak se posadí mezi cestující u východu B 6, nenuceně si přehodí nohu přes nohu a s rozevřenou francouzskou ELLE v ruce důstojně čeká na odlet. Když zazní výzva k nástupu, máma na rozdíl od ostatních zůstane klidně sedět; teprve když se ten netrpělivý lidský chumel u skleněných dveří zcela rozptýlí a z reproduktoru se ozve the last call for passengers to New York..., matka beze spěchu vstane, uloží ELLE do kabely, popojde oněch několik kroků a podá mladému stevardovi svou letenku (udělá to takovým způsobem, že stevard zčervená). V letadle, které je už zcela zaplněné, vzbudí matčin opožděný příchod nemalou pozornost. Vsadím se, že ještě nikdo v dějinách letecké přepravy - možná snad s výjimkou tanečnice Josephiny Bakerové - se nedokázal protáhnout uličkou mezi sedadly tak elegantně jako moje matka.
"Kdo je to?" šeptají ženy svým manželům.
"Já nevím," odpovídají přítomní muži, aniž z mé matky spustí oči.
Máma se posadí. Mezitím už jedna z letušek začíná obvyklou demonstraci použití pásů a záchranných vest. Přestože matka létá poměrně často, sleduje ono krátké školení překvapivě pozorně, a když se letuščiny sepnuté dlaně o chvíli později prudce rozlétnou směrem k nouzovým východům, z matčina výrazu je už zcela zřejmé, že tu jde o cosi víc než o obyčejnou bezpečnostní instruktáž.
Pro mou mámu je to mše a zmíněná letuška je mladou kněžkou její životní víry.
Víry, že ji ta obrovská síla Boeingu 737 dokáže navždy odnést pryč ode všech těch nevěrných, buranských a špatně oblečených Čechů. *** A nyní vám, milé dámy, budu vyprávět, jak jsem cestovala do New Yorku já. Letěla jsem tam před dvěma lety za Jeffem. (Kdo je Jeff? Vydržte, za chvíli se to dozvíte.)
Už týden před odletem začínám být nervózní; jak se den odletu blíží, moje nervozita se pochopitelně stupňuje.
Taxikář, který mě veze na letiště, se pokouší vtipkovat, ale já ho neposlouchám, neboť musím stále kontrolovat, jestli mi z kabelky nevypadl pas, peníze nebo letenka. Tváře mám rozpálené, ale ruce a nos mám ještě studenější než jindy. Když se přede mnou otevřou hydraulické dveře ODLETY (anglické nápisy na rozdíl od mámy nevnímám), jsem už tak vystresovaná, že musím okamžitě zamířit k nejbližším záchodům. Mámin pojízdný kufr Samsonite si beru s sebou, neboť se panicky obávám, že venku by mi jej někdo ukradl. Zavřít dveře těsné kabinky není ovšem vůbec snadné. V zrcadle nad umývadly pozorují moje úsilí dvě přítomné ženy (co si myslí, nevím, ale rozhodně se nedomnívají, že jsem letuška...).
Na odchodu z toalet si krátce zkontroluju, jestli mi nevypadl z kabelky pas, peníze nebo letenka, a potom už na jedné z modrých obrazovek rychle hledám svůj let. Není tam! Začínám panikařit a jednoho z procházejících česky mluvících pilotů chytím za oprýmkovaný rukáv.
"Mohl byste mi říct, proč tu není New York!?"
Slyším ve svém hlase počínající hysterii, ale nedokážu ji potlačit.
Pilot se obrátí ke svým dvěma kolegům.
"Proč tu není New York?" opakuje po mně pobaveně.
Pohlédne na obrazovku a vzápětí na můj kufr.
"Řekl bych, že odlétáte, ne?"
Nechápavě přikývnu. Pilot se ironicky usměje.
"Tak proč se díváte na přílety?"
Zrudnu, rozpačitě mu poděkuju a odcházím hledat obrazovku s odlety. Můj let tam skutečně je – a je zde i číslo odbavovací přepážky. Zapíšu si ho na lístek papíru, abych ho nezapomněla.
"Kolik zavazadel?" zeptá se mě blondýna za přepážkou, když k ní – s lístečkem v ruce – přistoupím.
"Dvě," říkám. "Tenhle kufr a tuhle kabelu - ale tu bych si chtěla vzít do letadla."
"Takže jedno," říká blondýna a ušklíbne se. "Uličku, nebo okno?"
"Okno, prosím," říkám odměřeně.
Pokouším se zmobilizovat svou asertivitu. Tahle psychická troska přece nejsem já!
"A jsem nekuřák, takže kdyby to šlo -"
"Všechny naše lety jsou už léta nekuřácké," poučí mě znuděně slečna. "Jedenáct deset, východ B 6."
Očividně mne považuje za odbavenou, ale já odmítám přepážku opustit.
"B 6?" zeptám se s obavou v hlase. "Kde to je?"
Slečna vzdychne, podívá se na mě a dá se do vysvětlování.
V baru Meeting point se podívám na nápojový lístek, abych zjistila, kolik zde stojí minerálka; potom si koupím minerálku z automatu. Zapiju kinedryl a projdu pasovou kontrolou. Tvářím se tak nejistě, jako kdybych měla v příručním zavazadle pět kilo čistého heroinu. Připadá mi, že celníci mě pozorují poněkud podezíravě. Zpotím se. V tranzitu najdu příslušný východ, posadím se mezi cestující a pro jistotu se ještě zeptám nejbližšího souseda, zda jsem tu opravdu správně. V kabelce mám Cosmopolitan (českou verzi), ale číst teď nedokážu. Čekám na výzvu k nástupu, v ruce křečovitě svírám palubní vstupenku a modlím se, aby nebyly turbulence. Rozhodnu se, že než definitivně vypnu mobil, zavolám ještě matce, přestože jsme se dohodly, že se ozvu až z New Yorku.
"Děje se něco?" diví se máma. "Zrušili let?"
"Ne," říkám. "Volám ti, že už jsem v tranzitu."
Ve sluchátku je krátkou chvíli ticho. Potom se matka suše zasměje.
"No výborně, honey. Tak jsi to dokázala."
Když skončíme, trochu uraženě mobil vypnu.
Potom se rozhlédnu, zda se nikdo nedívá, vytáhnu z kabelky plyšového klokánka – a rychle ho políbím. *** Za moji mizernou angličtinu mohla pro změnu naše angličtinářka. Vůbec jsme si nepadly do oka. Vlastně to ani angličtinářka nebyla - byla to prachobyčejná rekvalifikovaná ruštinářka, a já už z principu odjakživa nedůvěřuju předělaným věcem. Rekvalifikovaná ruštinářka, to je pro mě něco jako šaty přešité po tetě. Second hand jazyka. Předělávat slovanský jazyk na angličtinu, to nemůže nikdy dopadnout moc dobře. Navíc měla příšerně afektovanou výslovnost, kterou bůhvíproč považovala za britský přízvuk - jenže hysterie z nikoho rodilého mluvčího neudělá. Sama to ostatně musela tušit, protože před každou inspekcí byla neuvěřitelně nervózní. Přiběhla k nám do třídy už o přestávce, v náručí asi tři magnetofony, třesoucíma rukama servala z nástěnky všechny fotky Jima Morrisona s rozepnutým poklopcem (přes vášnivé protesty Ingrid, která nástěnku zhotovila) a pak ji celou pokryla barevnými obrázky usměvavých londýnských strážníků, poschoďových autobusů, červených telefonních budek a Big Benu. Welcome to London!
I know. I just make excuses.
Byla jsem líná, zmatená, nejistá a přehnaně kritická puberťačka. *** "Připusťme," říká Oliver opatrně, "že spící žena může mít pro muže jistou atraktivitu."
"Ano? A v čem ta atraktivita spočívá?"
"V tom, že muž může beze zbytku převzít aktivitu a konečně tak naplnit svou přirozenou dominantní úlohu – jak po tom ostatně vždycky toužil. Dále v tom, že spící žena mu nevnucuje všechny ty nesmyslné předkoitální aktivity, které redaktorky ženských časopisů bůhvíproč považují za vzrušující. Žádné zdržování pseudoorientálními masážemi chodidel, žádné cucání ušního lalůčku... A konečně je zbaven povinnosti postkoitální konverzace."
Vím, že to nemyslí zcela vážně, ale přesto se odtáhnu.
"Takže nejlepší by bylo, kdyby žena byla mrtvá?"
"Proč hned mrtvá?" říká klidně Oliver. "Úplně by stačilo, kdyby si občas vzala rohypnol."
Ještě před chvílí mě ta debata docela vzrušovala, ale nyní už se mi přestává líbit. Kolem s jekotem proběhnou dva asi pětiletí chlapci. Oliver se zatváří útrpně.
"Prokrista!" durdí se. "Neměli by ti bastardi už dávno spát?"
Mlčím.
"Co ty si vlastně myslíš o dětech?" zeptám se po chvíli.
"Děti jsou radost i starost."
"Myslím to vážně."
"Vážně?" říká Oliver. "Děti jsou hračky znuděných, bezradných dospělých."
"Cože?"
"Děti jsou náplně prázdných životů."
Jsem naprosto konsternována.
A tohohle člověka jsem si chtěla vzít!
Zdroj: Kosan, 26.12.2005
Komentáře
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Diskuse k úryvku
Michal Viewegh - Román pro ženy (2)
Aktuálně
Životopisy
23. 04. 2024 Miguel de Unamuno
Práce dne
Slohový útvar: Úvaha
Smysl života a smrt
Smrt. Někdo se jí bojí, někdo v ní vidí hrdé zakončení života. Pro jednoho je to nejistota, pro druhého existence lepšího bytí. Jistí si však můžeme být v tom, že pro každého je to symbol rovnosti mezi všemi lidmi. Nezáleží na naší barvě kůže, národnosti, náboženství nebo názorech. Každý zemřeme. Dřív nebo...
Statistiky
Čtenářský deník:
8015 dělČítanka:
4759 textůŽivotopisy:
854 zivotopisůSlohové práce:
5834 pracíSlovníček pojmů:
108 heselSpisovatelé:
1840 autorů
Aktuální pořadí soutěže
- Do soutěže se prozatím nezapojil žádný soutěžící.
- Přidejte vlastní práci do naší databáze a staňte se vítězem tohoto měsíce!
Štítky
assassin tul zlobr Kolumbus torzo života mne soudila noc cesta domu alegorie zelený+svetr pytlík neviditelný umělecké prostředky muzikantská mám rád zvířata JULES VERNE o osudu města Sodomy hynek z podebrad otradovic Pobyt v pekle domy pana sartoria úryvek z knihy stahování apozice 13 let podmět nevyjádřeny umučení ježíše Císařův pekař atrakce můj budoucí život krajina v bouri
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 710 642 629
Odezva: 0.06 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí