Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Členové přírodopisného kroužku, žáci Kopyto a Mňouk, se v sobotu odpoledne vydali proti proudu potoka Brumbalce. Téhož Brumbalce, nad jehož vodami žasli vědci celého světa v roce 1936-37. Je známo, že sám slavný americký profesor Archibald Granger napsal tehdy knihu Tajemný Brumbalec - chlouba střední Evropy, za kterou měl být poctěn Nobelovou cenou. Nedošlo k tomu pouze proto, že Němci a zejména Japonci se dopustili nekalých intrik proti proslulému americkému vědci.
Avšak sláva Brumbalce nebyla závislá na žádné poctě. Jeho podivuhodné vody udivily profesory z Oxfordu i ze Sorbonny, ale právě tak nad nimi žasli prostí lidé ze všech kontinentů.
Dnes se na to již trochu zapomnělo, a proto snad bude dobře znovu se zmínit o tom, co tehdy doslova hýbalo světem. Bylo zjištěno, že voda v Brumbalci je bohatá na zvláštní soli a minerály, které způsobují zkamenění rozličných předmětů v neuvěřitelně krátké době. Ponořená dubová větévka či stonek růže se obalily minerály během dvaceti minut a za dvě hodiny vypadaly jako skleněné, přičemž byly ovšem zcela nerozbitné. Totéž se dělo i s jinými předměty. Při vědeckých zkouškách bylo použito rozličných materiálů. Uvedeme jen několik příkladů: jogurt zkameněl za šestnáct minut, otep slámy za tři čtvrtě hodiny, zatímco bonbóny zvané žužu potřebovaly ke zkamenění půl dne. Žádný předmět však neodolal brumbaleckým vodám déle než dvacet čtyři hodiny.
To vše žáci Kopyto a Mňouk věděli, když se rozhodli ke své výpravě. I když fakta o vodě v Brumbalci jsou dostatečně známá široké veřejnosti, věřili, že přijdou na něco nového, co by naši i světovou vědu mohlo zajímat.
Výprava byla vzrušující i proto, že Brumbalec je potok neobyčejně divoký a prodírá se údolím, jehož srázy jsou porostlé neprostupnými křovinami, maliním, ostružiním a trsy žahavých, místy téměř dva metry vysokých kopřiv.
Proto také bylo zřejmé, že mohou být na Brumbalci místa a zákoutí, která ještě nikdo nezná. Aby je prozkoumali, připravili se žáci Kopyto a Mňouk opravdu důkladně. Oblékli si celtové zelené kombinézy a na nohy si obuli holínky. Jelikož po březích Brumbalce nelze postupovat a ve vodě by jim zkameněla obuv, rozhodli se, že budou poskakovat po kamenech, které z potoka vyčnívají. Tím pádem měli ovšem větší možnosti než profesoři z Oxfordu, kteří se jakémukoliv poskakování tvrdošíjně bránili. Žáci Kopyto a Mňouk však poskakovali rádi, není tedy divu, že jim nebylo zatěžko poskakovat v zájmu vědy. A tak se vydali na cestu, na které mělo dojít k senzačnímu odhalení.
Poskakovali asi dvě hodiny, míjejíce spoustu zajímavých, ba přímo pozoruhodných věcí. Na dně potoka viděli zkamenělé listy, větvičky, ale i žáby a několik ryb. Šlo zřejmě o ryby, které z řeky otrávené fenolem hledaly spásu v Brumbalci a přepočítaly se. A nyní se oba mladí badatelé dostali do zákrutu, který vypadal obzvláště divoce. Keře a rostliny neobyčejně příšerného vzhledu se nakláněly z břehů nad potok, jako by střežily nějaké strašlivé tajemství, a varovaly každého vetřelce před vstupem do těchto míst.
"Tady snad ještě nestanula lidská noha," vydechl žák Kopyto.
"A jestli, tak je to už hodně dávno," řekl žák Mňouk. "Určitě ne letos. Mám takový dojem, že dneska zažijeme nějaké dobrodružství."
A když minuli třetí vykotlanou vrbu, šestou dutou olši a devátý svítící pařez, strnuli a zachvěli se děsem. Uprostřed potoka, téměř po pás ve vodě, stál zkamenělý člověk. Urputně zíral před sebe do vody, jako by ještě sledoval vlastní pravici, která, jsouc ponořena pod vodou, svírala zkamenělý zouvák. Žáci Kopyto a Mňouk vytušili, že se zde odehrála tragédie, s níž je nutno seznámit Bezpečnost. Zanechali dalšího bádání a urychleně poskakovali k domovu. Měli plnou hlavu nečekaného nálezu a celou cestu se o něm bavili.
"Možná je to pravěký člověk," mínil žák Kopyto.
"Nejsem si jist," řekl žák Mňouk, "jestli pravěcí lidé měli brýle, kravaty a zouváky."
Za takovýchhle úvah doskákali k rodnému městečku a okamžitě se vydali na stanici Veřejné bezpečnosti. Tam vše sdělili nadporučíkovi Ošmerovi, který je velice pozorně vyslechl.
"To je zajímavý objev, chlapci. Gratuluji vám," řekl potom, "neboť zkamenělé pány se zouvákem nenacházíme každý den. Je ovšem nutno zavolat posilu, protože zkamenělý pán váží přinejmenším tolik, jako mramorová socha v životní velikosti, a s takovýmto nákladem nehodlám poskakovat potokem."
Okamžitě začal někam telefonovat a výsledek se brzy dostavil. Za necelou hodinu přiletěl policejní vrtulník, přijal do svých útrob nadporučíka Ošmeru i žáky Kopyta a Mňouka a odletěl proti proudu potoka Brumbalce.
"Veďte nás, chlapci," řekl pilot, "já nemám v hledání zkamenělých pánů žádné zkušenosti."
"Tamhle za tou zátočinou to je!" vykřikl žák Mňouk.
Vrtulník zakroužil nad označeným místem - a skutečně! Pán stál ve vodě přesně tak, jak to chlapci popsali. Vrtulník přistál v koruně jedné vrby a příslušníci záchranné čety zahájili práci. Ovázali zkamenělého pána lany a vtáhli ho na palubu i se zouvákem. Stala se přitom ovšem malá nehoda, neboť pánovi sklouzly do vody brýle, a ty nemohly být pohřešovány. Potopil se pro ně statečný strážmistr Bouzek, riskuje vlastní zkamenění. Všechno však dobře dopadlo a vrtulník se mohl vydat na zpáteční cestu do městečka.
"Znáte toho pána?" ptal se chlapců nadporučík Ošmera, ukazuje na muže se zouvákem. "Já mám takový dojem, že mi někoho připomíná!" Ve skutečnosti mu ovšem připomínal pomník Karolíny Světlé, neboť měl přesně tutéž barvu.
"Mně nepřipomíná nikoho," řekl žák Kopyto.
"Mně taky ne," připojil se žák Mňouk.
Nezbylo, než aby se nadporučík Ošmera dal do důkladného pátrání. Chodil dům od domu po městečku a okolí a ptal se, jestli se neztratil někdo se zouvákem. Dozvěděl se, že pouze v obci Šlohánky zmizely tři slepice, avšak bez zouváku. Zdálo se, že Bezpečnost je v koncích. Když však bylo nejhůř, přispěchali znovu na pomoc žáci Kopyto a Mňouk. Navštívili nadporučíka a poradili mu, aby muže se zouvákem vystavil na náměstí vedle kašny. Třeba ho někdo z občanů pozná.
"To nejde," bránil se Ošmera, "nemohu přece mrtvolu postavit na veřejné prostranství! Co by tomu řekli cizinci?"
"Mohli bychom tvrdit, že je to socha obrozenského básníka Květoslava Lesklolunného," řekl žák Mňouk. "Ten se přece u nás narodil."
"Dobrá," souhlasil nadporučík, "ale abych byl z obliga, udělejte mi cedulku s jeho hodnocením, kterou mu pověsíme na prsa."
Neuplynulo ani půl dne a muž se zouvákem stál uprostřed náměstí. Na prsou se mu skvěla tato cedulka:

KVĚTOSLAV LESKLOLUNNÝ
narozen 8. II. 1789 zde
zemřel 6. VI. 1838 tamtéž
Význačný básník a bojovník proti kléru

Lidé měli radost z nového pomníku a říkali, že by se nemělo zapomínat ani na malíře Vratislava Žahourka, který byl tak srostlý s tímto krajem, že zemřel mladý na uštknutí místní zmije.
I cizinci si Květoslava Lesklolunného se zájmem prohlíželi a byli spokojeni. Pouze jistý Francouz prohlásil, že nechápe, proč se obrozenských básníků využívá k propagaci zouváků. Opodál stál opřen o kašnu nadporučík Ošmera a dával pozor, jestli muže se zouvákem někdo z občanů přece jen nepozná. A jelikož trpělivost přináší růže, dočkal se.
V neděli odpoledne krátce po půl čtvrté se u pomníku zastavil starý šedivý muž.
"Ale můj bože," vykřikl, "to přece není Květoslav Lesklolunný! To je, nemohu se mýlit, kolega Pyšvejc!"
"Račte se mnou," řekl mu nadporučík Ošmera, "zdá se, že budete moci vydat důležité svědectví." A vedl šedovlasého muže na stanici. Tam se dozvěděl tu otřesnou pravdu.
"Jsem profesor přírodopisu Brabouk," řekl mu šedivý muž, "dnes již ovšem v důchodu. V listopadu mi bude dvaasedmdesát. Na zdejším gymnáziu jsem učil od roku 1933, stejně jako kolega Pyšvejc, který byl matematik. Žáci ho neměli rádi a my profesoři, přiznám se, rovněž ne. Byl to zlý, urputný člověk, který neznal nic jiného než matematiku. Mne, myslím, obzvláště neměl v lásce. Proto ho velice ranilo, když jsem v roce 1936 objevil tajemství potoka Brumbalce, o nějž se záhy začal zajímat celý svět. Prohlašoval, že je to humbuk, že se podvodem snažím udělat kariéru a že jediná věda je matematika. Chtěl jsem ho přesvědčit. Ukazoval jsem mu nádherně zkamenělou růži, mával jsem mu před nosem zkamenělou utěrkou, ale marně. Opovržlivě se usmíval a říkal, že bůhvíkde jsem to sebral. A že si takové věci dokáže sehnat taky. Když se ovšem do našeho městečka dostavil osobně sám pan profesor Granger, když přijeli slovutní páni z Oxfordu a ze Sorbonny, to už jen chodil, bouchal dveřmi a skřípal zuby. Jednou jsem ho slyšel, jak sám pro sebe huhlá: "To bych rád věděl, jak to ten zatracený přírodopisec dělá! To je eskamotér, a ne vědec! Ale já na ten podvod přijdu. To budou koukat pánové učenci, až toho taškáře odhalím! Úplně ho ve městě i na celém světě znemožním!"
Kolega Pyšvejc byl zcela prosycen zlobou. Mně to ovšem tehdy příliš nevadilo, neboť jsem byl obklopen spoustou nových přátel z vědeckého světa. Ani mě nijak zvlášť nepřekvapilo, když kolega Pyšvejc jednoho dne zmizel. Domníval jsem se, že nemohl unést svou závist a bez rozloučení se odstěhoval do jiného kraje. Nikomu se zde po něm nestýskalo a já jsem si na něho vzpomněl zřídkakdy. Teprve dnes jsem se s ním setkal po téměř třiceti letech, ale to už jsem s ním nemohl mluvit."
Po slovech profesora Brabouka bylo nadporučíkovi vše jasné. Mohl přistoupit k rekonstrukci činu.
Profesor Pyšvejc přibližně počátkem roku 1936 se vydal proti proudu Brumbalce, aby vyvrátil tvrzení přírodopisců. Vstoupil do vody a ponořil do ní zouvák, aby se přesvědčil, jestli a za jak dlouho zkamení. Se zouvákem však začaly profesorovi kamenět i boty, ponožky a kalhoty. Profesor chtěl opustit potok, ale to již nebylo možné, neboť těžká obuv a oděv ho táhly ke dnu. Postupně byl obalován solemi a minerály, až zkameněl celý, včetně zouváku. Zůstal trčet v potoce, jak ho žáci Kopyto a Mňouk našli, když se vydali na svou dobrodružnou pouť.
Po tomto zjištění byl matematik Pyšvejc převezen do městského muzea, kde stojí dodnes vedle husitských sudlic. Na jeho místě na náměstí byl vztyčen skutečný pomník Květoslava Lesklolunného a po malíři Vratislavu Žahourkovi byly nazvány alespoň městské sady. Žáci Kopyto a Mňouk byli veřejně pochváleni ředitelem školy, předsedou rodičovského sdružení a velitelem požárníků. Taktéž obdrželi každý po hodnotné knize. Na závěr slavnosti řekl ředitel Palec mimo jiné: "Tento případ budiž pro nás výstrahou i poučením! Ztratí-li se někdy učitel nebo profesor, ať už se zouvákem nebo bez něho, hledejme ho hned, a ne až po třiceti letech!"

Čtenářský deník	-	Kopyto, Mňouk a stříbrňáci
	-	Kopyto, Mňouk, sumo a čáry
	-	Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka
	-	Žáci Kopyto a Mňouk opět zasahují
	-	Žáci Kopyto a Mňouk, postrach Posázaví

Čítanka	-	Černí baroni
	-	Fantastický objev (Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka)
	-	Oběť potoka Brumbalce (Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka)
	-	Zrovna teď musíš čůrat?