Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

[...]
že jmu bylo všecko známo
vzemi, vmoři, vhvězdách tamo,
ten však čtveru věc vyčítá,
jež přěd jeho smyslem skryta:
"Kak mám", pravě, "sirdce
však mám tři věci nesnadné
a pak ovšem čtvrté věci
smyslem nemohu dosieci:
kdež sě člun u vodách plazi
a kdež had po skalách lazi,
kdež orel vstúpi voblaky.
Kto má tako světlá zraky,
by mohl ty cěsty poznati,
ande sě každá potratí?
Jakž ta troje věc pomine,
tako i jich sled pohyne.
Ty tři cěsty znáti pilno;
ale že ovšem úsilno
cěstu člověka mladého
znáti vrozkoši chovalého,
vtom mysli veždy blúzi,
ni jé kdy cele posúzi."
A když ten vněčem blúdí,
jenž smyslem vzšel na všě lidi,
ač sě kde v mých sloviech potknu,
snad mne proň v tom nic nedotknú;
neb sem přěd ním tako malý
jakž přěde lvem zvěř ustalý
a přěd sluncem voščěná sviečka,
neb přěd mořem mělká řiečka.
Však sem to z mladostí slýchal,
jehož sem sě vždy ustýchal:
tu mysl mají mnozí lidé,
že tak brzo zle posúdie
[...]
V tom řiedko vynde zpříslovie:
jedni proto nepochválé,
že majúc smysla u mále,
nerozumějíc skládanie,
cuzie slova brzo vzhanie;
druzí také, jež nepřějí,
ti sě snad světle nevsmějí,
vóbec mých slov snad pochválé,
a jakž otstúpie dále,
což najhoršieho vědie,
o mých sloviech propovědie;
ti přézen mají na vezřění,
a srdce vždy zloby miení;
obličej mají pokojný,
a myslce vždy žádá vojny.
To sě vše bez diva děje:
ktož kak umie, ten tak pěje.
Krt v dobrých lukách rád ryje,
Vlk na ovce rád vždy vyje,
též závistivý z zloby tyje.
Avšak, ač v čem moje slova
zblúdie, přiezen jest vždy
hotova,
což by sprostného viděla,
by to svým pláštěm zastřěla.
Proto, ktož chce, ten pochválí,
nepřietel - ten sě oddálí.
Jáz na ty jistě nechci dbáti,
chci zěvně věděti dáti
těm všěm, kteříž po čsti stojé,
a nečstných sě nic nebojé,
o králi, čsti seho světa,
ježto v ty časy osvěta.
Král Filip byl v zemi řěcký
muž slovutný ve čsti svěcký;
po svém právu míše ženu,
v zboží, ve čsti porozenú;
Olympias - tak slovieše -
ovšem divné krásy bieše.
Daru má ot Boha mnoho,
když čstnú ženú daří koho;
kteráž z založenie kázní,
téj netřěba časté bázni.
Ustalý rád pitie sáhá,
zeschlým lúkám časna vláha,
čstná žena muži přědráha.
Po všě časy toho krále,
jež pokojní lidé chválé,
řěčská země v mířě stáše,
nepřátel sě nic nebáše.
Tehdy přijide čstná hodina,
králová porodí syna,
Alexander vzděchu jemu.
By syn vhod králevi čstnému;
nebo by juž na téj době,
jakož mu třěba po sobě
bieše ostaviti hlavu
svéj dědině na opravu.
Tehdy i po malém časě
králi zlá příhoda sta sě,
po niž upade vosidlo.
Posla ženu vjiné bydlo,
a ten, jenž ji provodieše,
Pauzoniáš - tak slovieše -
vzem sobě protivnú radu,
zavřě sě sní na svém hradu.
Kto sě móže toho střiece,
komužt porúčé své věci?
Nenieť nic tak protivného,
jakž nepřiezen člověka svého;
neb má o to potaz snadný,
ktož jest vkterém domu vnadný,
ten móž, když chce, býti zrádný.
By král vsmutce i vžalosti,
pyče poručené čstnosti,
až sě své rady doloži,
přěd tiem sě hradem položi.
Krátký čas toho vynide,
až král Filip ssvěta snide:
zradú to nepřietel doby,
smáolem lidí krále pobi.
Ach, člověče, kak si křivý,
kak jsi svéj hospodě lstivý!
Jehož ti čest vzdána všaká,
jenž ot tebe viery čeká,
toho hlavy tvój meč láká!
Kněz Alexander vtu dobu
spade vvelikú sirobu.
Otčíka juž nejmějéše,
matky také nevidieše;
jedno mieše mistra svého,
najvěčého světa seho,
jemuž jej byl král poručil,
by jej čsti, múdrosti učil.
Mějéše v sobě smysl mladý,
neumě sobě dáti rady.
Nepřietelé všidy vstachu,
svoji o něm nepodbachu.
Tak sě země zhubi všěcka,
jež prvé bieše plnečka.
Neby dosti ot bližných hořě,
až i s oné strany mořě
král Darius lidi vysla,
jiže tu zemi bez čísla
zbavichu každého dobra.
Ktož co móže, ten to pobra
koňmi, skotem, zbožím, rúchem,
jehož kto neslýchal sluchem;
jakž, což cizí nepojechu,
to vše po nich svoji vzěchu.
Kdažto bude v zlém poběda,
nenie kto co pověda,
jedno každý: "Hoře, běda!"
Již země v porobě stáše
a za moře dan dáváše;
neb ten bieše ještě dietě,
v jehož jé státi osvětě,
nevěda, co zdieti sobě
v téj strasti, v téj porobě.
Tak vždy bývá v takú dobu:
když hlava vstóně mdlobú,
údi sotně vládnú sobú.
Těch let země velmi zhynu,
až kniežecie mladost minu
a smysla viece přistúpi.
Kdaž zdětiných let vystúpi,
urozomě dobřě tomu,
ž' zlo vporobě býti komu.
Snad možéše tak již jmieti
druhé léto po deséti;
uzřě, že země porobena,
všeho dobrého zbavena,
poče ksobě sám mluviti,
řka: "Ach, kda jest tomu býti,
jakž bych já svój kóň okročil,
svého vraha krvi utočil
silnú ranú mého meče -
tepruv byl bych tu bez péče -
toho, jenž mi otce pobil
i jenž mú zemi porobil.
,Jsi Neptalabovo plémě!'
mniece viec tak, nezvolé mě
králem pro takú nezrodu.
Bóh mi nedaj tu nehodu
déle o sobě slyšěti,
radějí bych chtěl umřieti!"
To mluvieše, hrozně lkaje,
na svú žalost spomínaje,
jakžto lvový štěnec právě,
jenž ještě nenie na stavě
a jenž ještě netvrd vnohy,
ni mu došel zúbek mnohý,
uzře někde stádo volóv,
však pochce knim shory dolóv;
nemoha té moci jmieti,
stana i počne tam chtieti;
což neskoná, na něž miení,
však to pokáže vsvém chtění.
[...]