Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• veršovaná komedie mravů o pěti jednáních, jejímž hlavním tématem je žárlivost a výchova dívek
• hlavní postavou je Arnolf, jenž přijme do svého domu osiřelou holčičku a pokouší se ji vychovat k obrazu svému

OSOBY

ARNOLF - jinak pan de la Souche
ANEŽKA - mladá dívka, vychovávaná Arnolfem
HORACE - milovník Anežčin
ALAIN - venkovan, sluha Arnolfův
GEORGETTA - venkovanka, služka Arnolfova
CHRYSALDE - přítel Arnolfův
ENRIQUE - švagr Chrysaldův
ORONTE - otec Horacův a starý přítel Arnolfův
NOTÁŘ

Děje se ve městě na náměstí.

JEDNÁNÍ PRVNÍ

VÝSTUP PRVÝ

Chrysalde, Arnolf.

CHRYSALDE: Vy přicházíte sem, by ruku jste jí dal?
ARNOLF: Tak jest. Rád do zítřka bych věc tu skoncoval.
CHRYSALDE: Jsme zcela samotni, a netřeba se bát, že kdos nás uslyší tu spolu rozmlouvat. Zda chcete, jako druh, bych k vám byl zcela přímý? Váš, věřte, úmysl strach o vás nahání mi; a hleďte jakkoli na záležitost celou, mně vaše ženitba se zdá být věcí smělou.
ARNOLF: To pravda, příteli. Když důvod míti chcete proč o mne báti se, snad též ho naleznete; však v hlavě leží vám, jak asi soudit mohu, že nelze manželství si myslit bez parohů.
CHRYSALDE: To věcí náhody, již nikdo nezaručí, a těmi starostmi snad pouze bloud se mučí. Však mám-li o vás strach, to posměchu se bojím, jenž na sta manželů už stihnul spárem svojím: vy víte konečně, ni velicí, ni malí před vaší kritikou že jisti nebývali, i že vám učiní vždy radost velikou, když poprask ztropíte svou tajnou intrikou...
ARNOLF: To pravda. Zdali však též byste město našel, kde manžel, jako zde, by trpně všechno snášel? Zda nelze zříti jich všech druhů dost a dosti, kdož všemu přivykli už ve své domácnosti? Ten jmění schraňuje, choť aby dosti měla pro muže, z manžela jenž rohouna jí dělá; a druhý, šťastnější, však nectný o nic méně, jen dárkům přihlíží, jež dostává choť denně, a pochyb žárlivých jej žena snadno zhostí, řkouc, že ty dárečky jen odměnou jsou ctnosti. Ten jeden tropí hluk, jenž není k praničemu, a druhý klidný běh zas ponechává všemu, a jakýs ženkýlek do domu přijít má-li, plášť klidně přehodí a počestně se vzdálí. Ta, lstivá samička, o svojím galánovi vždy falešného cos věrnému choti poví, jenž po té návnadě dál bezpečně zas dřímá, a milce lituje, že tolik starostí má. A jiná, očistit když chce se z útratnosti, dí, pro svá vydání že ve hře získá dosti; po způsobu těch her choť nezeptá se ani, dík nebi vzdávaje za výhry svojí paní. Ty muže satirik vždy přece na mušce měl; proč já, když vidím je, proč smáti bych se neměl? Je možno bláznům těm...
CHRYSALDE: Kdo jiným chce se smáti, můž čekat od jiných, že smíchem zas mu splatí. Vždy klidně vyslechnu si povídání lidí, již v klepů šíření svou zábavu snad vidí; ač odhalení dost jsem slyšel všelijakých, přec nikdo nezřel mne se těšit z věcí takých. Jsem dosti povolný; však případy se stanou, kdy každou poddajnost je třeba dáti stranou, a trpně snášeti mi ani nenapadá, co od manželů snést se velmi často žádá. Je ovšem nemilo o sobě toto říci, neb nutno člověku se před satirou stříci, a v takých případech je těžko radu dát, co třeba učinit a co zas nedělat. Nuž, kdyby také mne ta sudba stihnout měla, že lidské neštěstí by vzrostlo z mého čela, tu soudit mohu přec dle svého chování, že lidé spokojí se smíchem do dlaní, ba ještě výhody mně dostane se snad, že dobrák nějaký mne bude litovat. Věc vaše, kmotříčku, však jiná je než moje, a znovu říkám vám, toť z pekla riziko je. Vždyť všechny manžely, jichž osud je tak bědný, si stále dobíral váš jazyk bezohledný, jak čert jste po nich šel, kterému řetěz sňali; teď pozor dejte si, by na vás nevyzráli. Dost malou příčinu když budou míti jen, na křižovatkách všech jste ihned roztrouben.
ARNOLF: Můj bože, příteli, proč starost ta vás jímá! Kdo na mne vyzrát chce, mít musí za ušima; vždyť jemné úklady i lstivé léčky znám, jež ženy v záloze vždy mají proti nám, a vím, jak snadno muž se stane hejlem žen. Před takým případem jsem dobře zajištěn; neb ta, již béřu si, jsouc pravým ctnosti divem, mé čelo zachrání před každým škodným vlivem.
CHRYSALDE: Vy tedy soudíte, že hloupá zcela stačí...
ARNOLF: Vzít hloupou ženu si, to hloupým nebýt značí. Já věřím, vaše choť že dosti moudra jesti; však velmi chytrá choť nás vede do neštěstí, a vím, jak předraze to zaplatil muž mnohý, když takovou si vzal, jež přílišné má vlohy. Zdaž duchaplná snad by pro mne žena byla, jež o svých cerklech jen by se mnou hovořila, jež v próze, ve verších by sladké spisy psala a o markýze jen a krásné duše stála, a mezi tím bych já, tak zvaný muž své paní jen oním světcem byl, jejž nikdo nezná ani! Ne, duše vznešené, ty klidně nechám sedět; neb žena básnící ví víc, než třeba vědět. Choť nechci nikterak mít s duchem zjasněným, chci, aby neznala, co verš je a co rým, a někdy corbillon když bude kdesi hrát a musí odvětit na dotaz: "Co tam dát?" chci slyšet odpověď: "Dort pouze smetanový"; chci nevědomou choť, ta mému vkusu hoví; jí postačí i mně, tím můžete být jist, když umí modlit se, šít, milovat a příst.
CHRYSALDE: Tož žena stupidní vás zcela uspokojí?
ARNOLF: Tak. Hloupá ohyzda je bližší duši mojí než kráska, která by i mnoho ducha měla.
CHRYSALDE: Však spanilost a duch...
ARNOLF: Ctnost postačí mi zcela.
CHRYSALDE: Od ženy hloupé tak jak můžete jen chtít, by vůbec věděla, co je to ctnostným být? O nudě nemluvím, ač jistě není hračkou, když celým životem se vláčím se hlupačkou; leč vážně myslíte a pevného jste zdání, že žádná pohroma nehrozí vaší skráni? Být může proradnou i duchaplná žena, však zrada taková je chtěna, uvážena; u ženy hloupé však vše to se jinak jeví; ta hřeší bez touhy a ani o tom neví.
ARNOLF: Na krásný důvod ten lze odpovědět slovy, jež Pantagruel kdys prý řekl Panurgovi: Jen sňatek s hlupačkou mně vymluvit se snažte, až třeba do letnic si žvaňte nebo kažte, však podivíte se, když skončí výklad ten, že přece naprosto jím nejsem přesvědčen.
CHRYSALDE: Už slova neřeknu.
ARNOLF: Svou každý jděme cestou. Jak vždy, chci po ní jít, i když jdu za nevěstou. Jsem, myslím, bohat dost, bych vyhověl své touze vzít choť si, která vše, co má, mně vděčí pouze, a která v pokoře a v plném podrobení mi nikdy nevyčte můj rod a moje jmění. Nad jiné děti mně svou něhou drahá byla, a jako čtyřletá už cit můj roznítila; i vida, matka že zlou bídu tříti musí, hned nápad pojal jsem, vyžádat dcerušku si. Svou žádost toužebnou jsem sdělil s touto selkou, jež svého břemene se vzdala s chutí velkou. Pak v malém klášteře, jenž vzdálen všeho shonu dle svojích zásad jsem dal cvičit dívku onu; to jest, já nařídil, by v péči usilovné tak mi ji zblbili, že nebude jí rovné. Dík nebi, úspěchu tu došla snaha moje, a děvče vyrostlo a tolik nevinno je, že chválím nebesa za šťastný ten los lidský, tož za choť takovou, jíž přál jsem si mít vždycky. Já zpět ji zavolal; však v obydlí, jež mám, sta hostů různých tříd jde denně sem a tam, a že vše předvídám, zde v domě jsem ji schoval, bych takto v ústraní ji nezřen navštěvoval; a abych netknul se té přirozené ctnosti, já lidi dal jsem k ní, jež jsou jak ona prostí. Vy snad mi řeknete: Proč tento výklad celý? To, bych vám dokázal, jak dovedu být bdělý. A všeho rezultát: Jak přítel, jenž vám věří, k ní dneska z večera vás prosím na večeři; nechť zrak váš zkoumavý tak trochu si jí všimne, a zří, zda za můj vkus můž hana stihnouti mne.
CHRYSALDE: Ó, zcela souhlasím.
ARNOLF: Až večer uzříte ji, pak posoudíte zjev i něžnou cudnost její.
CHRYSALDE: Co toho týče se, už řekl jste mi dosti, bych...
ARNOLF: Předstiženo je vše ještě skutečností. Nad její prostotou mne obdiv jímá tichý, a někdy řekne cos, že prasknout možno smíchy. Tak jednou, nedávno (to k víře skoro není) mi dala otázku po velkém otálení, a s takou cudností, již nikde neviděti, zda v uchu dělají se lidem malé děti.
CHRYSALDE: Já, pane Arnolfe, se velmi těším...
ARNOLF: Platí! Vy chcete jménem tím mne vždycky nazývati?
CHRYSALDE: Ach! Proti vůli mi na jazyk přijde už, a zapomenu vždy na pana de la Souche. Však kde jen u čerta jste tenhle nápad vzal, jsa dvaačtyřicet, že překřtít jste se dal, a kmeni starému, jenž na statečku hnije, jste pro svět jméno dal ze vzácné seigneurie?
ARNOLF: Můj dům je dosti znám pod tímto jménem, tuším; "la Souche" se líbí víc než "Arnolf" mojim uším.
CHRYSALDE: Je chybou odložit přec otců pravé jméno, by jménem smyšleným jen bylo zaměněno! Však lidi přemnohé jich jméno svrbí as; svým nechci srovnáním se nijak dotknout vás, však znal jsem rolníka, jenž tlustým Petrem zván, a jehož jměníčkem byl malý pole lán; to pole blátivou dal struhou obehnati, by "pánem z Ostrova" se pyšně mohl zváti.
ARNOLF: Bez takých příkladů se obejděte, prosím; však posléz, de la Souche je jméno, které nosím; v něm smysl nalézám i vidím vnady jemné, mne nezaváže si, kdo jinak jmenuje mne.
CHRYSALDE: Však stěží přemnohý na změnu zvykne si; vždyť vidím ještě přec i listův adresy...
ARNOLF: To snesu od lidí, již o tom nevěděli; však vy...
CHRYSALDE: Nu budiž. Spor proč o to bychom měli? Já vynasnažím se svůj jazyk zvyknout už, by jinak nezval vás, než pánem de la Souche.
ARNOLF: Nuž sbohem. Zaklepám, bych řekl dobrý den, a že jsem vrátil se, bych oznámil tu jen.
CHRYSALDE (stranou, odcházeje): Toť na mou věru je už blázen vyložený.
ARNOLF (sám): Je na svém rozumu tak trochu popletený; však zdali podivnou ta prudká vášeň není, s níž každý zakousne se ve své přesvědčení! (Klepá na dveře.) Hej!