Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• komedie o jednom dějství
• přeložili Otokar Fischer a Karel Čapek

OSOBY:

GORGIBUS - pařížský občan
CÉLIE - jeho dcera
LÉLIO - její milenec
GROS-RENÉ - Léliův sluha
SGANARELLE - pařížský občan paroháč
SGANARELLOVA ŽENA
VILLEBREQUIN - Valeriův otec
CÉLIINA KOMORNÁ
PŘÍBUZNÝ SGANARELLOVY ŽENY

PRVNÍ SCÉNA:

Gorgibus, Célie, Céliina komorná.

CÉLIE (vyjde uplakaná, za ni její otec): Ach, marně doufáte, že pohnout bych se dala.
GORGIBUS: Co mumláš pro sebe, ty nestoudnice malá? Co já jsem nařídil, teď zas se měnit má? Mluv, co pak nejvyšším tvým pánem nejsem já? A z hloupých vrtochů snad mozeček tvůj mladý by chtěl být moudřejší než otcovské mé rady? Kdo pak z nás druhému smí rozkazovat spíš, já nebo ty? A ty snad lépe rozumíš než já, co na prospěch, ty hloupá, bylo by ti? Však jen, hrom do toho, se chraň mne dopáliti, sic poznáš, holenku, beze všech cavyků, že přijde rákoska má ještě do cviku. Nuž, madame povstalce, je nejlepší v tu chvíli vzít zavděk manželem, jejž jsme ti vyvolili. Prý měl bych, povídáš, znát jeho povahu, a zdali je ti vhod, vzít trochu v úvahu: však vím, jak náramné mu připadnout má jmění, a po tom ostatním mi docela nic není. Což manžel, dvacet tisíc když má ve zlatě, nemá dost půvabů, kterými získá tě? Jdi, ať je jaký chce, když pánem je té částky, je poctivý to muž a hoden je tvé lásky.
CÉLIE: Žel!
GORGIBUS: Ale koukejme! Co jsem to uslyšel? Jak vzdychá slečinka! Co znamená to žel? Jestli se dopálím pro tenhle vzdor tvůj smělý, však já tě naučím ty krásné zpívat žely! Hle, tady výsledek je učeností těch, dnem nocí ležíte jen ve svých románech, říkání o lásce vám hlavu jenom zpíjí, o boha dbáte míň než třeba o Klelii. Ty spisy zbytečné mi hoďte do kamen; sta mladých bytostí nám kazí den co den; místo těch pitomostí prospěšnější znát je, co Pibrac zveršoval či složil rada Matthieu svým perem učeným; tam najdeš pravý um a nazpaměť se uč těm krásným citátům. Též Vůdce hříšníků ti doporučit mohu, ten naučí tě žít pro radost Pánu bohu; jen poučení znát, jež v traktátech těch jsou, líp by ses řídila mou vůlí otcovskou.
CÉLIE: Jak? Tedy žádáte, bych porušila slovo, jež k mému srdci váže srdce Léliovo? - Bez vás se nesmím vdát, ani si netroufám: však s ním přec, otče můj, jste zasnoubil mne sám.
GORGIBUS: A kdybych desetkrát vás spojil zasnoubením, teď jiný přichází a ruší je svým jměním. Je hezký Lélio, leč pamatuj si přec, že slušné jměníčko je ještě lepší věc. Kdo zlato má, ten není bez jakési vnady, a bez zlata je vše jen bída dohromady. A Valeria, vím, ty nemiluješ teď. Nešťastný milenec však bude šťastný zeť. Manželství váže víc než teď se třeba zdá ti, a často z manželství vidíme lásku zráti. Leč jak jsem bláhový, že s tebou rozkládám, ač zkrátka poroučet já plné právo mám! Nuž tedy, prosím, dost už té tvé nestoudností, a hloupých nářků tvých mám také zrovna dosti. Můj zeť se návštěvou k nám večer dostaví; a nebude-li snad tvůj pohled laskavý a neukážeš-li mu přívětivé líce, já s tebou... Nepřej si, bych řekl něco více.

DRUHÁ SCÉNA:

Célie, Céliina komorná.

KOMORNÁ: Ne, takhle odmítat, má drahá paní, to, zač jiní lidé hned by dali bůhví co! K čemu ty slzičky, když manželství vám přáno, a pročpak neříci to čarokrásné Ano? Ach, pročpak taky mne si nechce někdo brát! Já bych se styděla se takhle upejpat; to Ano, které vám tak ne a ne jít z krku, já hnedle tucetkrát bych řekla v jednom hrku. To tuhle preceptor tak pěkně povídal, když panu bratříčkovi ondy lekci dal; tak on nám vykládal, co roste vše a zraje, a v tom řek, břečťanu prý ženská podobna je, ten krásně prospívá, když ke stromu se pne, a jak jej opustí, v té ráně uvadne. Toť pravda pravdoucí, má mladá paní milá, já bídná hříšnice to sama zakusila. Dej Pámbu věčný mír, ach, mému Martinu! Já měla, pokud žil, pleť jako malinu, já byla kulatá a veselá a žívá, a teď jsem takováhle babka neduživá. V tom čase blaženém - ach, kde že jsou ty dny, já spala při mrazech v sedníci bez plotny, a i když zmokla jsem, já nestonala rýmou, a teď i pod duchnou se celá třesu zimou. A věřte, nechutná nic tak, jak víte-li, že celou noc je s vámi manžel v posteli, a třeba proto jen, že někoho pak máte, kdo řekne - Pozdrav Pámbu - když se rozkýcháte.
CÉLIE: Tak že to radíš mi? Mám spáchat zradu já, vzít mám si šeredu a nechat Lélia?
KOMORNÁ: Však ten váš Lélio je na mou věru moula, v tak nepříhodný čas že po světě se toulá; a když tak dlouho už se ne - a nevrací, mám skoro předtuchu, že nějak obrací.
CÉLIE (ukazujíc Léliův obraz): Ach, nezarmucuj mne tak smutnou předpovědí a tady pozoruj, co z jeho očí hledí: já čtu v nich přísahy a věčné lásky zář a věřím přese vše: tak nevypadá lhář. Ten, kdo zde uměním je věrně vypodoben, svůj slib mi dodrží a lásky mé je hoden.
KOMORNÁ: Ba, ctný to milenec dle podobizny té, a dobře máte, že ho v srdci nosíte.
CÉLIE: A přece nemohu... Ach, podepři mne! (Upustí obraz)
KOMORNÁ: Paní, co vás tak pojednou... Ó, mrákoty jdou na ni! Hej, hola, rychle sem!

TŘETÍ SCÉNA:

Célie, Sganarelle, Céliina komorná.

SGANARELLE: Už běžím. Co pak, co?
KOMORNÁ: Má paní umírá.
SGANARELLE: Jak, a nic horšího? To bylo křiku jak pro bůh ví jakou ránu. Nu, pojďme přece blíž. Tak už jste, paní, v pánu? Aj, ani nemuká.
KOMORNÁ: Já půjdu raději, by odnesli ji pryč. Vy zatím držte ji.