Menu
Viewegh Michal (*31.03.1962)
Román pro ženy (3)
Prolog
Milé dámy,
tohle je můj milostný román. To zní dobře, ne? Milostný románek se vším všudy, řekl by Oliver. O něm je ten román především. Taky je trochu o Jeffovi, Richardovi a Robertovi (v tomto pořadí), a kromě toho v něm najdete i několik úplně kratičkých love stories mojí mámy a Ingrid. Ingrid je od dětství moje nejlepší přítelkyně - to pro vaši informaci. Sama nesnáším, když se nemůžu v knížce rychle zorientovat, a jakmile ještě někde na šedesáté stránce pořádně nevím, kdo je kdo, jdu od toho - asi chápete, že přesně tomu bych se ve vašem případě ráda vyhnula. Takže když už jsem zmínila Ingrid: Jestli chcete vědět, jak Ingrid vypadá, představte si herečku Julii Roberts, přidělejte jí v duchu pořádnou mezírku mezi předními řezáky, uberte jí bratru deset let a třiadvacet centimetrů výšky - a máte naprosto přesnou Ingrid. Tytéž bohaté vlasy, tytéž krásné oříškové oči, táž hezká široká pusa... Ta mezírka (po pravdě řečeno je to spíš mezera) a hlavně těch chybějících třiadvacet čísel je ovšem pro Ingrid životní prokletí. Samozřejmě že je i tak krásná, ale bohužel ne natolik, aby ji to dělalo nedostupnou. Kdyby byla o třiadvacet centimetrů vyšší a neměla tu díru mezi zuby, troufl by si na ni jen málokterý chlap, ale takhle po ní naopak vyjíždějí úplně všichni. Ingrid pro ně představuje nečekaně snadnou možnost, jak přeříznout Julii Roberts; když si vezme boty na čtvrtmetrovém podpatku (jiné ostatně nenosí) a zavře pusu, je ta iluze skoro dokonalá.
Máma se jmenuje Jana a pracuje jako překladatelka na volné noze. Občas říká, že překládá českou hloupost do angličtiny, němčiny a španělštiny. Říká to hlavně tehdy, když má vztek na různé rádoby špičkové manažery, co se za celý život nedokázali naučit žádný jazyk, a přesto netrpělivě pomlaskávají, když se jim zdá, že máma slova jako spádoviště k rozpouštění vlaků, rozběžný bod či svážný pahrbek (tohle chtěl po mámě nedávno přeložit nějaký papaláš přes železnice) překládá příliš pomalu.
Já se jmenuju Laura, letos mi bylo dvaadvacet a pracuju v redakci časopisu Vyrovnaná žena. Oliver kdysi poznamenal, že Vyrovnaná žena je Bravo pro čtyřicetileté, což je sice docela vtipné přirovnání, ale samozřejmě neplatí univerzálně. Například mojí mámě sice je přes čtyřicet, nicméně náš časopis nikdy nečte. Tvrdí, že pro ni osobně je Vyrovnaná žena něco podobného jako ta kazeta relaxační hudby, kterou loni dostala od Richarda k Vánocům: místo aby ji uklidňovala, příšerně ji rozčiluje. Na té kazetě je smíchaný ptačí zpěv se šuměním moře, což máma už po pár minutách poslechu označila za smrtelnou kombinaci, a při jednom obzvlášť enervujícím ptačím trylku pak kazetu doslova vyrvala z rádia.
No, to by snad pro začátek stačilo.
Jednu postavu jsem vám zatím zamlčela - sama nevím proč.
Možná proto, že občas pochybuji, jestli ta postava vůbec existuje. Kapitola IV
Matčino trauma - Pažoutovy osudové tenisky - Zaručená dieta - Mona Lisa Ruzyně - I wish I could fly 1/
Takže teď moje máma.
Do Chicaga odletěla za Američanem jménem Steven. Před ním chodila půl roku s Norem jménem Knut. Před ním s jakýmsi Francouzem (jméno mi vypadlo), kterému v Praze týden tlumočila.
Proč samí cizinci?
Určitě, milé dámy, víte, co jsou to traumata z dětství. V parku vás v deseti letech porazí rozdováděný dobrman - a vy se pak celý život úzkostlivě bojíte všech psů. Nebo vám v mládí dávají na kašel med s cibulí - a vy pak celý život nejíte vůbec nic, v čem je cibule.
Moje máma má podobné trauma: v mládí chodila se dvěma Čechy - a od té doby Čechy nesnáší.
Všechny.
O tom prvním mluví zásadně jako o Pažoutovi (přičemž mi dlouho nebylo jasné, zda je to jeho příjmení, nebo pouze přezdívka; kdykoli o něm máma začala, tvářila se tak naštvaně, že jsem se jí bála zeptat).
Ten druhý Čech byl můj táta. 2/
Máma je ročník 1958 (je mimochodem lev a v jejím případě to vážně sedí). V roce 1976, když byla v prvním ročníku na filozofické fakultě (obor překladatelství?tlumočnictví), začala chodit s Pažoutem.
Pažout byl její úplně první kluk. Byla to údajně velká láska, nicméně jim vydržela pouze rok. Máma byla Pažoutovi po celou dobu věrná, ale on na ni přesto neustále žárlil; sám ji přitom minimálně dvakrát podvedl. Při sexu prý myslel převážně na sebe, takže máma s ním nikdy neměla orgasmus. Navíc neměl ani korunu, nemožně se oblékal a ani jednou nepozval mámu na večeři do nějaké příjemné vinárny.
Definitivně se rozešli toho večera, co Pažout přišel do Realistického divadla ve starém lyžařském svetru a v teniskách. Máma měla nové večerní šaty. Řekla mu, že ho už nikdy v životě nechce vidět - a taky to dodržela. 3/
Ještě týž večer se seznámila s mým tátou.
Na rozdíl od Pažouta měl na sobě dobře padnoucí tmavý oblek a lakýrky, a dokonce mámu o přestávce pozval do divadelního bufetu na dvě deci bílého vína. Skleničku držel dole za stopku, hovořil kultivovaným, příjemně ztlumeným hlasem a ve dveřích jí pokaždé dal přednost. Máma podlehla osudovému omylu: začala se domnívat, že je to tátova skutečná, jaksi permanentní podoba.
Když na jaře roku 1978 jeho lest s falešným převlekem definitivně prohlédla, bylo už pozdě. Byla ve třetím měsíci s úplně stejným českým buranem, jako byl Pažout.
Bylo to v bledě modrém to samé: Neměl nikdy peníze, ráno smrkal do umývadla, odmítal mýt nádobí, nechal se urážet od číšníků a tak dále. Jediné auto, na které se kdy zmohl, byla ojetá škodovka. Jediný byt, který dokázal sehnat, byl na bohnickém sídlišti, v sedmém patře ošklivého šedivého paneláku - a máma přitom paneláky odjakživa nesnáší (v tom bytě nicméně bydlíme dodneška). Věčně měl moc práce (bezvýznamné) a málo času, takže snídal i obědval ve spěchu: turistický salám z mastného papíru, chlebíčky s majonézou, tlačenku, buřty s cibulí, párky, zavináče. Máma se na to nemohla dívat. Neříkala mu snad stokrát, že jí nezdravě? Kdyby jedl ovoce, čerstvou zeleninu, cereálie, ryby a olivový olej, nikdy by přece nemohl ve dvaatřiceti umřít na rakovinu tlustého střeva - no ne? Nikdy by z mámy neudělal dvaatřicetiletou vdovu a ze mě polovičního sirotka (když táta o Vánocích roku 1990 umřel, bylo mi dvanáct; od té doby Vánoce neslavíme). V neposlední řadě by mámě ušetřil tu příšernou zkušenost s českým zdravotnictvím: se smradlavým linoleem na nemocničních chodbách, s děravými plášti doktorů a se zoufale oprýskanými vozíky před operačními sály.
A s potetovanými pohřebními zřízenci.
Máma tátu kvůli té jeho rakovině nenáviděla.
Bohužel ho taky milovala.
" Příšerná kombinace," říkává občas máma. " Ta nejhorší." 4/
Češi zkrátka mou mámu definitivně zklamali.
Podle ní jsou Češi buďto zamindrákovaní slaboši, nebo naopak domácí tyrani. Jsou to buďto trapní šetřílkové, anebo zbohatlíci, mluvící jen o svých penězích. V každém případě jsou to vulgární primitivové a beznadějní křupani. Na ulici kolem sebe plivou, páchnou potem a nosí děsivé spodní prádlo, o oblecích ani nemluvě. Jejich hygienické návyky jsou strašlivé, dokonce ještě strašlivější než způsob, jakým jedí krevety (pokud je ovšem na krevety někdo pozve, protože sami by si tak drahé jídlo nikdy neobjednali). A tak dále. Výjimky potvrzují pravidlo.
Podobně jako Čechy nesnáší máma už i češtinu. Čeština je podle ní starý, opotřebovaný jazyk, v němž naprostá většina věcí nefunguje - podobně jako v českých vlacích. Kdosi (Pažout) vám například česky řekne: Miluju tě, chci si tě vzít a žít s tebou celý život - a za pouhých pár měsíců už ta slova neplatí. Slova v češtině už zkrátka ztratila svůj význam - nebo dokonce získala význam zcela opačný.
Miluji tě znamená opustím tě.
Nebo umřu.
A podobně.
Značně rezervovaný vztah má tudíž máma i k české historii. Celé národní obrození považuje za obrovský omyl. Kdyby ti zakomplexovaní chudáčkové neblbli, tvrdí, mohli jsme dneska bydlet ve Vídni na Graben... 28. říjen je pro mou matku skoro totéž co jaltská konference: výměnou za národní svobodu vydal Masaryk české ženy napospas nejrůznějším Kondelíkům, Švejkům, Jakešům, Milošům Zemanům a Pažoutům, nebo v lepším případě neurotickým impotentům typu Kafky či Karla Čapka.
"Kafka byl Němec, mami...," namítám nesměle, ale máma jen mávne rukou.
"Ani tak nemám pocit, že by bylo osmadvacátýho října co oslavovat," říká. 5/
Máma nesnáší Čechy, české vlaky a igelitky.
Miluje cizince, letadla a kvalitní značková zavazadla.
Někdy mám pocit, že letiště a letadla miluje máma ještě o něco víc než cizince; vycházím z toho, že žádnému cizinci se nepodařilo získat srdce mé matky jaksi přímo v Praze. Bylo očividně ztrátou času, když jí všichni ti přechodně zde pobývající Stewartové a Knutové kupovali šperky a parfémy a zvali ji na okázalé večeře do restaurace U Malířů nebo do Tančícího domu... Ztrácíte čas, pánové, myslela jsem si v duchu, jestli chcete mou matku sbalit, odjeďte zpátky do vlasti - a za pár dní jí pošlete letenku. Potom na sebe hoďte svůj nejlepší oblek, zajeďte s autem do myčky a s kyticí růží na ni počkejte v letištní hale - a já vám garantuju, že ještě týž večer bude moje máma vaše.
Máma má totiž pro létání slabost. Jen málo věcí na světě jí dovede udělat větší radost než tiše se otvírající hydraulické dveře s nápisem ODLETY-DEPARTURES, za nimiž její stříbřitě šedý pojízdný kufr značky Samsonite čeká už jen hladký mramor letištní haly a fronta u odbavovací přepážky... Máma se do fronty zařadí s tajuplným úsměvem, který si bezpochyby nikdo z nervózních cestujících nedokáže vysvětlit.
("Mona Lisa z Ruzyně...," poznamenal posměšně Oliver, když jsem mu o matčině vášni pro létání poprvé vyprávěla.)
"Good morning," pozdraví mámu dívka u přepážky, neboť ji považuje za cizinku; matčin český pas ji upřímně překvapí.
"Morning, sweetheart," pronese máma spokojeně.
Působí to samozřejmě dost afektovaně, vzhledem k omylu dívky snad až trochu urážlivě, ale to rozhodně nebyl mámin záměr.
Máma prostě už myslí anglicky.
Rodný jazyk ji začíná rychle opouštět. S pomocí několika posledních českých slov ještě požádá o místo u okna - stále s oním záhadným, spokojeným úsměvem.
"Kolik máte zavazadel?"
"Just this one," ukáže máma na svůj kufr.
"Oukej," přikývne dívka.
Vyřídí potřebné formality a potom matce podá palubní vstupenku.
"Nástupní čas je jedenáct deset," říká jakoby mírně zmateně a bůhvíproč znovu přechází do angličtiny: "Gate B six."
"Thank you," říká matka naprosto samozřejmě.
Uchopí svůj hand luggage, samozřejmě rovněž pojízdný, udělá s ním elegantní otočku a odchází. Dívka u přepážky ji ještě chvíli pokradmu sleduje. Máma má na sobě tmavomodrý kostým a pohybuje se v něm tak sebejistě, tak cílevědomě, že ji někteří z lidí, které míjí, považují za letušku. Zamíří k baru Meeting point, kde si vestoje vypije sklenku sektu. Šampaňské ještě více odlehčí její krok, takže pasovou kontrolou projde s profesionálním šarmem filmové hvězdy. Celníci, aniž dost dobře tuší proč, se k ní chovají s nápadnou zdvořilostí... V tranzitu máma nejprve zajde do Duty Free Shopu, vyzkouší si vzorek hydratačního krému Clinique, přičichne si k novému parfému Gucci (pokud má peníze, koupí si ho) - a pak se posadí mezi cestující u východu B 6, nenuceně si přehodí nohu přes nohu a s rozevřenou francouzskou ELLE v ruce důstojně čeká na odlet. Když zazní výzva k nástupu, máma na rozdíl od ostatních zůstane klidně sedět; teprve když se ten netrpělivý lidský chumel u skleněných dveří zcela rozptýlí a z reproduktoru se ozve the last call for passengers to New York..., matka beze spěchu vstane, uloží ELLE do kabely, popojde oněch několik kroků a podá mladému stevardovi svou letenku (udělá to takovým způsobem, že stevard zčervená). V letadle, které je už zcela zaplněné, vzbudí matčin opožděný příchod nemalou pozornost. Vsadím se, že ještě nikdo v dějinách letecké přepravy - možná snad s výjimkou tanečnice Josephiny Bakerové - se nedokázal protáhnout uličkou mezi sedadly tak elegantně jako moje matka.
"Kdo to je?" šeptají ženy svým manželům.
"Já nevím," odpovídají přítomní muži, aniž z mé matky spustí oči.
Máma se posadí. Mezitím už jedna z letušek začíná obvyklou demonstraci použití pásů a záchranných vest. Přestože matka létá poměrně často, sleduje ono krátké školení překvapivě pozorně, a když se letuščiny sepnuté dlaně o chvíli později prudce rozlétnou směrem k nouzovým východům, z matčina výrazu je už zcela zřejmé, že tu jde o cosi víc než o obyčejnou bezpečnostní instruktáž.
Pro mou mámu je to mše a zmíněná letuška je mladou kněžkou její životní víry.
Víry, že ji ta obrovská síla Boeingu 737 dokáže navždy odnést pryč od všech těch nevěrných, buranských a špatně oblečených Čechů.
Milé dámy,
tohle je můj milostný román. To zní dobře, ne? Milostný románek se vším všudy, řekl by Oliver. O něm je ten román především. Taky je trochu o Jeffovi, Richardovi a Robertovi (v tomto pořadí), a kromě toho v něm najdete i několik úplně kratičkých love stories mojí mámy a Ingrid. Ingrid je od dětství moje nejlepší přítelkyně - to pro vaši informaci. Sama nesnáším, když se nemůžu v knížce rychle zorientovat, a jakmile ještě někde na šedesáté stránce pořádně nevím, kdo je kdo, jdu od toho - asi chápete, že přesně tomu bych se ve vašem případě ráda vyhnula. Takže když už jsem zmínila Ingrid: Jestli chcete vědět, jak Ingrid vypadá, představte si herečku Julii Roberts, přidělejte jí v duchu pořádnou mezírku mezi předními řezáky, uberte jí bratru deset let a třiadvacet centimetrů výšky - a máte naprosto přesnou Ingrid. Tytéž bohaté vlasy, tytéž krásné oříškové oči, táž hezká široká pusa... Ta mezírka (po pravdě řečeno je to spíš mezera) a hlavně těch chybějících třiadvacet čísel je ovšem pro Ingrid životní prokletí. Samozřejmě že je i tak krásná, ale bohužel ne natolik, aby ji to dělalo nedostupnou. Kdyby byla o třiadvacet centimetrů vyšší a neměla tu díru mezi zuby, troufl by si na ni jen málokterý chlap, ale takhle po ní naopak vyjíždějí úplně všichni. Ingrid pro ně představuje nečekaně snadnou možnost, jak přeříznout Julii Roberts; když si vezme boty na čtvrtmetrovém podpatku (jiné ostatně nenosí) a zavře pusu, je ta iluze skoro dokonalá.
Máma se jmenuje Jana a pracuje jako překladatelka na volné noze. Občas říká, že překládá českou hloupost do angličtiny, němčiny a španělštiny. Říká to hlavně tehdy, když má vztek na různé rádoby špičkové manažery, co se za celý život nedokázali naučit žádný jazyk, a přesto netrpělivě pomlaskávají, když se jim zdá, že máma slova jako spádoviště k rozpouštění vlaků, rozběžný bod či svážný pahrbek (tohle chtěl po mámě nedávno přeložit nějaký papaláš přes železnice) překládá příliš pomalu.
Já se jmenuju Laura, letos mi bylo dvaadvacet a pracuju v redakci časopisu Vyrovnaná žena. Oliver kdysi poznamenal, že Vyrovnaná žena je Bravo pro čtyřicetileté, což je sice docela vtipné přirovnání, ale samozřejmě neplatí univerzálně. Například mojí mámě sice je přes čtyřicet, nicméně náš časopis nikdy nečte. Tvrdí, že pro ni osobně je Vyrovnaná žena něco podobného jako ta kazeta relaxační hudby, kterou loni dostala od Richarda k Vánocům: místo aby ji uklidňovala, příšerně ji rozčiluje. Na té kazetě je smíchaný ptačí zpěv se šuměním moře, což máma už po pár minutách poslechu označila za smrtelnou kombinaci, a při jednom obzvlášť enervujícím ptačím trylku pak kazetu doslova vyrvala z rádia.
No, to by snad pro začátek stačilo.
Jednu postavu jsem vám zatím zamlčela - sama nevím proč.
Možná proto, že občas pochybuji, jestli ta postava vůbec existuje. Kapitola IV
Matčino trauma - Pažoutovy osudové tenisky - Zaručená dieta - Mona Lisa Ruzyně - I wish I could fly 1/
Takže teď moje máma.
Do Chicaga odletěla za Američanem jménem Steven. Před ním chodila půl roku s Norem jménem Knut. Před ním s jakýmsi Francouzem (jméno mi vypadlo), kterému v Praze týden tlumočila.
Proč samí cizinci?
Určitě, milé dámy, víte, co jsou to traumata z dětství. V parku vás v deseti letech porazí rozdováděný dobrman - a vy se pak celý život úzkostlivě bojíte všech psů. Nebo vám v mládí dávají na kašel med s cibulí - a vy pak celý život nejíte vůbec nic, v čem je cibule.
Moje máma má podobné trauma: v mládí chodila se dvěma Čechy - a od té doby Čechy nesnáší.
Všechny.
O tom prvním mluví zásadně jako o Pažoutovi (přičemž mi dlouho nebylo jasné, zda je to jeho příjmení, nebo pouze přezdívka; kdykoli o něm máma začala, tvářila se tak naštvaně, že jsem se jí bála zeptat).
Ten druhý Čech byl můj táta. 2/
Máma je ročník 1958 (je mimochodem lev a v jejím případě to vážně sedí). V roce 1976, když byla v prvním ročníku na filozofické fakultě (obor překladatelství?tlumočnictví), začala chodit s Pažoutem.
Pažout byl její úplně první kluk. Byla to údajně velká láska, nicméně jim vydržela pouze rok. Máma byla Pažoutovi po celou dobu věrná, ale on na ni přesto neustále žárlil; sám ji přitom minimálně dvakrát podvedl. Při sexu prý myslel převážně na sebe, takže máma s ním nikdy neměla orgasmus. Navíc neměl ani korunu, nemožně se oblékal a ani jednou nepozval mámu na večeři do nějaké příjemné vinárny.
Definitivně se rozešli toho večera, co Pažout přišel do Realistického divadla ve starém lyžařském svetru a v teniskách. Máma měla nové večerní šaty. Řekla mu, že ho už nikdy v životě nechce vidět - a taky to dodržela. 3/
Ještě týž večer se seznámila s mým tátou.
Na rozdíl od Pažouta měl na sobě dobře padnoucí tmavý oblek a lakýrky, a dokonce mámu o přestávce pozval do divadelního bufetu na dvě deci bílého vína. Skleničku držel dole za stopku, hovořil kultivovaným, příjemně ztlumeným hlasem a ve dveřích jí pokaždé dal přednost. Máma podlehla osudovému omylu: začala se domnívat, že je to tátova skutečná, jaksi permanentní podoba.
Když na jaře roku 1978 jeho lest s falešným převlekem definitivně prohlédla, bylo už pozdě. Byla ve třetím měsíci s úplně stejným českým buranem, jako byl Pažout.
Bylo to v bledě modrém to samé: Neměl nikdy peníze, ráno smrkal do umývadla, odmítal mýt nádobí, nechal se urážet od číšníků a tak dále. Jediné auto, na které se kdy zmohl, byla ojetá škodovka. Jediný byt, který dokázal sehnat, byl na bohnickém sídlišti, v sedmém patře ošklivého šedivého paneláku - a máma přitom paneláky odjakživa nesnáší (v tom bytě nicméně bydlíme dodneška). Věčně měl moc práce (bezvýznamné) a málo času, takže snídal i obědval ve spěchu: turistický salám z mastného papíru, chlebíčky s majonézou, tlačenku, buřty s cibulí, párky, zavináče. Máma se na to nemohla dívat. Neříkala mu snad stokrát, že jí nezdravě? Kdyby jedl ovoce, čerstvou zeleninu, cereálie, ryby a olivový olej, nikdy by přece nemohl ve dvaatřiceti umřít na rakovinu tlustého střeva - no ne? Nikdy by z mámy neudělal dvaatřicetiletou vdovu a ze mě polovičního sirotka (když táta o Vánocích roku 1990 umřel, bylo mi dvanáct; od té doby Vánoce neslavíme). V neposlední řadě by mámě ušetřil tu příšernou zkušenost s českým zdravotnictvím: se smradlavým linoleem na nemocničních chodbách, s děravými plášti doktorů a se zoufale oprýskanými vozíky před operačními sály.
A s potetovanými pohřebními zřízenci.
Máma tátu kvůli té jeho rakovině nenáviděla.
Bohužel ho taky milovala.
" Příšerná kombinace," říkává občas máma. " Ta nejhorší." 4/
Češi zkrátka mou mámu definitivně zklamali.
Podle ní jsou Češi buďto zamindrákovaní slaboši, nebo naopak domácí tyrani. Jsou to buďto trapní šetřílkové, anebo zbohatlíci, mluvící jen o svých penězích. V každém případě jsou to vulgární primitivové a beznadějní křupani. Na ulici kolem sebe plivou, páchnou potem a nosí děsivé spodní prádlo, o oblecích ani nemluvě. Jejich hygienické návyky jsou strašlivé, dokonce ještě strašlivější než způsob, jakým jedí krevety (pokud je ovšem na krevety někdo pozve, protože sami by si tak drahé jídlo nikdy neobjednali). A tak dále. Výjimky potvrzují pravidlo.
Podobně jako Čechy nesnáší máma už i češtinu. Čeština je podle ní starý, opotřebovaný jazyk, v němž naprostá většina věcí nefunguje - podobně jako v českých vlacích. Kdosi (Pažout) vám například česky řekne: Miluju tě, chci si tě vzít a žít s tebou celý život - a za pouhých pár měsíců už ta slova neplatí. Slova v češtině už zkrátka ztratila svůj význam - nebo dokonce získala význam zcela opačný.
Miluji tě znamená opustím tě.
Nebo umřu.
A podobně.
Značně rezervovaný vztah má tudíž máma i k české historii. Celé národní obrození považuje za obrovský omyl. Kdyby ti zakomplexovaní chudáčkové neblbli, tvrdí, mohli jsme dneska bydlet ve Vídni na Graben... 28. říjen je pro mou matku skoro totéž co jaltská konference: výměnou za národní svobodu vydal Masaryk české ženy napospas nejrůznějším Kondelíkům, Švejkům, Jakešům, Milošům Zemanům a Pažoutům, nebo v lepším případě neurotickým impotentům typu Kafky či Karla Čapka.
"Kafka byl Němec, mami...," namítám nesměle, ale máma jen mávne rukou.
"Ani tak nemám pocit, že by bylo osmadvacátýho října co oslavovat," říká. 5/
Máma nesnáší Čechy, české vlaky a igelitky.
Miluje cizince, letadla a kvalitní značková zavazadla.
Někdy mám pocit, že letiště a letadla miluje máma ještě o něco víc než cizince; vycházím z toho, že žádnému cizinci se nepodařilo získat srdce mé matky jaksi přímo v Praze. Bylo očividně ztrátou času, když jí všichni ti přechodně zde pobývající Stewartové a Knutové kupovali šperky a parfémy a zvali ji na okázalé večeře do restaurace U Malířů nebo do Tančícího domu... Ztrácíte čas, pánové, myslela jsem si v duchu, jestli chcete mou matku sbalit, odjeďte zpátky do vlasti - a za pár dní jí pošlete letenku. Potom na sebe hoďte svůj nejlepší oblek, zajeďte s autem do myčky a s kyticí růží na ni počkejte v letištní hale - a já vám garantuju, že ještě týž večer bude moje máma vaše.
Máma má totiž pro létání slabost. Jen málo věcí na světě jí dovede udělat větší radost než tiše se otvírající hydraulické dveře s nápisem ODLETY-DEPARTURES, za nimiž její stříbřitě šedý pojízdný kufr značky Samsonite čeká už jen hladký mramor letištní haly a fronta u odbavovací přepážky... Máma se do fronty zařadí s tajuplným úsměvem, který si bezpochyby nikdo z nervózních cestujících nedokáže vysvětlit.
("Mona Lisa z Ruzyně...," poznamenal posměšně Oliver, když jsem mu o matčině vášni pro létání poprvé vyprávěla.)
"Good morning," pozdraví mámu dívka u přepážky, neboť ji považuje za cizinku; matčin český pas ji upřímně překvapí.
"Morning, sweetheart," pronese máma spokojeně.
Působí to samozřejmě dost afektovaně, vzhledem k omylu dívky snad až trochu urážlivě, ale to rozhodně nebyl mámin záměr.
Máma prostě už myslí anglicky.
Rodný jazyk ji začíná rychle opouštět. S pomocí několika posledních českých slov ještě požádá o místo u okna - stále s oním záhadným, spokojeným úsměvem.
"Kolik máte zavazadel?"
"Just this one," ukáže máma na svůj kufr.
"Oukej," přikývne dívka.
Vyřídí potřebné formality a potom matce podá palubní vstupenku.
"Nástupní čas je jedenáct deset," říká jakoby mírně zmateně a bůhvíproč znovu přechází do angličtiny: "Gate B six."
"Thank you," říká matka naprosto samozřejmě.
Uchopí svůj hand luggage, samozřejmě rovněž pojízdný, udělá s ním elegantní otočku a odchází. Dívka u přepážky ji ještě chvíli pokradmu sleduje. Máma má na sobě tmavomodrý kostým a pohybuje se v něm tak sebejistě, tak cílevědomě, že ji někteří z lidí, které míjí, považují za letušku. Zamíří k baru Meeting point, kde si vestoje vypije sklenku sektu. Šampaňské ještě více odlehčí její krok, takže pasovou kontrolou projde s profesionálním šarmem filmové hvězdy. Celníci, aniž dost dobře tuší proč, se k ní chovají s nápadnou zdvořilostí... V tranzitu máma nejprve zajde do Duty Free Shopu, vyzkouší si vzorek hydratačního krému Clinique, přičichne si k novému parfému Gucci (pokud má peníze, koupí si ho) - a pak se posadí mezi cestující u východu B 6, nenuceně si přehodí nohu přes nohu a s rozevřenou francouzskou ELLE v ruce důstojně čeká na odlet. Když zazní výzva k nástupu, máma na rozdíl od ostatních zůstane klidně sedět; teprve když se ten netrpělivý lidský chumel u skleněných dveří zcela rozptýlí a z reproduktoru se ozve the last call for passengers to New York..., matka beze spěchu vstane, uloží ELLE do kabely, popojde oněch několik kroků a podá mladému stevardovi svou letenku (udělá to takovým způsobem, že stevard zčervená). V letadle, které je už zcela zaplněné, vzbudí matčin opožděný příchod nemalou pozornost. Vsadím se, že ještě nikdo v dějinách letecké přepravy - možná snad s výjimkou tanečnice Josephiny Bakerové - se nedokázal protáhnout uličkou mezi sedadly tak elegantně jako moje matka.
"Kdo to je?" šeptají ženy svým manželům.
"Já nevím," odpovídají přítomní muži, aniž z mé matky spustí oči.
Máma se posadí. Mezitím už jedna z letušek začíná obvyklou demonstraci použití pásů a záchranných vest. Přestože matka létá poměrně často, sleduje ono krátké školení překvapivě pozorně, a když se letuščiny sepnuté dlaně o chvíli později prudce rozlétnou směrem k nouzovým východům, z matčina výrazu je už zcela zřejmé, že tu jde o cosi víc než o obyčejnou bezpečnostní instruktáž.
Pro mou mámu je to mše a zmíněná letuška je mladou kněžkou její životní víry.
Víry, že ji ta obrovská síla Boeingu 737 dokáže navždy odnést pryč od všech těch nevěrných, buranských a špatně oblečených Čechů.
Zdroj: J.i.t.t.a., 22.08.2006
Komentáře
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Diskuse k úryvku
Michal Viewegh - Román pro ženy (3)
Aktuálně
Životopisy
23. 04. 2024 Miguel de Unamuno
Práce dne
Slohový útvar: Úvaha
Smysl života a smrt
Smrt. Někdo se jí bojí, někdo v ní vidí hrdé zakončení života. Pro jednoho je to nejistota, pro druhého existence lepšího bytí. Jistí si však můžeme být v tom, že pro každého je to symbol rovnosti mezi všemi lidmi. Nezáleží na naší barvě kůže, národnosti, náboženství nebo názorech. Každý zemřeme. Dřív nebo...
Statistiky
Čtenářský deník:
8015 dělČítanka:
4759 textůŽivotopisy:
854 zivotopisůSlohové práce:
5834 pracíSlovníček pojmů:
108 heselSpisovatelé:
1840 autorů
Aktuální pořadí soutěže
- Do soutěže se prozatím nezapojil žádný soutěžící.
- Přidejte vlastní práci do naší databáze a staňte se vítězem tohoto měsíce!
Štítky
13 let marná zeměplocha mesiáš egypťan sinuhet hrombuchdup voják Muj otec azazel sartre tigrid klášter sázavský chateaubriand kniha apokryfů budovatelské básně cesta do neznáma hlouběji do podzemí václav z michalovic o škole Boříkovi denní rituály daktylotrochej Ohněm a mečem křest ohněm zaklínač mluvní cvičení krysy sbohem+školo variace romeo montek mladší robinson
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 710 642 468
Odezva: 0.06 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí