Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• veselohra o 5 jednáních

OSOBY:

HARPAGON - otec Kleanta a Elisy, zamilovaný do Mariany
KLEANT - jeho syn, milenec Mariany
ELISA - jeho dcera, milenka Valerova
VALER - syn Anselmův a milenec Elisy
MARIANA - milenka Kleantova a milována Harpagonem
ANSELM - otec Mariany a Valera
FROSINA - pletichářka
SIMON - lichvář
JAKUB - kuchař a kočí Harpagonův
LA FLÈCHE - sluha Kleantův
PANÍ CLAUDE - služka Harpagonova
BRINDAVOINE, LA MERLUCHE - sluhové Harpagona
POLICEJNÍ KOMISAŘ a jeho PÍSAŘ

JEDNÁNÍ PRVNÍ:

VÝSTUP 1.

Valer, Elisa.

VALER: Aj, spanilá Eliso, vy stáváte se zasmušilou teď, když jste mne vlídně ujistila, že jste byla té dobroty, mne oblažiti svojí důvěrou? Ach, vy vzdycháte, když já se raduji? Litujete již, rcete mi, že jste mne učinila šťastným, či obáváte se toho závazku, v které vás uvrhla moje láska?
ELISA: Ne, Valere, nikdy nemohu litovati toho, co jsem pro vás učinila. Podléhám příliš sladké moci lásky a nemám ani síly, přáti sobě něco jiného. Však, mám-li vám pravdu povědít, úspěch plní mne nepokojem a já se obávám velice, že vás miluju poněkud více než bych měla.
VALER: Co? Čeho se obávati můžete, Eliso, v své dobrotě ke mně?
ELISA: Ach! Tisíce věcí najednou: hněvu otcova, výčitek rodiny, pomluv lidských, však nejvíce ze všeho, Valere, změny vašeho srdce a oné zločinné chladnosti, kterou vaše pohlaví splácí co nejčastěji příliš žhoucí důkazy nevinné lásky.
VALER: Ach! nekřivděte mi tak, posuzujíc mne tak jako ostatní muže! Myslete si o mně, Eliso, to nejhorší, jen to ne, že bych mohl nedostáti svým povinnostem vůči vám. Miluju vás příliš, a moje láska bude trvati tak dlouho jako život můj.
ELISA: Ach! Valere, takto hovoří každý z vás! V slovech jest jeden muž jako druhý! Teprve skutky jediné odhalí rozdíl, který jest mezi vámi.
VALER: Poněvadž jediné skutky nás ukazují v pravé podstatě, vyčkejte aspoň, až byste mohla dle nich mé srdce posuzovati a nevyhledávejte na mně viny pouze v nespravedlivém strachu ošklivé předtuchy. Nevražděte mne, prosím vás, citelnými ranami urážlivého podezřívání, a dopřejte mi času, bych celou řadou tisícerých zkoušek přesvědčil vás o počestnosti své lásky.
ELISA: Ach! jak snadno dáváme se přesvědčit tím, koho milujeme! Ano, Valere, vaše srdce je neschopno vůči mně podlosti. Věřím pevně, že mne opravdovou láskou milujete, a že mi zůstanete věrným; nechci již více pochybovati a musím omeziti svůj zármutek jediné na pomluvu, která by mne mohla stihnouti.
VALER: Ale proč jste tak nepokojna?
ELISA: Nebála bych se ničeho, kdyby každý pohlížel na vás těma očima jako já; a já v osobě vaší nalézám dostatečné odůvodnění všeho, co jsem pro vás učinila. Srdce mé k své obraně má celou vaši zásluhu a opírá se o pomoc uznalosti, již mi samo nebe k vám ukládá. Stále mám před zraky děsné ono nebezpečí, které poprvé nás proti sobě postavilo; tu překvapující šlechetnost, s kterou jste vlastní život nasadil, abyste vyrval život můj zuřivosti vln; ty něžné péče vaše, když jste mne z vody vytáhnul, a ty neustálé holdy plamenné lásky, kterou neotřásly ani čas, ani steré překážky, té lásky, k vůli které jste zanedbal rodiče i vlast, pro kterou sem jste uprchnul, zde v můj prospěch svůj osud zaměnil, a abyste mohl stále mne viděti, vstoupil do služby k mému otci. To vše mne zajisté tak zázračně dojímá, že dle mého zdání to ospravedlňuje závazky lásky, jež jsem vám mohla učiniti, avšak to všecko nestačí ospravedlniti jednání mé vůči jiným, a já pochybuju, že bych došla všade plného souhlasu.
VALER: Dle řeči vaší jedině láskou zásluhu nějakou mám v očích vašich, a co se obav vašich týče, otec váš sám se již postará, by vás před každým ospravedlnil, ba přílišná jeho lakota a přísný způsob života, jejž s dítkami svými vede, jsou s to věci mnohem podivnější ospravedlniti. Odpusťte, spanilá Eliso, že takto před vámi mluvím. Víte sama, že v této kapitole lze stěží říci něco dobrého. Leč konečně, podaří-li se mi, jak doufám, nalézti své rodiče, nakloníme je lásce naší zajisté bez obtíže. Čekám od nich netrpělivě zprávy, a budou-li váhati příliš, půjdu sám je vyhledati.
ELISA: O Valere, prosím, nehýbejte se ani na krok odsud a hleďte jen vmysliti se co možná v ducha mého otce.
VALER: Vždyť přece vidíte mé počínání, s jakou obratnou povolností vetřel jsem se do jeho služby, v jakou škraboškou sympatie a příbuznosti citů se halím, bych se jemu zalíbil, jakou denně hraju úlohu, bych získal jeho lásku. A pokročil jsem v tom znamenitě; shledal jsem, že nejlepší cestou k získání lidí jest, přizpůsobiti se jejich náklonnostem, souhlasiti s jejich zásadami, podkuřovati jejich slabostem a tleskati všemu, co podniknou. Netřeba se při tom obávati, že byste šel příliš daleko; způsob, jak je naberete buď sebe patrnější, ti největší chytráci jdou nejvíce na lep pochlebenství, a není nic tak drzého a směšného, co by nespolkli, když je chvalozpěvy zasypáváme! Upřímnost ovšem trochu trpí tímto řemeslem, ale když potřebujeme lidi, třeba jim se přizpůsobiti, a jelikož jest pochlebenství jedinou cestou, kterou lze jich získati, není to chybou těch, kdož pochlebují, nýbrž těch, kteří chtějí, aby se pochlebovalo.
ELISA: Však proč nehledíte též získati podporu mého bratra pro případ, kdyby služka chtěla vyzraditi naše tajemství?
VALER: Těžko věru ušetřiti obou. Syn i otec jsou tak různé povahy, že těžko jest získati důvěru obou zároveň. Leč vy obraťte se na bratra a hleďte využitkovati náš v prospěch přátelský svůj poměr. Právě přichází. Odstoupím. Použijte této chvilky k rozmluvě s ním, ale nevyzraďte mu z naší záležitosti víc, než co za dobré uznáte!
ELISA: Nevím, budu-li míti síly, s tím se jemu svěřiti. (Valer odejde.)

VÝSTUP 2.

Kleant, Elisa.

KLEANT: Těší mne, že tě, sestro, o samotě nalézám, tuze rád bych s tebou mluvil, chci ti svěřiti tajemství.
ELISA: Ráda tě vyslechnu, bratře. Co mi chceš povědít?
KLEANT: Mnoho věcí v jediném slovu, sestro! Miluju!
ELISA: Ty miluješ?
KLEANT: Ano, já miluju. Leč, než v lásce své dále se odvážím, vím, že závisím od otce, a že jméno syna mne jeho vůli podřizuje, že nemáme zadávati slovo své bez souhlasu rodičů svých, které nebesa učinila pánem citů a touhy naší, jimiž jen dle návodu rodičů smíme disponovati; vím, že oni prosti každé pošetilé vášně, spíš míň se klamati mohou než my, a prohlédati mnohem lépe, co nám se hodí; že spíše věřiti máme světlu jich moudrosti než zaslepenosti vášně své, a že vír mladosti strhuje nás velmi často v nebezpečné propasti. Povídám ti to, sestro, všecko sám, bych ti uspořil práci, opakovati mi totéž, nebo láska má nechce ničeho poslouchati, a já prosím, bys mi nedělala výčitek.
ELISA: Tys, bratře, dal již slovo té, kterou miluješ?
KLEANT: Posud ne, ale jsem k tomu odhodlán a já tě zapřísahám ještě jednou, bys neuváděla důvodů, které by mne z úmyslu toho zrazovaly.
ELISA: Což jsem takovým podivínem, bratře?
KLEANT: To nikoli; ale ty posud nemiluješ; neznáš tedy sladké násilí, jímž něžná láska srdce naše ovládá a já spoléhám na tvou moudrost!
ELISA: Ach, bratře, nemluv o mé moudrosti, aspoň jednou v životě sklapne každému ta moudrost; a kdybych ti své srdce otevřela, byla bych snad v očích tvých méně moudrá než jsi sám.
KLEANT: Ach, kéž by srdce tvé jako moje...
ELISA: Ukonči dříve své vypravování a pověz, kdo jest ona, již miluješ?
KLEANT: Mladá osoba, která teprv nedávno v tuto čtvrt se přistěhovala, a která zdá se stvořena, by láskou každého roznítila, kdo ji uzřel. Věř, sestro, že příroda nic milování hodnějšího nestvořila; a já byl unesen od chvíle, co jsem ji zočil. Jmenuje se Mariana a žije pod ochranou staré, skoro ustavičně postonávající matky, ku které tato milování hodná dívka chová city lásky, jakéž si představiti nedovedeš. Slouží jí, lituje a těší ji s něžností dojemnou. Vše co začne, provádí s ušlechtilostí nejroztomilejší, v jednání jejím kmitá tisíc vděků, kouzlaplná něha, vše podmaňující dobrota, úctyhodná počestnost. Ó sestro, rád bych, abys ji viděla.
ELISA: Vidím ji dost zřetelně v slovech tvých, bratře; k pochopení její hodnoty pak mi stačí to, že ji miluješ.
KLEANT: Tajně vyzvěděl jsem, že nevede se jim právě skvěle, a že při největší skromnosti stěží jsou s to, uhraditi nejnutnější potřeby životní. Představ si, sestro, tu radost obohatiti toho, koho milujeme, obratně odpomoci poněkud skromným potřebám počestné rodiny; a pochopíš, jak mne trápí, když lakotou svého otce nucen jsem, vzdáti se této radosti, odříkati se toho plesu, podati této krásce důkazů své lásky!
ELISA: Ano, chápu, bratře můj, jaký jest asi tvůj zármutek.
KLEANT: Ó sestro, jest větší, než můžeš si představiti. Či lze něco ukrutnějšího viděti nad vypočítavou tu spořivost, nad tuto podivínskou vypráhlost, pod jejíž tíží hyneme? Ha, co nám je platno, že jsme zámožní, když domůžeme se teprve tenkráte jmění, až uplyne krásný věk mladosti a my ho nebudem moci užiti; a když teď na vlastní potřeby se musím zadlužovat na všech stranách, když nucen jsem s tebou hledati denně pomoc obchodníků, chci-li se jen trochu slušně ošatit? Odhodlal jsem se mluviti s tebou, bys mi pomohla vyzvěděti, co asi by otec smýšlel o poměru mém a bude-li se mi stavěti na odpor, jsem rozhodnut, odejít odsud s rozmilou dívkou tou a jinde s ní užívati štěstí, jež nám nebe udělí. Hledám a sháním všady k účelu tomu, kde bych si vydlužil peníze; a pakli tvůj poměr mému se podobá a pakli oběma otec v odpor se postaví, opustíme jej oba a osvobodíme se z jha tohoto tyranství, v němž nás mučí jeho nesnesitelná lakota.
ELISA: Věru, jeho vinou jest, že denně víc a víc pociťujeme ztrátu matky a že...
KLEANT: Slyším jeho hlas. Vzdalme se trochu, bychom ukončili svá vzájemná vyznání; pak spojíme síly své k útoku na jeho zatvrzelost. (Odejdou.)