Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Není to řecký chrám; je to chrám gotický, plný velkých stínů, kde zápasí opačné živly, ne dobře harmonizované.
Francesco de Sanctis o Dantově lyrice

Ve stínu katedrály se rvali dva starci. U paty severozápadní věže, v tichém šeru noci, zvolna unikající průchodem z Třetího na Druhé hradní nádvoří a dál s východním větrem, bojovali ti dva jako o život, řezali se po hlavě a po zádech tvrdými, nezvetšelými pěstmi, a neochabujícíma nohama si vzájemně podráželi údy. Jupiter a Saturn pod pětilistou růží průčelní chrámové rozety. Znal jsem je oba, jejich počínání mě nerozhořčilo ani nepřekvapilo, ten střet se dal očekávat. Ale že k němu došlo teď a tady, to mě udivilo. Bronzová vrata zela dokořán. Někdo mě probudil právě kvůli tomu. Zabouchal mi na dveře bytu a pak se vypařil. Na prahu ležel dopis, v něm výzva, ať spěchám nahoru. Ten posel věděl, že nebudu váhat, že nejsem z těch, kteří se lekají. Slíbil mi zázrak.
Minul jsem zápasníky a vstoupil do chrámu, do tmy prozařované červeným okem věčného světla nad hlavním oltářem, což bylo samozřejmé, a žlutým svitem tří bílých voskovic v jedné ze zadních kaplí, což obvyklé nebylo. Zamířil jsem tam a našlapoval opatrně; sto metrů chůze tišší než očekáváním zrychlený dech. Na konci tma zřídla, pod královskou oratoří bylo šero, visutý svorník klenby s motivy spletených větví a otesaných ostrv šálil smysly nutkavou připomínkou dřeva, jako by tuny svislého kamene všude kolem mne napodobovaly hluboký les. Východními vitrážovými okny už proudilo do chrámu slunce, jeho paprsky se prudce lámaly o stříbrnou svatojanskou rakev pod vysokým rudým baldachýnem za hradbou kněžiště, ale nejspodnější z vysokých chrámových oken, ta v kaplích obkružujících chór, ještě zůstávala temná a spolu s nimi i ochoz. O to víc zářily svíce v posledním výklenku zprava. Někdo se tu celou noc modlil ke svatým ostatkům, soudě podle roztaveného vosku. Podél stěn kaple stály dvě dlouhé tumby s ležícími sochami králů, z vybledlé fresky na ně shlížely oči mouřenína. Relikviářů tu bylo na stěnách, na oltářní menze i v dřevěné barokní skříni deset, matných i lesklých, hranatých a oblých, se zčernalým stříbrem a špinavým sklem. V některých se bělaly křížky z holenních a loketních kostí, obsah jiných byl zcela nezbadatelný. Z celého množství schránek se jedna vymykala: olověná klícka se zbroušenými skly, při hranách šedými špínou a prachem, uprostřed vyčištěnými slinou či kapkou vody do tvaru kulatých průzračných okýnek. Zvedl jsem skříňku z oltáře, natočil k plameni svíčky a nahlédl do ní. Byla v ní uzamčena krásná, bílá, sice už vrásčitá, dokonale však zachovaná ruka uťatá v zápěstí, dlaní spočívající na šarlatovém polštářku se zlatým lemováním, bříšky prstů potopená v černavé tekutině, která se do ztvrdlého sametu jen pomalu vsakovala. Držel jsem v náručí tu těžkou kouzelnou skříňku a myslel na věhlasné skleněné pouzdro v bazilice v Bruggách, kde dodnes vystavují jasně červenou Kristovu krev, která se jednou do roka, v krátké magické chvíli a pouze nevinnému zraku promění v proudící mízu života, aby pak opět ztuhla, ale neztratila svou zázračnou barvu.
Usedl jsem na kamenný sarkofág Přemysla Otakara II. a nespouštěl oči z toho oživlého ostatku, vznešenou tisíciletou ruku, která snad, kdo ví, mohla patřit samotnému svatému Vítu. A pak jsem ji div neupustil, když vedle mě zašelestily na dlažbě ochozu kroky. S relikviářem přitisknutým k hrudi jsem se ohlédl. Čekal jsem zloděje, kteří se o zázraku dozvěděli stejně podivnou cestou jako já, tlupu balkánsky hovořících chlapů, kteří mi, budou-li mírní, rozbijí jenom obličej. Jenže tam stála světlovlasá, nakrátko ostříhaná mladá žena, s jednou rukou zastrčenou v kapse odřené bundy z tlusté hověziny, s druhou nataženou před sebe; měla v ní lesklý kulatý odznak symbolizující moc. Za ní se černali dva vysocí chlapi, kteří tu moc stvrzovali. Vstal jsem a představil se, nic lepšího mě nenapadlo. Zdálo se, že ji to vyvedlo ji to z míry. Něco zadrmolila a já v jejích slovech větách zaslechl jméno krásné jako drahokam, vybarvené jako zářivý smaragd, vybroušené do tvaru zelené hvězdy.

Byla to ode mě blbost. Proč sem se musela představit? Kriminální policie, to stačí, pudete s náma, víc neřikat. A já mu vyvalim, jak se menuju. Aspoň že nezdrhal, nebránil se. Stál tam jak svatej a stejně tak čuměl, očima zaklíněnejma mezi prstama tý ruky. Potom se mi podíval někam nad hlavu a začal se tlemit. "Skutečně se tak jmenujete?” zeptal se, když ho kluci čapli pod křídlama. Řekla sem, ať mlčí, jestli to ovšem neni přiznání, ale nějak mi přísnost nešla přes pysky. Byl bledej, prokřehlej a hezkej. A udělali jsme další botu, já ji udělala. Nechala sem mu tu skříňku celou cestu v rukách. Moh ji upustit nebo nějak zafixlovat nebo ji vyhodit z okýnka auta tak něco, aby zničil důkaz nebo na nás svalil, že sme ho dusili a on chtěl jenom upozornit chodníkáře. Ale držel si to na klíně jak fakan autíčko a nikomu z nás nepřišlo na mysl mu to vzít. Nějak se k němu ta krabička hodila, useklá ruka zahráblá mezi jeho nohama, a von s tim svym ksichtem strnulýho uspokojení.
Bylo to divný ráno. Bolelo mě břicho, žralo mě tušení, že se z týhle akce mám rychle vyzout. Beztak se na mordy nehodim.
V poledne volali z kapituly, že se jim ztratil páter. Vzala sem si to a fak šetrně oznámila, že kousek bysme možná měli na mražáku.