Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek
• další možný název: Výstraha zvědavcům (Odeon, 1997)

Jamesova povídka Varování zvědavcům (A Warning to the Curious, 1925) byla u nás publikována v antologii Půlnoční povídky, jíž sestavily Zuzana Ceplová a Jarmila Rosíková (Albatros, 1989). Půlnoční povídky jsou výběrem hrůzostrašných příběhů o nevysvětlitelných záhadách a tajuplných úkazech.

"Začalo to asi tak před týdnem," řekl, "když jsem jel na kole do Frostonu, jenom takových pět šest mil, abych se podíval na kostel; moc mě zajímá architektura a tamější kostel má takový ten pěkný vchod s výklenky a erby. Vyfotografoval jsem si jej, a tehdy přišel děda poklízející na hřbitově a zeptal se mne, zda se nechci podívat dovnitř. Řekl jsem, že ano, a on vytáhl klíč a vedl mne dovnitř. Nebylo tam mnoho zajímavého, ale pochválil jsem mu kostelík a také to, že jej drží pěkně v pořádku. Mínil jsem ale, že vchod je na něm přece jen to nejlepší. Vyšli jsme ven a on řekl: 'Ano, pěknej vchod to je, a víte, pane, co znamená tenhle erb?' Byly na něm tři koruny, a i když nejsem velký heraldik, řekl jsem, že ano, že je to starý znak království Východní Anglie. 'Správně, pane,' on na to, 'a víte, co tyhlecty tři koruny znamenají?' Řekl jsem, že se na to právě nemohu upamatovat, i když je to jistě známo. 'Tak vám řeknu něco, co nevíte, i když jste učenej pán. To jsou ty tři svatý koruny, co jsou zakopaný na pobřeží v zemi, aby Němec nemoh přistát - no jo, vidím, že tomu nevěříte. Ale jářku, kdyby jedna z těch svatejch korun nebyla pořád tady, tak už tu byl Němec kolikrát, to vám povídám. Přistáli by s loděma a pobili mužský, ženský a děti v postelích. Tak teda to je čistá pravda, co vám povídám; a jestli mi nevěříte, zeptejte se faráře. Támhle jde, zeptejte se ho, povídám.'

Podíval jsem se okolo, a skutečně po cestičce přicházel farář, pěkný starý pán; a než jsem mohl ujistit rozrušeného dědu, že mu úplně věřím, vmísil se farář do řeči: 'Co se děje, Johne? Dobrý den přeju, pane. Prohlížel jste si náš kostelíček?'
Pak jsme trochu povídali, takže se stařík uklidnil, a nato se ho farář znovu zeptal, co se stalo.
'Ach, to nic,' řekl, 'jen jsem tady pánovi povídal, aby se vás zeptal na ty svatý koruny.'
'No ano, jistě, je to divná věc, že?' řekl farář. 'Ale já nevím, jestli se pán zajímá O naše staré povídačky.' 'No co by ho to nezajímalo,' řekl děda, 'dyť vám jistě věří, ne? Copak jste sám neznal Williama Agera, otce i syna?'

Tehdy jsem řekl, že bych to rád slyšel celé, a za chvíli jsme už kráčeli venkovskou ulicí za farníky, s nimiž měl farář ještě něco vyřídit, a pak k faře, kde mě uvedl do pracovny. Pochopil po cestě, že se opravdu zajímám o lidovou tvořivost a že nejsem pouhým zvědavým turistou. Vyprávěl mi proto ochotně legendu, u níž mě překvapuje, že ji ještě nikdo nevydal tiskem. Obsah jeho řeči byl:

'V tomhle kraji se vždycky věřilo na tři svaté koruny. Staří lidé tvrdí, že byly zakopány na různých místech pobřeží, aby je bránily před Dány, Francouzi nebo Němci. Říká se, že jedna z těch tří byla vykopána před dávnými lety, druhá zmizela, splavena mořem, ale že třetí zůstává ještě na svém místě a odráží útočníky. Nuže, jestli jste někdy četl průvodce nebo historii tohoto hrabství, vzpomenete si možná, že roku 1687 byla u Rendleshamu vykopána koruna, považovaná za korunu Redwalda, krále Východních Anglů, a bohužel byla roztavena dříve, než ji kdo popsal nebo nakreslil. Tedy ne že by Rendlesham byl přímo na pobřeží, ale je to důležité strategické místo a k moři to není daleko. A tak myslím, že jde o jednu z těch korun, o nichž lidé mluví. Dále vám nemusím jistě říkat, kde leží na jihu saský královský palác, nyní potopený v moři, že? Tak tam jistě bude ta druhá koruna, to je jisté. Lidé říkají, že někde dál od těch dvou leží třetí.'
'A vědí, kde to je?' zeptal jsem se přirozeně. 'Vědí to, ale neřeknou,' odpověděl takovým tónem, že jsem už nepoložil otázku, která byla nasnadě. Místo toho jsem za chvilku poznamenal: 'Co mínil ten stařík, když říkal, že jste znal Williama Agera, jako by to mělo něco společného s těmi korunami?' 'Ovšemže,' řekl, 'to je další podivný příběh. Tihle Agerovi - to je v kraji velmi staré jméno, i když jsem nevypátral žádnou šlechtu nebo panství toho jména - tihle Agerovi tvrdí, že jejich větev rodiny koruny střežila. První z nich, koho jsem znal - pocházím z nedalekého okolí -‚ byl jakýsi starý Nathaniel Ager, a ten prý tábořil na tom místě po celou dobu války roku 1870. A vím, že William, jeho syn, se zachoval stejně během jihoafrické války. A mladý William, jeho vnuk, který zemřel teprve nedávno, se usadil v chalupě nejblíže tomu místu; a urychlil určitě svůj konec, dostal totiž z nočního hlídání za špatného počasí souchotě. Byl poslední svého rodu. Hrozně ho to rmoutilo, ale nedalo se nic dělat, jediní jeho blízcí příbuzní byli v koloniích. Psal jsem jim za něho dopisy a prosil je, aby přijeli za velmi důležitou rodinnou záležitostí, ale nepřišla nikdy žádná odpověď. Takže poslední ze svatých korun, jestli tu ještě je, nemá teď žádného strážce.'

Tohle mi řekl farář a dovedete si jistě představit, jak mě to zaujalo. Když jsem ho opustil, nemyslel jsem na nic jiného, než jak bych padl na to pravé místo, kde se má koruna nacházet. Teď bych byl raději, kdybych ji tam byl nechal. Ale bylo v tom něco osudového, protože jak jsem jel zpátky kolem hřbitovní zdi, zachytil můj zrak docela nový hřbitovní kámen se jménem Williama Agera. Samozřejmě jsem slezl a přečetl si nápis. Stálo tam - z této farnosti, zemřel v Seaburghu 19-, ve věku 28 let. To bylo ono, vidíte. Jen se trochu šikovně poptat a našel bych tu správnou chalupu. Jen jsem nevěděl, jak na to a kde mám začít. Znovu však zasáhl osud - zavedl mě do starožitnictví po cestě - víte kde - a tam jsem prolistoval několik starých knih, a představte si, jedna z nich byla modlitební kniha asi tak z roku 1740 v dost hezké vazbě - skočím pro ni hned, je v mém pokoji."

Zůstali jsme sami a byli jsme z toho vyprávění celí nesví, ale měli jsme sotva čas prohodit pár slov, když se vrátil těžce oddychuje a podal nám knihu otevřenou na předsádce, kde stálo roztahaným písmem:

Nathaniel Ager mé jméno jest a v Anglii jsem zrozený. V Seaburghu jest mé bydliště a Kristus méť jest spasení. Až zemru jednou, pohřben jsem a kosti zetlí v hrobě. Byť vším světem zapomenut, však Pán mě vezme k sobě.