Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Hele, Doubku, povídali mi, bylo by dobrý, aby jim někdo jako to, poděkoval. Jako komu? ptám se. No učitelům, ne? A to jako za co, povídám, copak neberou plat? Ale leželo mi to v hlavě. Ne že ne, říkal jsem si, ale vocuď pocuď. Řekněme, že mě teda naučili číst a psát a kdy byly puncký války, ale na druhý straně jsem byl xkrát po škole a pětkrát jsem tu chyt vši, nemluvě už vůbec o tom, že mi ze šatny nějakej dobrák dvakrát ukrad fungl nový pantofle. Počítám, že jsme si s učitelama celkem kvit, říkal jsem si, za pár dní to stejně balíme, tak jakýpak děkování."
Dosud neslýchaná nekonvenčnost rozlučkového projevu vyvolala v historických prostorách poplašený rozruch - ale naštěstí také napjatou pozornost.
"Jenže v hlavě mi to leželo pořád," četl Doubek. "Díval jsem se na učitele, který už sotva mluvili a vypadali opotřebovaně jako ty učebnice, co jsme zrovna odevzdávali. No a co? říkal jsem si, dyk to maj v popisu práce. Nakonec jsem klesl tak hluboko, že jsem vo nich začal přemejšlet, jako vo učitelích, jenže nic kloudnýho jsem stejně nevymyslel, akorátže mi z toho všeho začalo bejt tak nějak divně - stačilo, abych se na konci hodiny podíval na ten fikus, kterej jsem v druhý třídě přines v kelímku od jogurtu a kterej dneska sahá až pod strop, a všecko se mi v břiše sevřelo. Nebo jsem si dal nohu normálně na trnož Katčiný židle, jako jsem to dělal vždycky - a najednou mi to došlo, že už si ji tam vlasně mockrát nedám, a musel jsem nasucho polknout. No ještě se, ty vole, rozbreč, říkal jsem si, a bůhvíproč jsem si vzpomněl na naši mámu, která měla předloni sraz bejvalý devítky - v pátek si na tu slávu koupila novou sukni a lak na nehty, v sobotu šla k holiči a celý vodpoledne si prohlížela starý fotky, a v neděli ráno rodině oznámila, že nikam nejede, protože některý věci prej nejde vrátit - a já jsem se díval na nalakovaný nehty holek v naší třídě a napadala mě fůra otázek a žádný odpovědi."
Zhruba v tomto okamžiku se v sále ozvaly první dívčí vzlyky.
"A pak za mnou zase přišli a ptali se, Máš už proboha tu řeč, Dube? - a já žádnou pořád neměl a měl jsem jenom vztek, protože to byl vlastně ještě jeden domácí úkol, kterej jsem dostal jenom já a ostatní ne. A vůbec jsem nevěděl, co bych v tý řeči jako měl psát, poněvadž mi bylo jasný, že když napíšu, jak nám učitelé dali na cestu životem křídla, jako to říkali deváťáci loni, začne Zelený se Zvárou mávat rukama, jako že voni už letěj. Byla mi jasná jediná věc - že to musím napsat tak, aby nikdo nemával rukama."
Vzlyků přibylo. Několik chlapců si mužně odkašlalo.
"Nakonec mně pomohla náhoda," překonal se Doubek. "Bylo to předevčírem, šel jsem z jídelny z voběda a z vokna ze sborovny na mně zavolala naše třídní, ne Doubku, ale normálně, Petře. Šel jsem k ní pomalu pod to vokno a přemejšlel jsem, jestli mě náhodou neviděla, kam jsem před chvílí hodil tu šlupku vod banánu - a v tý chvíli mě to napadlo."
Doubek se dramaticky odmlčel.
Veronika Pekářová propukla v usedavý pláč.
"Napadlo mě, že nás vlasně pořád volali. Někam na druhou stranu ulice, jako naše třídní mě. Někam tam k sobě, k životu dospělejch. Vykládali nám sice o punckejch válkách, ale přitom nás k sobě vlastně volali, ne slovama, jenom tím, že před náma prostě stáli a občas se po nás tak utahaně podívali, jako že abysme už konečně přestali hrát piškvorky a flokat modelínou a vypluli za nima, k tomu druhýmu břehu. - A za tohle volání bysme jim možná poděkovat měli."
Pohnutí, které se mnohých přítomných, učitele nevyjímaje, zmocnilo již během Doubkova proslovu, bylo nakažlivé.
Většina dívek si papírovými kapesníčky otírala rozmazané oči.
Chlapci statečně žvýkali.
Zástupci obce si šeptali.
A tak dále.
Když se kruh gratulantů kolem Doubka konečně rozptýlil, nedalo mi to, abych se nepřipojil:
"Skvělá řeč," pravil jsem rozechvěle. "Takhle pravdivě a zároveň upřímně nám to ještě nikdo neřek. Léta jsme na to čekali."
"No tak sorry," řekl Doubek neochotně. "Já to chtěl napsat, ale fakticky jsem to nestih..."