Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický

Slovo úvodní

Malíř, sochař a stavitel v obrovité postavě Michelangelově zatlačili básníka úplně, takže i v domovině jeho překáží jmenovaná trojice básníkovi a tento není v kruzích širších oceněn a znám dle zásluhy.
Částečně také vinen tím básník sám. Verše jeho nejsou lekturou všední, vyžadují trochu sebrané mysli i trochu vhroužení se v ducha básníkova i dobu jeho. Znalci ovšem dávno vědí, že ve verších podivuhodného tohoto kmeta jest uzavřen celý zvláštní svět myšlenkový a citový, který, nechť to zní třeba jako paradoxon, jest našemu modernímu cítění a smýšlení mnohem bližší, než celá italská poesie od Petrarky až k Alfierimu dohromady.
Vznikem svým jsou ovšem básně Michelangelovy skoro vesměs skladbami příležitými, ale jsou jimi v onom vyšším slova významu, v jakém Goethe každou dobrou báseň za více neb méně příležitou prohlašoval. Kastalské zdroje písní otevřely se autoru Posledního soudu a Mojžíše teprve po šedesátém jeho roce a jsou dle toho zralými plody životem zkušeného, uměním vytříbeného, slávou unaveného ducha, intimní zpovědí umělce, který vedle velkého, snad největšího génia, měl údělem pevný, mužný a nezdolný charakter.
Vedle této stránky psychologické jest i historicko-literární význam básní těchto památný, representujíť nám básně Michelangelovy celou poesii italskou té doby a částečně i doby následující, takže převod jeho veršů nahradí literatuře v jistém směru celou italskou lyriku dvou století.
Básně Michelangelovy proudí trojím směrem a daly by se rozděliti bez ohledu na formu v tyto tři skupiny:

1. Básně, odnášející se k umění a výlučně k osobním poměrům umělcovým.
2. Básně, opěvující ideální lásku, jež schvátila básníka v pozdním věku a s ideálem krásy začasto se zaměňuje a s ním splývá.
3. Básně, obsahující filosofující a kající nitro básníkovo v posledních dnech jeho života.

Sonety kladu na místo první, neb je považují i z formálních důvodů za těžisko básnické činnosti Michelangelovy.
O překladu svém dovolím si říci jen jedno. Je prací dlouhých let a prodělal po svém dokončení i Horatiovo devítiletí svědomitě. V poslední době vložen naň nový pilník, zvlášť po stránce vnitřní. Jdeť u Michelangela v první řadě o jádro, forma může býti i místy drsnější a tvrdší, ano, právě ona sluší básním těm spíš a celkem se srovnává s duchem originálu víc, než moderní uhlazenost, která tají v sobě nejedno úskalí vyježděných kolejí a otřelých poetických frází. Šlo mi o to, zachovati i v překladě styl Michelangelův.

Jaroslav Vrchlický

I.

Ó, šťastný duchu, který s žhoucí pílí
v mé srdce k smrti mdlé zas vlíváš žití,
ty, blaha zdroj, mne chtělas pozdraviti,
to milost, již by lepší zasloužili!

Jak očím dřív, tak nyní v duší chýlí
se bytost tvá a jde mne potěšiti.
Můj bol teď může naděj zkonejšiti,
ta a má touha v jeden zvuk se slily.

Tak, paní moje, byla's ke mně vlídná,
že za milost, již přála's mi v mém trudu,
ti děkuji, vem dík ten milostivě.

Neb lichva byla by to velká, bídná,
za verše tvé, v nichž věčně žíti budu,
své špatné malby tobě dávat chtivě.

+++

I.
(text italského originálu)

Felice spirto, che con zelo ardente,
vecchio alla morte, in vita il mio cor tieni,
e fra mill'altri tuo diletti e beni
me sol saluti fra più nobil gente;

come mi fusti agli occhi, or alla mente,
per l'altru' fiate a consolar mi vieni,
onde la speme il duol par che raffreni,
che non men che 'l disio l'anima sente.

Dunche, trovando in te chi per me parla
grazia di te per me fra tante cure,
tal grazia ne ringrazia chi ti scrive.

Che sconcia e grande usur saria a farla,
donandoti turpissime pitture
per rïaver persone belle e vive.