Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Báseň tato epická sahá obsahem svým též do doby pohanské. Děj, který se v ní opěvá, padá do první polovice IX. století a jesť následující:
Vlaslav (Vlastislav), vrstevník Neklana, sedmého to knížete po Přemyslu oráči, v držení měl knížectví Lucké (Žatecko), odkudž časté vpády činíval do knížectví Pražského. Chtěje se pak krajin Neklanových zcela zmocniti, získal sobě některé vojevody, kteří až dosud knížete Pražského byli poslušni, zejmena Kruvoje, který, jak Ruk. Král. praví, Neklanovi dříve byl víru slíbil. Spojen s tímto hubil Vlaslav ohněm i mečem krajiny Neklanovy. Neklan vyslal proti němu vůdce svého Čestmíra (Čstmíra), který nejdříve hradu Kruvojova dobyv, Kruvoje samého zabil a zajatého od něho vévodu Vojmíra s krásnou jeho dcerou vysvobodil. Poté táhl Čestmír, provázen jsa Vojmírem, proti Vlaslavovi samému, jehožto pětkrát větší vojsko zdařeným úskokem válečným přemohl. Vlastislav v boji tom rukou Čestmírovou zahynul.
Bitva tato mezi Lučany a Pražany stala se dle vypravování letopisce Kosmy (1045-1125) na poli Turském severozápadně od Prahy, a doplniti dlužno, co báseň naše zamlčela, že i Čestmír v ní padl, a že mu Čechové zdělali mohylu vysokou, která se za času Kosmova nazývala mohylou Čestmírovou, blízko prý osady Chýnova opodál Turska.
Rozměr básně jesť jako v předešlém zpěvu volný.

(poznámka od profesora Josefa Kořínka)

Neklan káže vstáti k vojně,
káže kněžeciemi slovy
protiv Vlaslavu.
Vstachu voje, vstachu k vojně,
vstachu na kněžecie slova
protiv Vlaslavu.
Holedbáše Vlaslav kněz
vícestviem nad Neklanem,
nad slavným knězem;
púšťáše meč i oheň v krajiny Neklaniny,
i hlásáše nad hrabivými meči svojich vojnóv pohaněnie Neklanu.
"V boj, Čstmířě vedi mé sbory!
Hadlivě ny pozývá nadutý Vlaslav."
I vsta Čstmír i vzradova sě,
radostně sně svój ščít črn dvú zubú
i sně se ščítem i mlat i nepronikavý helm;
Pode vsě drva vložie oběti bohóm.
Bujno zvoláše Čtsmír na voje,
v skořě voje v řady jdú.
I tažechu před sluncem záhe,
i tažechu přěs ves deň i po slunci tamo k pachrbu.
Ajta sě valé dým po dědinách,
i po dědinách sténánie žalostivých hlasóv.
"Kto sežže dědiny?
I kto rozplaka vaše hlasy?
kto? Vlaslav?
Poslednie budi jeho vrastvo!
Pomstu i pahubu voji moji na něj nesú."
Otvecechu vojevodě Čstmíru:
"Kruvoj, Kruvoj škaredý otehnáše stáda,
i zdieše hořě v dědinách ohněm i mečem.
Vsie, če plzno bieše, potřě jeho zloba krutá,
i zaje vojevodu nám."
I zazli sě Čstmír na Kruvoj,
z širokú prsú zloba sě mu rozevře po vsěch po údech.
"Vojni!" - vece - "z jutra záhe
rozpálímy krutost vsiu;
pohovte zemdleným údóm!"
Stoja hory v pravo,
stoja hory v levo,
na jich vrcholi na vysokej
zírá jasné slunéčko.
Horami zdě otsud,
horami tam ottud tahú voje,
bitvu v sobě nesú.
Aj, tamo k hradu, hradu na skálě,
Tamo kdě Kruvoj vězí Vojmír i jeho lepú dceř,
jež zaje v hustě lesě tamo pod šedú skalú,
i pohaně Neklan kněz.
Kruvoj Neklanu oběce vieru i podáše věrnú ruku;
"obak hlasem tiem i rukú tú uvádieše biedu na lud.
Aj vzhoru k vyšňu hradu,
aj, k hradu voji tecte!"
I zaměšichu sě voji,
i hrnuchu sě k hradu
po slověch udatna Čstmíra
jako ledovití mraci.
Pokrychu sě přědní ščít na ščít,
zadní zapieráchu sě na kopie
i v drva v přieč zasazená za drva
i výš nad vršinu lesa drnkáchu meči jich v hrad,
běsnichu protiv mečem z hrada tesajúciem.
Řváše na hradě Kruvoj řvaniem býka,
řváše chrabrosť v svoje ludi,
i meč jeho padáše v Pražany jako drvo se skály.
A po horách mnoho silných dubóv:
tako ke hradu sě shluče Neklanových vojnóv.
Vele Čstmír z zad uderiti na hrad,
vele s přěda přěskočiti hradbu.
Aj, ta drva vysokorostlá v hustotě pod skalú přiklonichu k pevnej hradbě,
po drvech by sě válely klády nad hlavami vojem.
Aj pod nimi z přěda postavi sě silných muž k mužu,
sě týkáchu druh druha širokýma plecema.
Drva vložichu na rámě,
v přieč i v dél je spevnichu úžemi,
i podstavichu sebe dle dřevce.
I vzkočichu muži na sie drva,
rozložichu kopie po ramenú,
spěchu úžemi.
Vzkoči řad třetiech na vteré,
čtvrtých na třetie,
i pátých až k vrchu ku hradovu,
skad hořechu mečie,
skad sipěchu střely,
skad sě řiútichu búřiecie klády.
Aj, prúd Pražan jarno přese zdi teče,
zachváti vsiu sílu v tvrdě hradě.
"Vstup, Vojmířě! vstup s milú svú dcerú,
pokroč z věže ven vz rané blaho tamo na skálu;
na skále uzřieš krváceti Kruvoj pod sekyrú mestnú!"
Vznide Vojmír v blahodějné jutro,
vznide se svú dcerú lepotvornú,
i zřě krváceti vrah svój Kruvoj.
I posla Čstmír kořisť vratno ludem;
s kořisťú vrace sě lepá děva.
I chtieše Vojmír oběť vzdáti bohóm,
v siemže miestě, v siemže krocě slunce.
"Vzhóru, Vojmířě" - vece mu Čstimír -
"naši kroci chvátajú vícezit nad Vlaslavem.
Prodli v službě bohóm.
Bozi chtějú stepati Vlaslav.
Kehdy slunce dokročí poledne,
jesť nám dokročiti na sie miesto,
kdě vícestvie hlas vojsk našich vzhlásá.
Vet ti zbraně vraha tvého, pojdi."
Vzradova sě Vojmír velevele,
vzvola s skály hlasem v lesě hlučným,
z mocna hrdla vola k bohóm tako,
i vztřiasú sě drva šíra lesa:
,Nezjařte (sě) bozi, svému sluzě,
ež nepálí oběť v dnešniem slunci!'
"Dlužna oběť bohóm", vece Čestmír -
"a nynie nám na vrahy pospěti.
Nynie vsedni ty na rúčie koně,
prolétni lesy jeleniem skokem
tamo v dúbravu;
tam s cesty skála bohóm zmilená,
na jeje vrsě obětuj bohóm,
bohóm svým spásám,
za vícestvie v zadech, za vícestvie v předě.
Neže sě poznaje, že slunce pokroči na tvrdosti nebes,
stúpíš tamo na miesto;
a neže slunce postúpí vterým krokem
i krokem třetiem nad vršiny lesné,
dojdú voje tamo, kdě oběť tvoje pověje v slúpech dýmu;
i pokoří sě vsě vojska tudy jdúce."
I vsěde Vojmír na rúčie koně,
proletě lesy jeleniem skokem
tamo v dúbravu, na dráhu k skálě;
na vrsě skály zanieti oběť
bohóm svým spásám,
za vícestvie v zadech, za vícestvie v přědě.
Jim obětova kravicu bujnú,
srst červená po nie sě lsknieše;
jalóvku siu kúpi od pastuchy
v úvalě tam u vysokej trávě,
dada za niu kóň i s uzdú.
Plápoláše oběť;
i blížíše sě voj k úvalu
i z úvala vzhóru v dúbravu.
Voji, ozvučeni hlukem,
jdú po jednom, oružie nesúce.
Prokni jda kol oběti bohóm slávu hlásáše,
i zacházeje, zezvuče nemeškáše.
I kehdy docházeše posleda vojev,
vzkoči Vojmír na svój rúčí komoň,
tučné kýty i plece naloži šesti jezdcem za voji.
I jdieše vojsko vsěmi kroky slunce
až po polednie slunce;
Tamo na rovni očekáváše je vojivný Vlaslav.
Ot lesa k lesu stáše jeho síla,
síla stáše pětkrát věcšie Pražan.
Jako z mračen z niej vznikáše jeket,
lánie psóv přěmnoha mnostvie.
,Trudno nám váleti s těmi vrahy;
kyj palicu málokdy zadrží.'
Tako Vojmír. Načeže Čtsmír vece:
"Věhlasno to v súkromí mluviti,
věhlasno sě hotovati na vsie.
Čemu čelo protiv skále vzpřieci?
Liška oblúdí tur jarohlavý.
Zdě ny viděti Vlaslavu s hory;
rúče dolóv, kolkol vrcha sieho,
by v zad byli, kto u přědě běchu:
opač chody tako dolem hory."
A sě sdieše Vojmír i sdieše Čtsmír;
i hrnu sě vojska kolkol hory,
i hrni sě vojska devětikrát.
Tako vrahóm vzmnožichu svá čísla,
tako vrahóm vzmnožichu jich strachy.
Rostúpichu sě po nižniem chvrastí,
by sě lsknula braň jich v zrace vrahóm;
i by leskem naplněma hora.
Naliť vyrazi Čstmír se zástupem,
zástup sien bě čtyřie hlukóv četný;
s niem ze stienóv lesniech vyrazi Třas,
Třas osěde četné voje vrahóm.
V zad, v zad! Strach i jim by ze vsia lesa;
rozprnú sě řady sěmo tamo.
Vojmír vnoči na ně chrabrú rukú,
i zastúpi úval na vzchod na pól,
v bok sě staví protivo Vlaslavu.
Aj, řičie les řvániem iz úvala,
jak by hory s horami válely
i vsě drva v sebe rozlámaly.
I vyskoči Vlaslav protiv Čtsmíru,
i vyrazi Čtsmír proti Vlaslavu
v lútú sěč; ranú, opět ranú
srazi Vlaslav dolóv.
Vlaslav strašno po zemi sě koti,
i v bok i v zad, vstáti nemožeše;
Mořena jej sypáše v noc črnú.
Kypieše krev ze silna Vlaslava,
na zeleně trávě v syrú zemiu teče;
aj, a vyjde duša z řvúcej huby,
vyletě na drvo a po drvech
sěmo tamo, doniž mrtev nezžen.
Ulekú sě u Vlaslava súcí,
upěchu sě vzhóru na stráň otsud
skryto přěd Čtsmírovým videm,
přěd Čtsmírem Vlaslavobojcem.
Zevzni vícestvie k Neklanu radostnu uchu,
i zrači sě kořisť Neklanovu radostnu oku.