Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek
• podtitul: Miloslav Švandrlík vzpomíná...
• vydalo nakladatelství Epocha v Praze roku 2007

2. kapitola

Můj tatínek uprostřed hospodářské krize zplodil syna, o kterém až do své smrti neměl valného mínění, ale své poslání tím ani zdaleka nesplnil. Dle normy pro správného muže měl ještě postavit dům a zasadit strom. Měl těchto představ plnou hlavu a brzy začal bojovat za jejich uskutečnění.
Maminka byla rozhodně proti. "Rudlo, neblázni," říkala tatínkovi, "a nestav si vzdušný zámky! Jak bysme si my mohli pořídit domek ? Vždyť nemáme ani vindru! A potom: co nám tady v Michli, schází? Je to div ne Praha a činže tu není vysoká. S Mílečkem můžeme chodit na procházky do Jezerky a babička bydlí pět minut od nás!"
Leč tatínka nepřesvědčila. Doma i v tramvaji snil o malém domečku, do kterého jednoho dne uvede svou rodinu. V roce 1935, když jsem ve třech letech ovládal kompletní repertoár nuselského Tyláčku, začali radní města Prahy rozprodávat parcely svým zaměstnancům. To bylo něco pro tatínka! Začal nás s maminkou a někdy i s babičkou vláčet po okolí pražském a vyhlížet si místo pro budoucí domek. Velice se mu zalíbily Kbely, ale jeho parťák na tramvaji mu je naštěstí rozmluvil.
"Rudo," varoval ho, "co když nás čeká válka? Nepřítel zaútočí především na strategické body, to jest na vysočanskou Kolbenku a na kbelské letiště! Chceš, aby ti kolem uší svištěly bomby a tvůj domeček lehl popelem?"
To tatínek rozhodně nechtěl, a tak jsme obcházeli Prahu ze všech stran. Málem jsme zakotvili na Kačerově, ale pak se šetrný tatínek dozvěděl o podstatně lacinějších parcelách v Chodově. Hned jsme se tam vypravili. Jeli jsme tramvají na konečnou devatenáctky, ale pak nás tatínek vlekl ze Spořilova do příšerného kopce. Mamince se to ani trochu nelíbilo.
"Rudlo," vzdychala na každém kroku, "vždyť je to na konci světa! To sem mohla rovnou zůstat na Podkozí!"
"Božka, to se ti jen zdá," uklidňoval ji tatínek, "při první cestě nemáš nikdy správný odhad! A potom: vždycky je lepší bydlet na kopci než v údolí! Kdybys studovala dějepis, tak bys věděla, že šlechtická sídla se tyčila vždycky na nějakém vrchu. Proto taky v Michli nikdy nestál žádnej hrad!"
"My nejsme šlechta," oponovala maminka, "ale obyčejný lidi. A do toho Chodova snad jaktěživi nedojdem!"
Ale došli jsme. Přes Perkverk, přejmenovaný na Chodovec, jsme se doplahočili k obrovské haldě popela, na niž vyvážely KUKA vozy pražské smetí. Na nevábném vrcholu poskakovali umounění kluci a hledali rozličné cennosti, například reklamní zrcátka, hřebínky nebo lesklé knoflíky. Za skládkou, které se říkalo dost nenápaditě "popel", bylo zahradnictví a velkostatek s kruhovitou středověkou tvrzí, v níž měl nájemce pan Procházka ustájené krávy. Neměli jsme důvod se tady zastavovat, a tak jsme rázovali dál. Došli jsme až k místu, kde se tatínek začal rozplývat jako praotec Čech na posvátném Řípu.
"Tady bude stát náš domek!" vykřikoval nadšeně, "a Michle nám může bejt ukradená!"
Mamince se to místo vůbec nelíbilo.
"Jsem unavená," řekla, "ale úplně klidná. Na domek nikdy neseženeme peníze, a tak se do tohohle Balíkova naštěstí neodstěhujeme!"
To ovšem silně podcenila tatínkovy schopnosti. Do týdne byla chodovská parcela naše a to už začalo jít do tuhého. Během několika dní věděla celá Michle, že Rudolf Švandrlík staví vilu, následkem čehož si U Pešků dává místo velkého piva malé.
Tatínek zašel za stavitelem Vosečkou, aby se dozvěděl, co taková stavba obnáší.
"Tak jsem to spočetl na šestapadesát tisíc," řekl stavitel, "ale budete to mít na klíč. Nastěhujete se jako nóbl panstvo." To se tatínkovi celkem líbilo, jen prozatím nevěděl, kde sežene těch šestapadesát tisíc. Několikrát denně nahlas uvažoval o možném dědictví z Brazílie, kam se před dvaceti lety odstěhoval jeho strýček. Nikdo ovšem nevěděl, jak to tam s ním dopadlo. V nejlepším případě se z něho stal bezdětný milionář, v nejhorším ho lovci lebek umučili u mučednického kůlu. Žádné ověřené, ba ani neověřené informace z Brazílie nedocházely.
Tatínek si proto zašel do záložny a tady mu sdělili, že mu pomohou, když prokáže hotovost alespoň dvacet tisíc. Do těch mu chybělo něco přes devatenáct tisíc, pročež se rozběhl za babičkou.
"Ale Rudánku," vzdychla stará paní, "kde bych já, vdova a švadlena, vzala dvacet tisíc? Sám přece víš, že žiju z ruky do huby! Jestli mi zchromne ruka nebo přestanu vidět na oči, budete mě muset dát do chudobince! Co si vy, děti, o mně myslíte? Tuhle za mnou byla Mařena, že by si Vašek chtěl zařídit zahradnictví! Taky chtěli půjčit a mysleli si, že ty peníze rodím! Kdepak, hochu, já ti můžu půjčit nanejvýš třicet korun do příštího pondělí!"
To bylo zatraceně málo.
"Ale víš co, Rudánku?" napadlo najednou babičku. "Mohla bych říct Jiříkům, ti určitě mají něco našetřeno!"
Jiříkovi byli sousedé, těšící se všeobecné vážnosti. On byl sluha u Elektrických podniků, ale vypadal jako bankéř. Měl mohutný knír - a tvářil se vznešeně. Paní Jiříková připomínala stárnoucí herečku.
Tatínek si moc nadějí nedělal, ale Jiříkovi mu opravdu dvacet tisíc půjčili. Dokonce bezúročně. Tatínek se písemně zavázal, že jim bude každý měsíc splácet čtyři sta korun. To také svědomitě plnil. S neúprosnou pravidelností docházel i s maminkou k Jiříkům, velice se klaněl a znovu dojatě děkoval za nezištnou přátelskou pomoc.
Teprve mnohem později se tatínek dozvěděl, že to všechno bylo divadélko. Peníze půjčila babička a manžele Jiříkovy jenom nastrčila jako výběrčí.
"Nesmíš se mi, Rudánku, divit," říkala, když všechno prasklo. "Kdybych vám ty peníze půjčila přímo, tak už bych je třeba nikdy neviděla! Splátky byste odkládali tak dlouho, dokud bych nenatáhla bačkory!"
Tyhle řeči se tatínkovi příliš nelíbily, zlobil se, že dělal před Jiříkovými kašpara a nafrněnému sluhovi div nelíbal ruce, ale nakonec byl rád, že ty potřebné peníze dostal. Vypůjčil si pak od záložny, od zaměstnavatele a ještě z nějakého tajemného fondu, takže dílo mohlo být zdárně realizováno.
V dubnu 1936 jsem naposledy zazpíval na nálevním pultě u Pešků Devět kanárů a stěhovali jsme se do Chodova u Prahy. Michle se pro nás stala vzdáleným městem, zejména díky štrece Spořilov-Chodov. Několikrát denně ji sice překonával soukromý autobus bývalých bělogvardějců Smirnova a Makarenka, ale tam naše tramvajácká legitimace neplatila a jízdenka stála hříšné peníze. Zato pan Makarenko byl velice milý, žoviální a finanční ztrátu pasažérů nahrazoval vlídností. Jeho stále dobrá nálada skončila až v květnu 1945, když ho i se Smirnovem zastřelili členové politické policie Rudé armády. Sympatičtí autodopravci měli asi ujet o pár set kilometrů dál.