Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• vydalo nakladatelství Viking v Praze roku 2003

Prolog

Ze skály byl skvělý výhled. Sven Drak stál na jejím vrcholu takřka nehybně. Vítr mu nadouval tmavý plášť s kožešinovým límcem, cuchal dlouhé bílé vlasy, ale Sven jeho ledový dech nevnímal. V tu chvíli viděl sám sebe, jak stojí v čele obrovské armády, jak se vrací do míst, odkud musel potupně prchnout, jak dobývá město za městem, boří hradby, trestá nepřátele... Jeho stará vrásčitá tvář se při té představě blaženě usmívala.
"Už jdou, už jdou," opakoval si sám pro sebe.
"Ano... Oni... jít..." ozvalo se Svenovi za zády. Zdálo se, že promluvila sama skála, hlas drhnul a skřípal, jako by se po sobě posouvaly kameny.
Sven Drak měl na vrcholu rozhledny společnost. Rozložitého tvora, který když se nehýbal, splýval se svým okolím tvořeném spoustou balvanů. Svenovým doprovodem tu byl jeden z řady nelidských sluhů, jimiž se obklopil.
"Jdou," řekl ještě jednou Sven - tentokrát nahlas a s neskrývanou pýchou. Jako by měl před sebou i kolem sebe ohromující počet fascinovaných diváků.
"Nezůstanete osamoceni. Budete skvělá armáda. Les se postupně vynoří z chladných vod severu a nepozorovaně proroste severní končiny pevniny. Ze zralých stromů pak vystoupí strašliví bojovníci, o jakých ani nejdávnější paměť nemá sebemenší tušení, a budou šířit mou vůli. Na dobytá území vzápětí dorazí oddíly neporazitelných strážců a stvrdí na nich neměnný, definitivní řád," deklamoval Drak jako v tranzu.
Vypínal se na nejvyšším skalisku, očima objímal tu neuvěřitelnou nádheru, která jen z dálky a pro nezasvěceného mohla připomínat obyčejný les. Pouze on a kamenný tvor po jeho boku, jemuž říkal skalák, pozorovali ten nenadálý příboj, který se hnal převážně pustou krajinou. Byla to úchvatná proměna - pro Svena lákavá především proto, že slibovala změny mnohem dalekosáhlejší.
"Já... obava... Vám... nerozumět," namáhavě vyslovil svým skřípavým hlasem Svenův průvodce. Stál teď po Drakově levici.
"Tím se netrap, tvůj čas teprve přijde. A beztak - na přemýšlení jsem tu já. Tys byl stvořen, abys se sobě rovnými druhy silou chránil myšlenky a přání svého pána. Abys strážil plody těch myšlenek," usmál se Drak ledově.
Chvilku hleděl na tvora, který se zdál být vytesán z jediného žulového kvádru. Na širokých ramenou seděla drobná, trochu zašpičatělá hlava, mohutné paže visely nehnuté podél válcovitého těla, nohy měl zabořeny v bujném porostu vřesu. Skalák se nehýbal, neměl důvod k neklidu. I když hovořil, tak se mu v temně hnědé tváři nepohnul ani sval. Slova ze sebe doloval s obrovskou námahou. Bylo zřejmé, že hovor rozhodně nepatří mezi jeho přednosti či zásadní dovednosti.
Náhodný pozorovatel by měl nejspíš pocit, že má před sebou sochu. Jenže v těchto končinách žádní pozorovatelé neexistovali. Kolem skály se rozkládala naprostá pustina. Skály, kameny, štěrk, občas lišejníky a mechy - podobně to tady vypadalo ještě včera.
Nyní se však ráz končiny podstatně měnil. Od obzoru se sem valily - podobně jako mořské vlny - stromy. Tisíce, desetitisíce stromů. Na místech, kde donedávna nic nerostlo, teď mohutněl obrovský les. Podivný, nepřirozený, tísnivý černý les. Zatímco v dálce již stromy dosahovaly úctyhodné výše, vpředu rostly nové a nové malé výhonky. Právě tak se nový les posouval dál do vnitrozemí. A budil dojem neskutečného přílivu.
Sven Drak, zkrachovalý vojevůdce a neúspěšný intrikán, původem z Asgardu, měl z vůle svých vítězných protivníků dožít na dalekém severu. Skončil ve vyhnanství na vzdáleném Ostrově ledu obklopeném chladným oceánem. Jen tam mu bylo dovoleno se usadit - daleko od bohatých obchodníků, daleko od rušného života, daleko od mocných a vlivných panovníků a šlechtických rodů. Pouze tam měl žít, pokud to dokáže. Především tam měl zemřít.
Takže pokud je v tuto chvíli na nejsevernější výspě pevniny, v místech, která patří k Vanaheimu, jež sousedí s jeho rodným Asgardem, pokud dokázal opustit ostrov, kam byl vysídlen - už to je známkou čehosi neuvěřitelného. Smrtonosný úder jeho magického lesa sice přijde o něco později - to až vyrostou a dozrají ještě další obrovité lesní plochy - nicméně skutečností je, že Sven Drak zahájil svůj velký návrat. Návrat na pevninu. Návrat do míst, která se kdysi tvářila, že jim nestojí za pohled.
Brzy se však skloní před jeho úžasnou mocí. Sven už se nemůže té chvíle dočkat. Je netrpělivý. Cítí totiž, že jediné, čeho se mu doopravdy nedostává, je čas. Čas, ten hraje proti němu. Naštěstí i v tomto případě si ví rady...
Svenovi se podařilo něco neuvěřitelného. Právě na dalekém severu, v místech, o nichž většina lidí z jihu je přesvědčena, že vůbec neexistují, právě tam získal sílu. Sílu, po jaké vždy toužil, v jakou doufal, již hledal a po většinu svého ne zrovna úspěšného života nenacházel. Právě v končinách stejně tak pustých jako ledových objevil zcela neočekávaně - a po nemalých útrapách - způsob, jak se triumfálně vrátit do světa, který ho odmítl.
Je přesvědčen, že nalezl nezbytnou výzbroj, aby nepřátelé v posledních okamžicích svého života pochopili, jak byli pošetilí, když věřili, že Svena Draka mohou jednoduše zajmout a zlikvidovat. Už před sebou vidí, jak všechny ty zdánlivě mocné a především zpupné země a zemičky daleko na jihu podléhají soustředěnému náporu jeho přízračné armády, jak mu podléhají, jak se mu jejich samolibí vladaři koří, jak se jejich hlavy kutálejí z popravčích špalků, jak se ozbrojené hordy, které měly ty bláhové vladaře ochránit, mění na hromady odporného slizu...
Hranice lesa se dál přibližovala - malé stromy, vlastně jen nepatrné výhonky, už okupovaly i úzký, protáhlý kaňon před pozorovatelnou, na níž jako vojevůdce teď Drak stál. Skalák po jeho boku mlčel, snad znovu dočasně vrostl do kamene.
Nebyl to běžný severský jehličnatý les. Na to stromy rostly až příliš rychle. Ale nejen to. V okamžiku, kdy se tyčily do zhruba dvacetimetrové výše, podstupovaly nevídanou proměnu. Nejprve z nich opadaly všechny větve. Zůstal jen holý kmen, který začal zvětšovat svůj objem, jako by jej kdosi nafukoval. Výsledkem byl neforemný kyj, který se směrem vzhůru rozšiřoval.
Hlavní tajemství však nebylo patrné ještě ani v tuto chvíli. Skrývalo se v nitru torza stromu, zrálo a sílilo - a živilo nemalé naděje, jimiž se Sven Drak opájel.
Jestliže pod skalou se za chladným severským sluncem natahovaly nizoučké rostliny, z míst vzdálenějších od pozorovatelny se ozývaly zvuky připomínající rachot padajících balvanů. Tam již stromy zrály a s ohlušujícím praskotem shazovaly větve. Dál potom mohutněly a bobtnaly.
Některé stromy začínaly pukat - Drakova armáda se začínala pomalu, ale jistě formovat. Ze znetvořených kmenů byli připraveni vystoupit hrůzostrašní bojovníci... Až přijde čas, právě s nimi vyrazí na jih.
Byli prvním počinem na cestě k zašlé slávě a netušené moci. Sven Drak, kdysi voják a druhořadý čaroděj, dnes mocný mág, byl pevně rozhodnut - vyzve svět na souboj.
A nejen to.
Věděl, že na souboj musí vyzvat také nemilosrdný čas, který mu byl vyměřen. Donutí čas - podobně jako země na jihu - k ústupu, opět vstoupí do časů mladosti. A zároveň nesmrtelnosti.
Potřebuje k tomu jediné - setkat se s Cimmeřanem Conanem.
Setkat se s nejvěhlasnějším bojovníkem hyborského věku a vlastní rukou ho usmrtit. Jen tak se černý magický kámen, zdroj Svenovy současné síly, dočká požadované oběti a Svenovi splní velké přání. Daruje mu nevyčerpatelnou zásobu sil a nesmrtelnost...
Sven byl skálopevně přesvědčen, že má dost prostředků, aby Cimmeřana vypátral a dopravil k sobě na daleký sever. Ostatně Conanovi už je na stopě jeho spolubojovník z časů neúspěšného spiknutí v Asgardu. Bývalý korzár Dagg, všeho schopný dobrodruh, byl do vyhnanství na ostrov plný ledu poslán společně se Svenem. Podobně jako on tu měl bídně zahynout. Bohové však při jejich nepřátelích nestáli dlouho - dnes jsou oba vyhnaná mnohem silnější.
Sven nyní vládne neskonale mocnějšími kouzly, než s jakými se pokoušel posílit armádu spiklenců, jež se nakonec ukázala být jen bandou zbabělců a zrádců. Jeho přemožitelé se mu smáli, tvářili se, že ho ani nemohou brát vážně. Snad i proto nepatřil k těm poraženým, kteří za spiknutí zaplatili životy. Svena - a také Dagga - vyhnali daleko od jejich domoviny, jako by jim ani nestáli za ránu mečem. Jako by je chtěli pouze potupit - a uvrhnout do mrazivých předsmrtných muk.
Nikdo z jejich nepřátel ani ve snu nepředpokládal, že přežijí. Svenovi je víc než jasné, že v plánu byla i jejich smrt. A to taková, která z nich nejen neudělá mučedníky, ale jež po nich dokonce nezanechá ani prchavou vzpomínku.
Nikdo z jejich nepřátel ani v nejdivočejším snu nemohl předpokládat, že by Sven a Dagg mohli z bezvýchodné situace vyjít dokonce posíleni!
A přece - stalo se!
Sven s pýchou hleděl do údolí plného obyčejných i přízračných stromů. Občas krátce zalapal po dechu. V těch okamžicích mu ruka sama od sebe vystřelovala ke hrudi - snad aby mírnila nepříjemný tlak na prsou. A tehdy Svenovy myšlenky stále častěji - a naléhavěji - mířily k Daggovi.
Musí svou úlohu zvládnout!
Musí přivést Conana!
Barbar musí zahynout Svenovou rukou, jež bude svírat stříbrný nůž!
Při těchto úvahách Svenovu tvář zbrázdil zlý úsměv Dagg už, díky černému magickému kameni, ví, kde má Cimmeřana hledat. Dagg je navíc vybaven skvělými prostředky, s jejichž pomocí Conana dopraví k břehům severního moře neuvěřitelně rychle. Zde už na ně bude čekat loď...
Dagg je přesvědčen, že Conana přelstí. "Dalekou cestu na sever se mnou podnikne dobrovolně," vykládal Svenovi ještě na ostrově. "Bude mít pocit, že nemůže odmítnout pomoc - a navíc ho přesvědčím, že na tom také zbohatne," usmíval se bývalý korzár. "Conan mě navíc zná. Dost dobře mě zná... Určitě mi bude důvěřovat!"
Snad se Dagg nemýlí. A kdyby náhodou ano, tak se Sven důkladně pojistil. Jedna podstatná okolnost totiž zůstala bývalému korzárovi, který se před lety plavil po mořích s Cimmeřanem a nyní je už sedmý rok v Svenových službách, zcela utajena.
V případě přímého souboje s Conanem - a zejména v případě nenadálých komplikací a hrozícího nezdaru - přestane být Dagg sám sebou. Za takových nepříznivých okolností se z korzára stane děsivý přízrak, který zcela určitě dokáže Conana vlákat do pasti, z níž už nebude úniku. A dokáže ho zajmout... Sven totiž nepotřebuje, aby barbar zahynul někde daleko od něho, potřebuje ho živého...
Dagg neví, že pokud chce sám přežít, musí co nejrychleji uspět...
Sven doufá, že se to jeho bývalému společníkovi, dnes otroku, podaří. Pokud ne, jeho chyba. On už pak Dagga stejně potřebovat nebude. Dostal rozhodující úkol, tak ať se snaží. Co se s ním stane, není ani trochu důležité.
Ostatně - svědka a připomínku minulého neúspěchu Sven oželí docela rád...
Čas, kdy svět i čas vyzve na souboj, se nezadržitelně blíží...
Ano, cítí se už na to dost silný.