Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložili Otokar Fischer a Karel Čapek

ČTVRTÁ SCÉNA:

Célie, Sganarelle, Sganarelloua žena.

SGANARELLE (ruku na Céliiných ňadrech): Je studená jak led. Co si s ní počnu? Tiše - drobet se nakloňme, ať slyším, jestli dýše; Já nevím, na mou tě. Než mně se přec jen zdá, že trošku živa je.
SGANARELLOVA ŽENA (vyhlédne oknem): Co to tam vidím? Á! Můj muž má v náručí... Však rozběhnu se dolů; ty zrádce, počkej jen! Teď přistihnu je spolu!
SGANARELLE: Nu, honem, pomozte, než nám tu dodělá. Ba, ta by chybila, kdyby už umřela. Ach, jak je bláhové tam na onen svět jíti, když člověk ještě zde si může pěkně žíti. (Odnese ji do domu za pomoci muže, jejž přivedla služka)

PÁTÁ SCÉNA:

Sganarellova žena.

SGANARELLOVA ŽENA: Koukejme! Teď tu byl a zas už v prachu je, a naschvál zvědavost mou takhle skřižuje. Však nemám pochyby, že dopustil se zrady; mně stačí docela, co viděla jsem tady, a tím si vysvětlím ten divný jeho chlad, když cudnou žádost mou ho vidím odmítat. Pro jiné ženštiny si střádá líbezností a živí jejich slast tím, že se u mne postí, ten nevděčník! A tak vám jedná každý muž; co dovoleno mu, to nevábí ho už. Když je to v počátcích, tu slibuje vám divy, je po vás celý pryč a láskou přímo divý, leč naší vroucností je brzy unaven; co dlužen domovu, to, zrádce, nosí ven. Ach běda, zákonem proč připuštěno není tak střídat manžely, jak košile se mění! Ó, návrh praktický! A vím, že jako mně zde leckteré by vhod to přišlo náramně! (Zvedá portrét, jejž Célie upustila) Hle, jaký medailon mně osud najít dal tu? Jak skvostně rytý je a v jakém krásném smaltu! Nuž otevřeme jej.

ŠESTÁ SCÉNA:

Sganarelle, jeho žena.

SGANARELLE (mysli, že je sám): Je konec nesnází. Ta mrtvá žije zas a nic jí neschází. Má žena pst!
SGANARELLOVA ŽENA (myslíc, že je sama): Jej, to je podobizna muže! A krásný, jako živý, zrovna mluvit může.
SGANARELLE (stranou a dívaje se své ženě přes rameno): Co si to prohlíží? A co pak na tom má? Hej, hola, moje cti, to něco znamená. A zdá se mí: už už já cítím podezření.
SGANARELLOVA ŽENA (nepozorujíc svého manžela): Ne, nad ten obrázek nic krásnějšího není; ta práce jistě byla dražší nad zlato. A jak to voní, ó!
SGANARELLE (stranou): Co, čerte, líbá to? Tak! Tu máš!
SGANARELLOVA ŽENA (pokračuje): Řeknem si, toť nad veškeru tužbu, tak pěkně rostlý muž když obstarává službu, a kdyby trošičku jen měl se k dvoření, hnedle by člověk stál i o pokušení. Muže tak hezkého proč osud nenalez mi? Můj starý plešatec, ten chrapoun -
SGANARELLE (vytrhne ji portrét): Čert tě vezmi! Tak jsme tě přistihli při činu docela, jak hanbou vláčíš čest drahého manžela. Když všecko započteš, dle tvého účtování pán není hoden snad své příliš vzácné paní? A vzal tě Belzebub a sper tě, ženo, kat: což lepší partií bys mohla si kdy přát? Vidí kdo něco na mně, co mi vytknout může? Ta postava i tvář, růst bezvadného muže, ten celý zjev, jenž pln je erotických vnad a pro nějž nocí dnem sta krásek slyším lkát, nu zkrátka, podmanivá osobnost má celá, to není pochoutka, aby ti vyhověla? A aby zadost měl tvůj mlsný apetit, má manžel kořeněn milencem ještě být?
SGANARELLOVA ŽENA: Však já tě prohlédla, nač tahle komedie: ty chceš tím způsobem...
SGANARELLE: Dost o tom, libo-li je. Toť dokázaná věc, neb ve svých rukou mám to corpus delicti, na které naříkám.
SGANARELLOVA ŽENA: Střež se mne rozčilit, já už se zlostí třesu, a novou urážku pámbuví neunesu. Slyš, tenhle šperk je můj a vydej mi ho zas, a mysli...
SGANARELLE: Myslím jen, že zakroutím ti vaz. Kéž jak ten obrázek by tak v mé pěsti byla i živá předloha!
SGANARELLOVA ŽENA: Proč?
SGANARELLE: Pro nic, moje milá. Drahoušku, křivdím ti, já lát ti nemohu, vždyť mám ti děkovat za ten dar z parohů - (Dívá se na Léliův portrét). Ah, hleďme hezouna! Kluk správný do postýlky a hříšný plamínek pro tvoje tajné chvilky! Ten ptáček, s nímž...
SGANARELLOVA ŽENA: Co s nímž -? Teď pěkně dopovíš!
SGANARELLE: S nímž, jářku se kterým... Já vzteky puknu již.
SGANARELLOVA ŽENA: Co chce ten opilec, toho se nedohádám.
SGANARELLE: Však ty mi rozumíš, ty nestydatá madame! Já byl jsem Sganarelle, to jméno ztratil jsem, a teď mě pojmenují panem Rohanem. Já přišel o čest, ty však, darebná, se seber, že přijdeš o ruku neb aspoň o pár žeber!
SGANARELLOVA ŽENA: A ty máš troufalost, bys tyhle řeči ved?
SGANARELLE: A ty máš troufalost mně tohle provádět?
SGANARELLOVA ŽENA: Já, copak provádět? Teď mluv bez přetvářek!
SGANARELLE: Kde pak, to nestojí za sebe menší nářek. Když madame parohy mně pěkně nasadí, to je jen ozdoba a nic to nevadí.
SGANARELLOVA ŽENA: Tak vida! Od tebe když já jsem uražena, že by to nesnesla ta nejhodnější žena, pak děláš, bůh ví jak že dopálený's ty, jen abys nedopřál mně spravedlivé msty? Toť neslýcháno přec, tak drzosti své kupit, když ten, kdo uráží, si ještě troufá tupit!
SGANARELLE: Hleďme tu nestydu! když takhle zahraje, kdo by hned nemyslel, že slušná žena je?
SGANARELLOVA ŽENA: Jdi, jdi k svým milenkám, když tě tam čerti nosí, a cukruj, mazli se a slibuj kdesi cosi. Však sem dej medailon, té hry až po krk mám! (Vytrhne mu portrét a uteče)
SGANARELLE (běží za ní): Ty chceš s tím utéci? Já si to vezmu sám!