Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vybrané úryvky z knihy

Protože tak to musí být. Do kraje pod horou jsem přišel dvakrát. Poprvé jako ten, jímž jsem se narodil, podruhé jako ten, kým jsem se stavěl být na tomto světě - a kým jsem se, na samém odchodu z něho, opravdu stal. (...) Ten kraj byl zalidněn a mluvil dvojí řečí, obě jsem znal a žádné neužil, tehdy to nebylo zapotřebí. (...) Lidské pěšiny vedly vždy lesem, stromy tužily zem, pro ni tu byly, stála v nich voda v kulaté vertikále, která se ve větvích klenula nad poutníky jako tekuté ruce. Spatřím v nich, až přijdu podruhé (tentokrát vyšňořen v módním modrožlutém kabátě), sloupovím vzepřenou klenbu chrámu.
(str. 11)

***

O pár kroků jsem couvl, zapomenuv na nastražené piliny. Obě ruce jsem držel před ústy, abych nevykřikl. Vlastně nebyl důvod. Socha na mne hleděla bez pohnutí, nehybná, hladká, usměvavá. Jestliže jsem na okamžik podlehl klamu, že je to skutečná Kateřina, teď jsem se sám sobě musel smát. Zmátl mě dvojí, nestejně probarvený záblesk v očích, pouhý náznak odlišnosti, protože o barvách se v tom šeru nedalo mluvit. A taky ten úsměv. Nyní jsem nepochyboval, že mám před sebou dokonalou sochu, jež by dělala čest i antickému mistru. Natáhl jsem paže a ponořil je do sarkofágu, objal jsem sochu, zvedl a obezřetně ji vytáhl ven. Byla velmi těžká a tak hladká, že mi v dlaních prokluzovala a já ji málem upustil. Popadl jsem ji šikmo za trup: pravačkou v podpaží a levačkou okolo boků, trochu si ji v rukou nadhodil. Nato mě její levá ruka sevřela kolem pasu. Polil mě studený pot, ale přinutil jsem se pannu nepustit a došourat se s ní až k pracovnímu pultu. Zde na ni padlo bělavé světlo měsíce, který se právě přehoupl přes střechu stodoly. Spatřil jsem kovové klouby a ucítil slabý závan kolomazi.
(str. 178-179)

***

Jezdkyně se směje a práská koně bičíkem. Uzdou trhne až v poslední chvíli. V nejvyšší čas. A pak se to stane. Nikdo neví jak, nikdo nevidí jasně. Je to dílo jedné vteřiny a děsivého zopakování trapné situace: běsnící živel, jímž tentokrát není voda, nýbrž kůň, se před domem nezastaví. Ne. Otevřenými dveřmi se vřítí do domu, ztratí jezdce, proběhne chodbou a začne řádit v obýváku. Zdivočelý kůň s prázdným sedlem na hřbetě. Všichni ho slyší, všichni ho vidí okny, ,jak vyhazuje zadníma nohama a tříští skleněný nábytek. Mrtvá zatím leží tiše. Do dveří se vešlo zvíře, ona už ne. Trvá to dlouho, než si jí někdo všimne a někdo jiný zavřeští. Jezdecký klobouk je na dvě půlky, jsou plné krve - vypadá jako rozbitý džbán v kaluži malinovky. Z domu se ozývá řinčení porcelánu pod bijícími, švihajícími, sekajícími kopyty. Je to hudba v mých uších.
(str. 349)