Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Tokijský zpravodaj, 2.9.1998, strana 2:
Sebevražda skokem ze střechy v okresu A ve čtvrti Mijosi skočila dnes ve 3.10 odpoledne ze střechy šestipatrové obytné budovy mladá žena a v důsledku pádu na místě zemřela. Podle policejního vyšetřovatele okrsku Ajase šlo o místní obyvatelku Fumii Kató (24), která přelezla 1,5 metrové zábradlí na střeše domu a skočila z přibližně patnáctimetrové výšky. Kató, jež se měla za týden vdávat, nezanechala žádný dopis na rozloučenou. Policie tak stále ještě vyšetřuje možný motiv.

Devátého října stejného roku uvedl večerník Arrow na straně 2:
Z nástupiště ve stanici Takadanobaba skočila dnes ve 14.45 mladá žena pod expresní vlak linky Tózai jedoucí ve směru na Nakano a na místě zemřela. Žena byla identifikována jako Acuko Mita (20), bytem v Kawaguči v Sengoku, prefektura Saitama. Svědek uvedl, že se před pádem o kolejiště chovala divně, a tudíž se ji pokusil zastavit, avšak nepodařilo se mu zabránit nejhoršímu. Dopis na rozloučenou nebyl nalezen, policie však případ předběžně vyšetřuje jako sebevraždu.

Z obyčejného, objektivního novinového článku si nelze udělat představu o úleku, jaký museli očití svědkové daného incidentu či nehody prožít. Čtenáři se sice dozvědí, co se stalo, ale neuvidí následky.
Čtenáři nevědí. Nevědí o ženě v domácnosti, která na střeše větrala ložní prádlo, zrovna když se Fumie Kató vrhla dolů. Ta žena viděla od začátku do konce, jak Fumie Kató vyběhla po schodech nahoru, jako by ji něco honilo, jak uháněla šikmo po střeše, přelezla zábradlí a jak spadla dolů. Čtenáři nevědí, že ta žena pak došla k zábradlí, dotkla se jeho studeného povrchu a rychle ucukla.
Čtenáři rovněž nevědí nic o policistech z identifikačního oddělení, kteří na místě činu sbírali kousíčky Fumiina mozku a ukládali je do igelitového sáčku. Nevědí ani, že správce domu pak hadicí spláchl krev z chodníku a posypal jej solí, aby zem rituálně očistil.
Ani sama Fumie Kató si nepamatovala, že před smrtí s někým telefonovala.
Nikdo také neví o úředníkovi středního věku, který se pokusil zachránit Acuto Mitu. Stál právě na nástupišti a přemýšlel, zda se mu podaří vypůjčit si hypotéku. V tu chvíli kolem něj Acuto nejistě procházela, ohlížejíc se přitom neustále za sebe, když se jí náhle smekla noha do kolejiště.
Úředník se rychle natáhl a chytil ji za límec tenkého červeného saka. Čtenáři se nikdy nedozvědí, že kdyby jej tehdy bývala měla zapnuté až ke krku, byl by ji zřejmě zachránil.
Takhle se vlak s kvílením vehnal do stanice, strhl Acuto Mitu z nástupiště a úředník zůstal stát jako opařený a v prstech stále ještě cítil hladký dotek látky.
Čtenáři též nevědí, že předtím, než ji smetl vlak, předčítala Acuto jízdní řád starému muži. Nevědí ani to, že stařec na důkaz díků pozdvihl klobouk a odešel po schodech pryč.
Rovněž se nedozvědí, že úklid místa nehody trval celou věčnost proto, že se tělo rozprsklo na všechny strany a hlavu nejdřív vůbec nemohli najít, a teprve když s vlakem trochu couvli, spadla s vlhkým zaduněním ze spřáhla mezi prvním a druhým vozem. Zrovna se tak nedozvědí, jak byly Acučiny oči doširoka otevřené a prázdné.
Všechny tyto detaily zůstaly pohřbeny mezi vytištěnými řádky a zapomenuty.

A teď - na místě, o němž většina čtenářů nemá ani ponětí, právě jedna mladá žena vystupovala z taxíku a mávala dvěma přítelkyním sedícím na zadním sedadle. Ve skutečnosti chtěla, aby ji taxík vysadil až přímo před jejím domovem. Teď si ve skrytu duše přála, aby své přání vyslovila nahlas; svým přítelkyním ale řekla, že to zvládne, jen ať ji vysadí na hlavní ulici, však ona ten kousek doběhne za dvě tři minuty pěšky. No tak, vždyť o nic nejde, není se čeho bát.
Nyní se před ní rozprostírala liduprázdná ulice ozářená modravými pouličními světly. Musí zahnout za roh a přejít jednu ulici. Není to ani sto metrů. Vydala se na cestu.
Ve chvíli, kdy užuž zatáčela za roh, se rozezvučel budík na jejich hodinkách. Zněl stejně nevhodně hlasitě, jako kdyby se náhle rozezvonil na koncertě nebo v kině.
Tehdy si pomyslela: "Někdo za mnou jde!" Zrychlila a kroky za ní též. Ohlédla se přes rameno, ale nikdo tam nebyl. I přesto věděla, že jestli si nepospíší, stane se něco hrozného. Jestli ji chytí, stane se neštěstí.
Celá se roztřásla a bezhlavě se dala do běhu.
Běžela po ulici, vlasy jí létaly kolem tváře a podpatky hlasitě klapaly. Docházel jí dech a nedokázala ani křičet. Jen běžela a běžela a běžela. Musí utéct, musí!
Domů, jen domů, domů! Do bezpečí!
Pomozte mi někdo!
Na křižovatce nezpomalila a vběhla do silnice, i když svítila červená. V ten okamžik přišlo v oslňující záři dálkových světel vysvobození v té nejhorší možné podobě.

Té samé noci, pod tou oblohou, otevřel pár úhledných rukou poznámkový sešit. Na pravé stránce byly pečlivě vystřižené a nalepené novinové výstřižky o smrti dvou žen. Bledé, jakoby vybělené tenké prsty zlehka poklepaly na novinový papír.
Fumie Kató. Acuto Mita.
Na levé stránce byla nalepena barevná průkazová fotografie. Byl na ní mladý muž s brýlemi s černými obroučkami a úsměvem odhalující řadu rovných bílých zubů.
Hodiny kdesi odbily půlnoc.
Bílé ruce zavřely sešit a zhasly světlo.