Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický

JEDNÁNÍ PRVNÍ:

VÝSTUP 3.

Harpagon, La Flèche.

HARPAGON: Kliď se hned a bez odmluvy! Táhni odsud, zapřísáhlý darebo a šibeničníku!
LA FLÈCHE (stranou): Co jsem živ, neviděl jsem tak zlého člověka jako tento proklatý dědek, a já myslím, ten má jistě čerta v těle!
HARPAGON: Co to huhláš mezi zuby?
LA FLÈCHE: Proč mne vyháníte?
HARPAGON: A ty se ještě ptáš, lotře, po důvodech? Rychle, kliď se, než tě zabiju.
LA FLÈCHE: Co jsem vám udělal?
HARPAGON: Tys udělal, že chci, abysi se klidil!
LA FLÈCHE: Můj pán, váš syn, nařídil mi, bych jej očekával.
HARPAGON: Jdi jej očekávat na ulici a ne v mém domě, kde stále stojíš vztýčen jako na stráži vyzvídaje, co se kde šustne a využitkuješ všecko! Nechci míti stále kol sebe špehouna svého počínání a zrádce, jehož proklaté oči sledují každý krok můj, hltají vše, co je mým, a čenichají na všech stranách, kde co se dá ukradnout!
LA FLÈCHE: Rád bych věděl, jak vás někdo může okrásti? Což jste k okradení, když vše uzavíráte, a jste na stráži ve dne v noci?
HARPAGON: Zavírám, co za dobré uznávám a stojím na stráži, jak se mi zlíbí. Což není stále dost špiclů okolo, kteří na vše pozor dávají? (Stranou.) Chvěji se, jestli jen nevypátral mé peníze? (Nahlas.) Či nerozkřikoval jsi po městě, že ukrývám doma peníze?
LA FLÈCHE: Vy máte schované peníze?
HARPAGON: Ne, ničemo, to jsem neřek! (K sobě.) Já se vzteknu! (Nahlas.) Ptám se jen, jestli jsi v své zlomyslnosti podobné řeči neroztrušoval?
LA FLÈCHE: Hm, co mi po tom, máte-li peníze, nebo ne, to je mi pořád pět!
HARPAGON (zvedá ruku, by jej poličkoval): Ty ještě rozumuješ? Vytahám ti za uši, a tím ukončím tvé rozumování. Kliď se odsud, naposled!
LA FLÈCHE: Nu dobrá, - já jdu!
HARPAGON: Stůj! Neodnášíš mi ničeho?
LA FLÈCHE: Co bych vám mohl odnésti?
HARPAGON: Pojď blíž, ať se přesvědčím; ukaž mi ruce!
LA FLÈCHE: Tak se podívejte!
HARPAGON: A druhou ruku!
LA FLÈCHE: Druhou?
HARPAGON: Ovšem!
LA FLÈCHE: Zde ji máte.
HARPAGON (s pokynem na jeho kalhoty): Nu, a tam jsi ničeho nestrčil?
LA FLÈCHE: Podívejte se sám!
HARPAGON (omakávaje mu spodky): Takové široké kalhoty, jako ty máš, jsou pravé skrýše pro kradené věci. Každého pověsit, kdo má takové kalhoty.
LA FLÈCHE (stranou): Takový chlap by již zasloužil, čeho se tak obává! Byla by to věru pravá rozkoš toho okrásti.
HARPAGON: Co?
LA FLÈCHE: Jak?
HARPAGON: Co to mluvíš o kradení?
LA FLÈCHE: Povídám, že mne všade prohlížíte, jako bych vás byl skutečně okradl.
HARPAGON: To právě chci učiniti. (Hrabe se v jeho kapsách.)
LA FLÈCHE (stranou): Mor na lakotu i lakomce!
HARPAGON: Jak, co to povídáš?
LA FLÈCHE: Co povídám?
HARPAGON: Ano, chci vědět, co povídáš o lakotě a lakomcích?
LA FLÈCHE: Povídám: Mor na lakotu i lakomce!
HARPAGON: O kom to mluvíš?
LA FLÈCHE: O lakomcích.
HARPAGON: A kdo jsou ti lakomci?
LA FLÈCHE: Darebové a lotři!
HARPAGON: Na koho tím narážíš?
LA FLÈCHE: Čím si to lámete hlavu?
HARPAGON: Lámu si hlavu tím, čím musím!
LA FLÈCHE: Snad myslíte, že jsem mluvil o vás?
HARPAGON: Myslím, co si myslím; ale chci, bys mi řek', ku komu jsi mluvil, když jsi to řekl.
LA FLÈCHE: Já mluvil - já mluvil ku své čepici!
HARPAGON: A já bych mohl zas mluviti něco ku tvé hubě!
LA FLÈCHE: Můžete mi zabránit, bych neklnul lakomcům?
HARPAGON: To ne! ale zakážu ti žvaniti a býti drzým. Mlč!
LA FLÈCHE: Já nikoho nejmenuji!
HARPAGON: Já tě stluku, jestli cekneš.
LA FLÈCHE: Ať se poškrábe, koho svrbí.
HARPAGON: Budeš mlčet?
LA FLÈCHE: Ano, - budu-li muset.
HARPAGON: Ach ty!
LA FLÈCHE (ukazuje na kapsu své vesty): Hleďte - tu jest ještě jedna kapsa! - Jste spokojen?
HARPAGON: Ano, jen mi to vrať a mnoho se nehrab v ní!
LA FLÈCHE: Co vám mám vrátit?
HARPAGON: Co's mi vzal!
LA FLÈCHE: Ale já vám pranic nevzal.
HARPAGON: Opravdu?
LA FLÈCHE: Opravdu!
HARPAGON: Tedy jdi s Bohem ke všem čertům!
LA FLÈCHE (k sobě): Nu, to jsem pěkně odbyt.
HARPAGON: Nechť pálí tě to aspoň na svědomí. (La Flèche odejde.)

VÝSTUP 4.

HARPAGON (sám): Je to věru ničema, který mi velice překáží! Ani cítit nemohu tohoto kulhavého psa. Ba, to není maličkostí, ukrývati v domě tolik peněz! Jak šťastný, kdo uloží dobře své jmění a jen tolik si ponechá, čeho právě třeba k dennímu vydání. Je to notný kus práce, najíti v celém domě úkryt bezpečný; - já se aspoň na kufry nespoléhám, jsou mi vždy příliš podezřelé, než bych jim svěřil své peníze. Kufry jsou právě vnadidlo zlodějů, vždy to nejprvnější, nač se odvažují.

VÝSTUP 5.

Harpagon, Elisa a Kleant (mluví spolu a zůstávají v pozadí jeviště).

HARPAGON (stále myslí, že je sám): A přece nevím, udělal-li jsem dobře, když jsem zakopal ve své zahradě deset tisíc tolarů, jež mi včera byly vráceny. Deset tisíc tolarů v zlatě, toť již sumička pořádná dost, aby... (Stranou zpozorovav Elisu a Kleanta, ulekne se.) Bože, já se prozradil! Horlivost mne příliš daleko zavedla, měl jsem za to, že mluvím nahlas sám k sobě. (K Elise a Kleantovi.) Co chcete?
KLEANT: Nic, otče!
HARPAGON: Jste již dlouho tady?
ELISA: Právě přicházíme!
HARPAGON: Vy jste slyšeli...
KLEANT: Co, můj otče?
HARPAGON: Zde!...
ELISA: Co?
HARPAGON: Co jsem právě mluvil.
KLEANT: Ne!
HARPAGON: To se ví!
ELISA: Odpusťte...
HARPAGON: Vidím, že jste zaslechli něco z mé řeči! Mluvil jsem sám k sobě, co to práce stojí, vydělati za dnešní doby trochu peněz, a povídal jsem, jak je přešťastný, kdo má doma deset tisíc tolarů!
KLEANT: Váhali jsme vás osloviti z bázně, abychom vás nevyrušovali.
HARPAGON: Chtěl jsem vám to jen proto říci, aby z toho nebylo nedorozumění a vy jste snad nemyslili, že já mám těch deset tisíc tolarů.
KLEANT: My se nemícháme do vašich záležitostí.
HARPAGON: Dejž Bůh, abych měl těch deset tisíc tolarů!
KLEANT: Nemyslil bych...
HARPAGON: To by bylo něco pěkného pro mne...
ELISA: To jsou věci...
HARPAGON: Tuze bych je potřeboval.
KLEANT: Myslím, že...
HARPAGON: To bych si pomohl.
ELISA: Vy jste...
HARPAGON: A nestěžoval bych si, jak to činím, na zlé časy.
ELISA: Můj Bože, nemáte věru, otče, příčiny, abyste si stěžoval, je známo, že jste dosti zámožným.
HARPAGON: Jak, já že jsem dosti zámožným?! Kdo to řek', je lhář. Není nic tak nepravdivého jako to! Darebáci roztrušují jen takové řeči.
ELISA: Nedurděte se tak proto.
HARPAGON: To je zvláštní, že vlastní děti mé jsou mými zrádci a stávají se mými nepřátely!
KLEANT: Což je vaším nepřítelem, kdo praví, že jste zámožný?
HARPAGON: Jakby ne! Takové řeči a pak tvé výdaje zaviní, že jedné krásné noci přijdou zloději, by mne podřezali v domněnce, že sedím zašit v samých dukátech.
KLEANT: Jaké pak velké výdaje si dovoluju?
HARPAGON: Jaké? Může býti něco skandálnějšího než ten nádherný povoz, který po městě provážíš? Huboval jsem včera tvou sestru, ale ty jsi ještě horší. To volá do nebe o pomstu. Vzít, co máš na sobě, od hlavy do paty - toť věru celá výbava, a jaká! Řek' jsem ti to dvacetkrát, synu, všecky tvé způsoby se mi velice protiví. Hraješ si mermomocí na šlechtice, a tu ovšem musíš mne svlékat, chceš-li se sám takto oblékat!
KLEANT: Jakže? Já že vás svlíkám?
HARPAGON: Což vím? Odkud jen bereš, čeho třeba k takovému způsobu živobytí?
KLEANT: Já? otče? - Hraju, a jelikož mám ve hře štěstí, jsem živ z peněz, které vyhrávám!
HARPAGON: To je chyba! Máš-li štěstí ve hře, máš si ho vážiti, a ukládati vyhrané peníze na dobré úroky pro strýčka příhodu. Tak ale rád bych věděl, o jiném již pomlčím, k čemu jsou ty pentličky, jimiž jsi prošpikován od hlavy až k patě, a jakby půl tuctu háčků nestačilo ku připevnění jedné nohavice. Ovšem je to velmi nutné, vyhazovat peníze za paruky, můžeme-li nositi vlastní svoje vlasy, které nic nestojí! Vsadit se chci, že pentle a paruky tvoje jsou nejméně za dvacet pistolí, a dvacet pistolí vynáší za rok osmnáct liber, šest sous a osm halířů, aniž bys je ukládal víc než na osm ze sta.
KLEANT: Máte pravdu!
HARPAGON: Nechme toho a mluvme o něčem jiném. (Pozoruje Kleanta, který dává Elise znamení.) Aj! (Tiše k sobě.) Zdá se mi, že si dávají znamení, jak by mně ukradli tobolku. (Nahlas.) Nač si dáváte to znamení? - Co?
ELISA: Smlouváme se s bratrem o tom, kdo dříve s vámi má promluvit, nebo chceme oba vám něco povědít!
HARPAGON: Já rovněž chci vám oběma něco povědít!
KLEANT: Chceme, otče, mluviti s vámi o ženění.
HARPAGON: Já rovněž o ženění s vámi chtěl mluviti.
ELISA: Ach, můj otče!
HARPAGON: Nač ten výkřik? Děsí tě, dcero moje, slovo či věc sama?
KLEANT: Ženění může nás oba postrašiti ve smyslu, jak vy je můžete pojímati. Bojíme se, že naše city nebudou v souhlasu s vaší volbou.
HARPAGON: Jen trochu trpělivosti; nač se hned bouříte? Však já dobře vím, čeho vám oběma potřebí, a nemusíte si stěžovati ani jeden ani druhý na mé zámysly, a jelikož na jednom konci musím začít,... (Ke Kleantovi.) zdali pak jsi zpozoroval mladou osobu, zvanou Mariana - nebydlí právě daleko odsud?
KLEANT (s radostí): Ano, můj otče!
HARPAGON (k Elise): A ty?
ELISA: Slyšela jsem mluvit o ní!
HARPAGON: Nu, jak se ti, synu, líbí ta dívka?
KLEANT: Je věru roztomilá.
HARPAGON: Její obličej?
KLEANT (s rostoucí radostí): Září cudností a duchem.
HARPAGON: Její zjev o způsoby?
KLEANT: Podivuhodné zajisté.
HARPAGON: Nezdá se ti, že by takové děvče zasloužilo, aby se trochu na ni myslilo?
KLEANT (s rostoucí radostí): Ano, otče!
HARPAGON: Že by to byla žádoucí partie?
KLEANT: Bez pochyby.
HARPAGON: A že by byla vrcholem blaha svému choti?
KLEANT: Patrně!
HARPAGON: A přece naskytuje se tu maličká překážka, bojím se, že by s ní nedostal její muž tolik jmění, co by mohl očekávati.
KLEANT: Ach, otče, kdož se ptá po jmění, jedná-li se o sňatek s počestným děvčetem!
HARPAGON: Odpusť, odpusť! Ale chtěl jsem říci, že nedostaneme-li vše, jak sami si přejeme, můžeme si to přece na něčem jiném nahradit!
KLEANT: To se rozumí.
HARPAGON: To mne věru těší, že se mnou souhlasíš; počestné vzezření toho děvčete a jeho jemnost získaly mé srdce a jsem odhodlán ji vzíti za ženu, najdu-li tam jen trochu jmění.
KLEANT (zklamán): Aj!?
HARPAGON: Co?
KLEANT: Vy jste odhodlán, pravíte...
HARPAGON: Vzíti si Marianu!
KLEANT: Kdo? Vy, otče!
HARPAGON: Ano, já, já, já. - Co se divíš?
KLEANT: Přichází náhle na mne taková mdloba, že se musím vzdáliti odsud.
HARPAGON: To zase přejde. Jdi rychle vypit do kuchyně sklenici čisté vody. (Kleant odejde.)