Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Přestavba Beátina pokoje svou rychlostí, organizovaností a počtem na ni nasazených pracovníků připomínala stavbu kulis v nákladném americkém filmu, jehož producentovi hoří termíny - obě střešní okna byla definitivně usazena ještě v noci, za dopoledne bylo vytapetováno a uklizeno, takže hned po obědě mohli zaměstnanci firmy Šlejchrt a syn, pokládáni podlahových krytin položit růžový plyšák. S Agátou, Beátou a Petříkem jsme tudíž nemuseli dělat víc, než že jsme beze spěchu nanosili do pokoje nejprve původní a poté i nově zakoupený nábytek, v tom pořadí, v jakém jej z jednotlivých obchodů během odpoledne postupně přiváželi. Musím říct, že navzdory již dříve naznačeným rozdílům v Beátině a mém vkusu vypadala nakonec celá místnost (dokonce i se starou postelí a bez lustru) překvapivě mile a útulně - a když jsem nadto ropný barel, překážející doposud v mezaninu, vynesl ven a postavil pod okapovou rouru Královy garáže, nemohl jsem se ubránit dojmu, že má racionalisticko-optimistická mise nebyla tak úplně neúspěšná.
Manželé Královi se dostavili krátce před sedmou. Jejich příchod mne zastihl právě ve chvíli, kdy jsem dokončoval systematické ukládání knih do novotou vonící knihovny (přičemž obvyklé národnostní hledisko jsem intuitivně kombinoval s kritériem, jež jsem si definoval jako míru autorské ujetosti) a kdy jsem si zrovna za pomoci několika útržkovitých znalostí Freudova díla pokoušel vysvětlit ono radostné pobrukování, s nímž obě dívky ukládaly Beátiny kalhotky a podprsenky do jedné z přihrádek nového černého šatníku. Střešními okny do pokoje dopadalo podvečerní měkké světlo, které na růžovém koberci vytvářelo zlatavě zářivé, hřejivé odstíny. Král si vyzul boty: "Nádhera!" pravil přesvědčeně.
Paní Králová mi pohladila ruku a pravila, že je to pohádka. Já prý jsem hotový kouzelník. Chápal jsem, jak to myslí - a s jakousi veselou skromností jsem se jí marně snažil naznačit vážné věci: že dnes na prameni bohužel nesedá jediná, snadno odstranitelná zlá žába a že drakových hlav, které je třeba utnout, se člověk často nedopočítá.
Král v ponožkách přešel k oběma svým dcerám, aby je políbil.
Mne potom přes mé chabé protesty odtáhl dolů do pracovny, kde mi věnoval jedno mužné objetí, jednu sklenici skotské whisky Glen Deveron a deset tisíc korun.
"Věděl jsem, že to dokážeš," řekl ohnutě.
Když jsme se po večeři vrátili s Beátou zpátky nahoru, byla venku už tma. Díky tomu jsme zjistili, že jednou z výhod střešních oken je také možnost pozorovat noční oblohu přímo z pokoje. Usedli jsme tedy do křesel z roku 1931 a dívali se na hvězdy staré milióny let.
"Paráda," řekl jsem.
Beátu náš náhlý objev inspiroval k několika glosám o časoprostoru, které už však dnes nedokážu rekonstruovat ani přibližně (vzpomínám si pouze na její tvrzení, že takhle prý lze možná pochopit úplně, ale úplně všechno, které ve mně vyvolávalo iracionální naději, že bych z tohoto místa mohl snad někdy porozumět i románům Daniely Hodrové).
"Není snad nutný všechno chápat," poznamenal jsem v souladu se svým přesvědčením a mimo jiné jsem ji informoval o Vonnegutově termínu obrana před informacemi.
"Obránce před informacemi?" přemýšlela. "To je cenzor."
"Autocenzor," zdůraznil jsem. "To je rozdíl. Člověk se určitým informacím vyhýbá vědomě a dobrovolně - v zájmu svýho duševního zdraví. A lže si do vlastní kapsy."
"A milosrdně si přikrášluje skutečnost tak, aby pro něj byla snesitelnější."
"Viz ten tvůj román," řekla náhle.
Radost, že ho tak rychle přečetla, se mísila s obavou, jíž vyvolávalo už jen samotné slovní spojení ten tvůj román.
"Pokračuj," řekl jsem statečně.
(Umělec nepotřebuje kritiku, umělec potřebuje ocenění. Když potřebuje kritiku, není to umělec. Gertruda Steinová) "Není to snad to samý?" Pokývala hlavou ze strany na stranu: "Ta věčná posedlost bavit..."
Pokrčil jsem rameny: "To je strach nenudit." Ušklíbla se: "Pejskové, babičky, andulky... Máš to opravdu zapotřebí?"
Dovolil jsem si jí vyčítavě připomenout některé klíčové principy své poetiky, s nimiž jsem ji seznámil již během první lekce, a tuto již probranou látku jsem pak doplnil o svou oblíbenou a dosud nepoužitou paralelu, jež přirovnává mé psaní k dopisům frontového vojáka jeho vlastní matce: "Chápeš," vysvětloval jsem, "nad hlavou mu hvízdaj střepiny šrapnelů, dole ho ožíraj štěnice a krysy a hlad má, že by sežral i střeva svýho nejbližšího kamaráda, co visej támhle na ostnatym drátě, - ale svojí mámě pokaždý napíše, že se má dobře a že brzo přijede..."
"Protože tahle lživá verze je podle mýho jeho svatá povinnost," dodal jsem poněkud zapáleně.
"Naštval ses," konstatovala.
Pravil jsem, že coby dobrovolný styčný důstojník mezi opovrhovaným, avšak kupovaným čtivem a respektovanou literaturou, kterou prakticky nikdo nečte, musím přirozeně počítat s tím, že na mne budou občas zlostně pokřikovat z obou táborů. Doufal jsem, že mou brilantní formulaci jak se patří ocení, ale evidentně už myslela na něco jiného.
"Kdy by ses určitě zabil?" zeptala se znenadání.
Bezprostřední obrat hovoru o mém románu k úvahám o mojí případné sebevraždě mě pobavil. Trvala však na mé odpovědi.
"Určitě bych se zabil, kdybych svářel autogenem."
Napomenula mne, ať mluvím vážně. Zamyslel jsem se.
"Určitě? Kdyby si moje dcera vzala za muže někoho opravdu strašnýho... "
"Třeba koho?"
"Třeba Pavla Vítka," řekl jsem. "Nebo Buddhu." Teatrálně jsem se otřásl.
"Srandičky," řekla smutně. "Vidíš to? Ty už ani nedokážeš mluvit vážně."
"To nejsou srandičky. To je - jak napsal Romain Gary - způsob, jak zneškodnit realitu, když se ti chystá skočit po krku."
"Srandičky a citáty," upřesnila zklamaně. Zívla. Vstal jsem.
"Navrhuju mír," řekl jsem. "Ponechme si naše odlišné životní filozofie - a zůstaňme přáteli."
"Pojedem zítra pro ten lustr?" zeptal jsem se na odchodu (cosi mi bránilo říci slovo postel).
Rozesmála se. To bylo typické: kdybych se mezi dveřmi zeptal na Toyen, na Sartra nebo na dějiny křesťanství, nehnula by brvou. Zeptám se na lustr - a málem si natrhne bránici.
"Pojedem hned ráno," řekla s očima plnýma veselých slz.
"Můžeš spát klidně tady."
Za střešním oknem se šklebily tváře falešných zahradníků, Magorů, barcelonských Američanů a sparťanských hokejistů.
"Mám doma ještě nějakou práci," pravil jsem přiškrceně.
Dneska přinesl Ota Karlas výtvarný návrh obálky edice Novinky české prózy pro letošní rok - v duchu šéfredaktorova požadavku jednoduchý, žádné malůvky, jen výrazné černé písmo na jednobarevném podkladě. Památník Evy Kantůrkové byl žlutý, Mys Dobré beznaděje Lubomíra Martínka modrý.
Zamlouvám si růžovou," řekl jsem Otovi. "Bude to love story se vším všudy." Obdařil mne svým mírným úsměvem.
Probudil jsem se do nádherného slunečného rána. Nasnídal jsem se, vzal jsem skládací metr a s velmi formálním postesknutím nad tímto způsobem léta jsem radostně vyrazil z domu. Oproti mému očekávání se nejelo ani pro postel, ani pro lustr, nýbrž - jak na mne z terasy volala Agáta v modrých plavkách - na Slapy. Zamávala mi a zmizela v domě.
"Na Slapy?" řekl jsem Beátě, která myla přední okno kabrioletu.
"Na Slapy," řekla autoritativně.
Agáta - v zelených jednodílných plavkách s velkými bílými puntíky - už nesla deky a proutěný košík s občerstvením.
"Nemám plavky," namítl jsem.
"Půjčíme ti tátovy," pokynula Beáta sestře, která se smíchem znovu odběhla, a když se s nimi po chvíli vrátila, měla na sobě zlaté bikiny, jež jí komicky odhalovaly hubený zadeček. Beáta obrátila oči v sloup. Chtěl jsem Agátě pomoci z rozpaků (a ušetřit nás jejího dalšího převlékání), a přiměl jsem se proto k obdivnému hvízdnutí. Potěšeně zčervenala a chtěla mě laškovně plácnout, ale jak se rozmáchla, narazila rukou do zpětného zrcátka: Jau!" Beáta zdvihla obočí a zrcátko narovnala. Nasadila si tmavé brýle.
"No," pravila vlídně, "myslíte, že už můžem?"
Silnice byla volná. Beáta jela rychle, ale jistě.
(Obávám se, že od jisté doby pro mne ono klišé ženská za volantem ztratilo svůj rádobyvtipný obsah, a dnes pro mne mnohem spíše než záminku k hloupé anekdotě představuje uhrančivé, fascinující spojení erotiky a smrti - což, zdůrazňuji, není rozhodně žádná intelektuálština.) Ale tenkrát ještě ne. Tenkrát ještě teplý vítr cuchal naše vlasy a obtékal naše obličeje. Tenkrát mou vnitřní pohodu kalila jen skutečnost, že Královy plavky mají leopardí vzorek. Na nejbližším rovném úseku jsem se prstem lehce dotkl Beátina nahého stehna - a druhou rukou jsem ukázal na zářivý kotouč slunce: "Šajny, co?"
Vzhledem k větru jsem musel trochu křičet. šaJny! Koutky úst ji zradily. V Davli se Agáta dožadovala zmrzliny. Pobaveně jsme z auta pozorovali, jak si v krátké frontě v pravidelných pětivteřinových intervalech ostýchavě popotahuje zlaté kalhotky.
"Chovala jsem se k tobě hrozně," řekla náhle.
Otočila ke mně zvláštně nespokojený obličej. Měl jsem pocit, že jí rozumím.
"Chtěla bych se ti omluvit."
Dokonce si sundala brýle.
Svlékání do plavek.
Jak pravdivě a přesvědčivě zobrazit tělesnou touhu - a vyhnout se přitom uslintané pornografii? Chápu sice, že v době Penthausů, rubrik o sexu a s celonárodními sympatiemi přijímaných písňových vyznání k jedný z Dejvic, co tam toho má nejvíc bych se nemusel trápit nějakými přílišnými skrupulemi, ale stejně mne to rozpaků beze zbytku nezbavuje. Pár opatrných erotických pasáží jsem sice měl i v románu předchozím, avšak tam jsem zůstával skryt (s potěšením skutečného voyeura) v osobě takřečeného Kvida, a navíc jsem se vždycky ještě mohl vykroutit odkazem na románovou fiktivnost. Co ale dělat zde, v kronice událostí nezakrytě skutečných? Opravdu si mám již v příští kapitolce před očima své dcery, své ženy, své matky a svých babiček rozepnout příklopec a zasunout onoho svého brunátného a roztahovačného podnájemníka do vlhkého lůna dvacetileté Beáty Králové? Prokrista!
Jak to ten Vaculík dělá?

Čtenářský deník	-	Andělé všedního dne
	-	Andělé všedního dne (rozbor)
	-	Báječná léta pod psa, Báječná léta pod psa (2), Báječná léta pod psa (3), Báječná léta pod psa (4), Báječná léta pod psa (5), Báječná léta pod psa (6), Báječná léta pod psa (7), Báječná léta pod psa (8), Báječná léta pod psa (9), Báječná léta pod psa (10), Báječná léta pod psa (11), Báječná léta pod psa (12), Báječná léta pod psa (13), Báječná léta pod psa (14)
	-	Báječná léta s Klausem, Báječná léta s Klausem (2)
	-	Můj život po životě
	-	Názory na vraždu, Názory na vraždu (2)
	-	Povídky o lásce
	-	Povídky o manželství a o sexu
	-	Případ nevěrné Kláry, Případ nevěrné Kláry (2)
	-	Román pro muže
	-	Román pro ženy, Román pro ženy (2), Román pro ženy (3), Román pro ženy (4), Román pro ženy (5), Román pro ženy (6)
	-	Švédské stoly aneb Jací jsme
	-	Účastníci zájezdu, Účastníci zájezdu (2), Účastníci zájezdu (3), Účastníci zájezdu (4)
	-	Vybíjená
	-	Výchova dívek v Čechách, Výchova dívek v Čechách (2), Výchova dívek v Čechách (3), Výchova dívek v Čechách (4)
	-	Záhada (Schůzky s tajemstvím)

Čítanka	-	Báječná léta pod psa, Báječná léta pod psa (2)
	-	Báječná léta s Klausem, Báječná léta s Klausem (2)
	-	Lekce tvůrčího psaní
	-	Na dvou židlích
	-	Nápady laskavého čtenáře, Nápady laskavého čtenáře (2)
	-	Názory na vraždu
	-	Nové nápady laskavého čtenáře
	-	Povídky o manželství a o sexu, Povídky o manželství a o sexu (2)
	-	Případ nevěrné Kláry, Případ nevěrné Kláry (2)
	-	Román pro muže
	-	Román pro ženy, Román pro ženy (2), Román pro ženy (3)
	-	Sauna (Miluj mě víc)
	-	Švédské stoly aneb Jací jsme, Švédské stoly aneb Jací jsme (2)
	-	Účastníci zájezdu, Účastníci zájezdu (2), Účastníci zájezdu (3)
	-	Vybíjená, Vybíjená (2)
	-	Výchova dívek v Čechách, Výchova dívek v Čechách (2), Výchova dívek v Čechách (3), Výchova dívek v Čechách (4)
	-	Zapisovatelé otcovský lásky, Zapisovatelé otcovský lásky (2)