Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložili Otokar Fischer a Karel Čapek

SEDMÁ SCÉNA:

Lélio, Gros-René.

GROS-RENÉ: Tak, konečně jsme tu. Leč, milostpane, prosím, smím nahlas povědět, co dávno v hlavě nosím?
LÉLIO: Nu, mluv jen.
GROS-RENÉ: S respektem, vjel do vás, pane, ďas ta všechna námaha že nevyčerpá vás? Už je to osm dní, co domů uháníte a co tak ženeme ty herky jankovité, že po tom třesení se sotva mohu hnout a jako zlámaný mám každý kloub a oud, když z oucty pomlčím o ještě horší ráně na tento - zkrátka na - no, na té jisté straně; a vy jak rybička se z cesty vracíte, třeba že nespíte, ba ani nejíte.
LÉLIO: Ten veliký můj spěch byl na místě, neb zpráva mne stihla neblahá, že Célie se vdává; víš, jak ji zbožňuji, a proto hlavní jest, bych zvěděl především, zda pravdu dí ta zvěst.
GROS-RENÉ: No jistě, pane, ale teď byste měl snídat, abyste moh pak jít stran oné věci zvídat; jídlo vám posílí a zvedne osrdí a proti oukladům a zlu vás utvrdí. Já znám to na sobě: když přijdu do nesnází, na lačný žaloudek mě každá hloupost srazí, a když jsem najeden, tak snesu jako nic nejhorší outrapy z nejhorších matenic. Jen našťouchejte se, to ochrana je jistá proti všem soužením, co osud na vás chystá, a nežli do srdce vám bolest zaryje, ať dvacet skleníček jí cestu zalije.
LÉLIO: Já nemohl bych jíst.
GROS-RENÉ (tiše stranou): A já bych moh, ó pane! (Hlasitě) Vždyť jídlo bude pro vás hnedle nachystané.
LÉLIO: Mlč, pravím ti!
GROS-RENÉ: Co mlčet? Hleďte nelidu!
LÉLIO: Já nejsem ve hladu, jsem jenom v neklidu.
GROS-RENÉ: A já mám, pane, hlad, a o vás ouzko mi je: na hloupou lásku myslet místo na študie.
LÉLIO: Nech, ať se vyptám, co s mou láskou děje se; jdi, neobtěžuj mne, a chceš-li, najez se.
GROS-RENÉ: Když pán tak poroučí, já, prosím, neodpírám.

OSMÁ SCÉNA:

Lélio.

LÉLIO: Ne, ne, je přílišné, před čím já strachem zmírám; vždyť od otce mám slib, a svoji lásku znát mí dcera dávala, proč tedy nedoufat?

DEVÁTÁ SCÉNA:

Sganarelle, Lélio.

SGANARELLE (nevida Lélia, v rukou má portrét): Už mám ho, ožralu! Teď prohlédnu si v klidu, jak lotr vypadá, co zavinil mou bídu; chlap není zdejší.
LÉLIO (stranou): Bozi, toť můj medailon! A je-li to můj šperk, proč má jej v rukou on?
SGANARELLE (nevidí Lélia): Jak hrozné potupě má býti vysazeno, ó Sganarelle ctný, tvé přenešťastné jméno! Snad... (Zpozoruje Lélia, jenž naň hledí, a obrátí se na druhou stranu)
LÉLIO: Jak se mohla zříc' té drahé záruky, kterou jsem jako dárek vtisk jí do ruky!
SGANARELLE (stranou): Snad budou na tebe si prstem ukazovat, snad budou v písničkách tvůj osud vypravovat, a kde kdo na potkání o nos otře ti, že prý ti na čele je něco viděti.
LÉLIO (stranou): Je klam to?
SGANARELLE (stranou): Jak, ty couro, můžeš být tak smělá, v mém věku kvetoucím abys mně zanášela? Mně, který uznaně muž dosti hezký jsem, s takovým větroplachem, bídným hastrošem - -?
LÉLIO (stanou, dívaje se na portrét, jejž Sganarelle má v ruce): Je to má podoba a mýlka možná není.
SGANARELLE (obrací se k němu zády): To je mi zvědavec!
LÉLIO (stranou): Ó, jaké překvapení!
SGANARELLE (stranou): Tak co pak vlastně chce?
LÉLIO (stranou): Já promluvím si s ním!
SGANARELLE (chce se vzdáliti)
LÉLIO (hlasitě): Smím... pardon - - na slovo.
SGANARELLE (stranou, stále se uhýbaje): Tak co zas uslyším?
LÉLIO: Ach, prosím, promiňte, já totiž rád bych slyšel, ten malý obrázek jak do rukou vám přišel?
SGANARELLE (stranou): Co ho to napadá? A hrome, mně se zdá... (Srovnává Lélia s portrétem) Na mou tě, teď už vím, proč se tak tuze ptá, a jeho údivem už nejsem udivený, Vždyť je to on, můj muž! Chci říci: muž mé ženy.
LÉLIO: Zbavte mne úzkosti a rcete, kdo dal vám -
SGANARELLE: My, jářku, rozumíme vašim obavám. Váš ctěný obličej zde na obrázku máme, a já jej z rukou mám, jež jsou vám tuze známé; a není tajno nás, jak sladké tajemství s tou dámou, pane můj, jste udržoval vy. Nevím, zda mám tu čest, a nehodlám se ptáti, zda pán tak galantní mne vůbec ráčí znáti; leč mějte vy tu čest a poměr zrušte jíž, jenž choti, chápete, je přec jen na obtíž, a buďte pamětliv, že manželství je svaté...
LÉLIO: Co jste to řekl? Ta, od níž ten portrét máte...
SGANARELLE: Má žena je a já...
LÉLIO: Snad manžel?
SGANARELLE: Mám žel, mám, že manžel; proč mám žel, to víte, pane, sám. Jsem manžel, bohužel; a jdu ty pěkné věci říc' její rodině.