Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ve velikém městě Bagdádu žil bohatý a vážený kupec. Měl mnoho domů a skladů se zbožím, ale od několika let mu jmění ubývalo. Stíhalo jej neštěstí za neštěstím i pozbyl všech statků, až pak konečně musil prodati i poslední dům. Suma, kterou za dům stržil, byla by postačila, aby odešel se svou rodinou do jiné země a tam si zařídil nový obchod. To by však byl musil ošiditi své věřitele - a tuto myšlenku od sebe odmítl s ošklivostí. Byltě příliš poctivý muž, a kdyby byl všecky poklady světa získati mohl, nebyl by to učinil za cenu zlého svědomí. Zaplatil své dluhy do posledního groše, a jakkoli mu pak zbylo velmi málo, pravil přece: "Budiž pochválen Alláh, jenž nechtěl, aby někdo mou vinou přišel o své peníze." A vrátil se s veselou myslí ke své rodině.
Nalezl ji v těsném, chudičkém bytu. Plačíc uvítala jej manželka, ale malé děti vesele jej obskakovaly, neboť ještě nechápaly, co se stalo. Něžně je tiskl všecky k srdci a líbal je; přece však nemohl se zdržeti slz. Nevědělť, odkud vezme pro ně další obživu.
Manželka však, vidouc muže plakati, usušila rychle vlastní slzy a snažila se ho potěšiti. Podavši mu ruku, pravila vroucně: "Netraťme mysli, Alláh se postará dále."
"Ano," odpověděl muž důvěrně. "Alláh pomůže; ale i my se musíme přičinit. A právě mi něco napadá, čím bych snad mohl nemálo získati. Zbývá nám totiž nepatrná suma, která však dostačí k zakoupení nějakého zboží, o kterém jsem slyšel, že v jistém dalekém městě velmi draze se kupuje. Hned zítra tam s ním odejdu, a pomůže-li mi Bůh, mohu získati tolik, abych, navrátiv se, znovu obchod započal, byť i byl s počátku velmi malý."
Nabyv zase poněkud naděje, ještě téhož dne šel nakoupit zboží, nazejtří pak ráno se vesele rozloučil s manželkou a s dětmi.
Bylo mu, jakoby mu ta cesta musila přinésti štěstí, neboť při žádném podniku, které se mu za poslední doby tak nešťastně dařily, nepocítil takové radosti. Kráčel vesele vpřed. Byla to první cesta za obchody, kterou konal pěšky, nesa na zádech tlumok; avšak nevzpomínal si s trpkostí na rozdíl mezi minulou a nynější dobou.
"Byla to vůle Alláhova, jenž to tak řídil," pravil, "jakž bych měl proti němu reptati? On, jenž mne učinil chudým, může mne udělat rovněž tak snadno bohatým, ač líbí-li se jeho moudrosti. Velebeno budiž jeho jméno!"
Tak cestoval dále a za několik dní došel šťastně do onoho města. Obchod se mu dařil dobře, tak že vydělal sumu, která se mu za nynějších jeho poměrů zdála býti značnou, jakkoli by mu byla dříve bývala nepatrnou. Ještě veseleji, než přišel, dal se na cestu k domovu.
"Alláh budiž veleben," pravil, "on neopouští těch, kdo jsou mu věrni."
Ježto jej cesta vedla dlouho neobydlenou krajinou, opatřil se potřebnou potravou, chlebem a datlemi, a když došel na příhodné místo, posadil se, aby poobědval. Bylo to pěkné, zelené místečko u jasného pramene, nad nímž rozkládal své haluze starý ořechový strom. Kupec vyndal spokojeně svoji prostou potravu a jedl s chutí chléb a datle, házeje slupky z nich vedle sebe. Milé obrazy vznášely se mu při tom v nitru před očima. Vzpomněl na svou manželku, kterak jej uvítá se slzami radosti v očích, a na děti, jak mu jásajíce poběhnou v ústrety.
Avšak náhle byl z těchto krásných snů krutě vyrušen. V haluzích ořechového stromu ozval se nenadále temný šumot, hrom zarachotil - a před kupcem na smrt uleklým stanula podivná obluda. Byla vysoká skoro jako ten ořechový strom a měla na sobě dlouhé bílé roucho, které zahalovalo její ohyzdné tělo jako plášť. Její obličej byl hrozivě obrácen ke sklíčenému kupci. V ruce držela obrovský meč.
"Vstaň!" zvolal k němu duch strašlivým hlasem, "neboť musíš umříti!"
Uleknut, vrhl se kupec na kolena a prosil ducha, aby mu řekl, jaký zločin spáchal
"Ještě se ptáš?" zvolal duch hněvivě. "Zasloužíš smrti již proto, žes byl tak opovážlivý a posadil se zde v mém obydlí, abys poobědval; a pak" - jeho hlas duněl strašně jako zemětřesení - "a pak zabil jsi mého syna!"
"Já že jsem zabil tvého syna?" tázal se kupec. - "Bůh jest můj svědek, že se má ruka nikdy ani nedotkla nikoho, a syna tvého, pane, jakživ jsem neviděl."
"Mlč!" zahřměl duch: "tys mého syna zabil. Zdalis nejedl zde datlí a nezahazoval slupek kolem sebe?"
Kupec toho zapírati nemohl, ale ještě ničeho nechápal.
"Nuže," pokračoval duch, "můj syn tou dobou pod tímto stromem se procházel, a jedna z tvých datlových slupek ranila jej v oko, tak že z toho zemřel. Přiznáš-li se nyní, žes mého syna usmrtil?!"
Ubohý muž zbledl na smrt. "Je-li tomu tak, pane," odpověděl smutně, "může to býti pravda. Avšak přísahám Alláhu, že jsem nevěděl, že by byl tvůj syn na blízku mne, rovněž jako jsem nevěděl, že tento strom je tvým obydlím."
"Nechať jsi věděl či nic, to je vše jedno!" řvala obluda, "tys mi zabil syna, a já tebe zabiji též!"
"Slitování! slitování!" zvolal ubožák, lomě zoufale rukama.
"Nikoli!" křičel duch, "nechci se slitovati! Chci tě zabít, jako jsi ty zabil mého syna!" A napřáhl obrovský meč k smrtelné ráně.
"Ó, pane," zvolal nešťastník, "jen ještě minutu nech mě žiti!"
"Budiž! Co chceš? Mluv, ale pospěš si!"
"Pane," zvolal kupec, a hlas jeho se chvěl, co se mu zatím veliké slzy vyronily z očí, "mám doma milou ženu a pět malých dětí. Čekají na mne, abych jim přinesl potravu. Nepřijdu-li domů, zahynou bídou a bolestí. Nech mne aspoň dotud na živě, až jim přinesu tyto peníze a ukáži manželce, jak by si mohla zřídit malý krám, aby se dále sama živila."
Duch se úšklebně díval na svou oběť a chvíli se rozmýšlel.
"Myslíš, že jsem tak hloupý, abych ti uvěřil, že se zase navrátíš, když tě propustím?" tázal se konečně. "Přísahám u Alláha," odpověděl kupec.
Duch se opět chvíli rozmýšlel. Zdálo se, že nemá chuti vy-hověti jeho prosbám. Konečně však se podobalo, že horké slzy, jež tak žalostně po kupcově poctivé tváři se ronily, nalezly přece cestu k jeho tvrdému srdci, když odpověděl: "Dobře; vyhovím tvé prosbě. Popřeji ti ještě dva měsíce. Avšak přísahej Alláhu a jeho proroku, že se po uplynutí této lhůty na místo vrátíš, abys podstoupil smrt."
Kupec hluboce si vzdychl, vykonal přísahu a duch jej pustil.
Smutně a sklíčeně kráčel kupec svou cestou až došel do Bagdádu, ale docela jinak, nežli si na počátku svého oběda byl myslil. Žena mu sice přišla v ústrety se slzami v očích, a děti s hlasitým jásotem, avšak on nemohl jejich radost opětovati, nýbrž objímal je mlčky a bolestně vzdychaje.
"Co je ti, milý muži?" tázala se žena starostlivě, "neprodal jsi zboží, jak sis toho přál? - Buď dobré mysli, Alláh jest veliký, on pomůže jiným způsobem."
"Ano, Alláh jest veliký!" odpověděl muž, "a jméno jeho budiž velebeno! On vás neopustí, nýbrž bude vám otcem a postará se o vás, až já nebudu moci."
Slzy ronily se mu po žalostné tváři. Pak vypravoval manželce svůj smutný příběh.
Bydlely-li už dříve nouze a starost v té jizbičce, uhostil se tam nyní nejtrpčí bol, jaký jen lidské srdce může tísniti.
Ale v té strašné chvíli nepozbyli její obyvatelé své zbožné oddanosti do vůle Boží a pevné důvěry v jeho nejvyšší dobrotivost, a dobrému muži ani nepřišla myšlenka, aby svou přísahu zrušil, aniž jeho ženě, aby jej přemlouvala. Užil času, jenž mu zbýval k nakoupení zboží a zařízení malého obchodu, o jehož vedení svou ženu poučil, aby byla s to, po jeho smrti dále jej vésti a sebe a své děti obživiti.
Příliš rychle pro všecky přiblížil se den, kdy bylo mu opět s nimi se rozloučiti, a poslední toto loučení bylo opravdu žalostné. Děti se k němu úzkostlivě tulily, plačíce, poněvadž viděly rodiče plakali, aniž znaly ztrátu, kterou měly utrpěti, a ubohý otec nemohl se od nich odloučiti.
"Chraniž vás Alláh, má milovaná ženo a děti!" volal ustavičně. "Velebtež jméno jeho vždycky, on vás neopustí!" A s krvácejícím srdcem položil dítky do náručí matčina a spěchal odtud, ani se již neohlédnuv.
"Milý otče, vrať se zase brzy!" volal za ním nejstarší synáček, "Ticho, milé dítě!" pravila matka, tisknouc synáčka k srdci, "neobtěžuj srdce svého tatínka - on se již nikdy nenavrátí!"
"Nikdy?! Ó, milá matko, proč pak ne?"
"Poněvadž jde podstoupit smrt!"
"Ó, maminko!" zvolalo dítě zastrašeno, "kdo pak ho chce usmrtit?"
"Milé dítě," odpověděla matka, sotva mohouc mluviti pro pláč, "je to zlý duch, jemuž otec nevědomky ublížil. On jej chtěl zabít hned a jenom po dlouhých prosbách dal mu dovolení, aby nás ještě navštívil; avšak musil mu přísahat, že se za dva měsíce k němu vrátí. A k němu teď tvůj otec odešel."
"Ale proč tam šel!" zvolalo dítě plačíc, "proč nezůstal u nás, když jej duch pustil již na svobodu?!"
"Poněvadž se mu zapřísáhl, že opět přijde."
"Což musil učiniti, co byl tak zlému duchu přislíbil? Vždyť jsi mi řekla, že je to zlý duch."
"Synu můj," pravila matka, hledíc naň vážně, skoro zděšeně, "chraniž tebe Alláh abys též, až budeš starší, přísahy tak málo sobě vážil! Viz, kdyby byl tvůj otec dal pouze slovo, přece bych jej raději byla ztratila, než abych viděla, že ruší slovo. Člověk, jenž slovu svému nedostojí, jest hanebný; neboť kdo si neváží vlastního slova, neváží si sama sebe, a kdo sebe sama si neváží, zasluhuje, aby jím lidé opovrhovali. Tvůj otec dal však nejenom své slovo, ale i u Alláha přísahal. Kdyby zrušil svou přísahu, zrušil by ji Všemohoucímu, vše jedno, ať ji učinil dobrému či zlému. Rozuměl jsi mi, synu můj?"
Slzy hochovy přestaly téci, jakmile počala mluviti. Pohlížel na ni vážně a pak se k ní pevně přitulil. Snad jí zcela neporozuměl, ale něco mu přece vniklo do srdce.
"Je-li Alláh tak dobrý, jako ty a tatínek, milá matinko," pravil potichu, "pak nepřipustí, aby zlý duch otce usmrtil. Věř, matinko, on toho nedopustí!"
"Alláh jest veliký," odpověděla matka, kladouc ruce zbožně křížem, "chce-li, může ho vždy ještě zachránit; ale my se toho nadíti nesmíme, synu můj, ustanovil-li již se na tom, že otec tvůj musí zemříti. On k vůli nám nemůže změniti svého moudrého úmyslu. Přijměmež s pokorou a trpělivostí, co na nás sesílá, a děkujmež mu, že nám otce tak dlouho nechal."
To řkouc vzala hocha za ruku a vrátila se do bytu, aby spravovala svou smutnou, osamělou domácnost.
Zatím zarmoucený kupec kráčel svou cestou. Byl vlastně již dlouho prodléval a musil jíti ve dne, v noci, aby nepřišel příliš pozdě- Ale Bůh mu dal sílu, a když nadešel ustanovený den, byl kupec u cíle. Nalezl to místo ještě prázdné, a po duchovi nebylo v ořechovém stromě ani stopy. Vzdychaje, poklekl u pramene a konal modlitby, jakož i předepsané umývání. Trpělivě se ubožák posadil pod ořech, aby čekal. Avšak hodina míjela za hodinou, aniž co bylo vidět nebo slyšet, a konečně se schýlil den ke konci a na -
stal večer.
Kupec počal vzdychati. "Raději bych byl," pravil, "kdyby mne duch nenechal tak dlouho čekati. Tyto hodiny jsou pouze bolestným prodloužením, které nic neprospěje."
V tom viděl jíti cestou jakéhosi mladíka. Měl milé vzezření, a když došel ke kupci, vlídně ho pozdravil a zastavil se.
"Proč zde sedíš pod tímto stromem?" tázal se. "Nepospíšíš si, aby ses ještě před nocí dostal do obydleného místa?"
Kupec vrtěl hlavou. "Neodejdu s toho místa," odpověděl, "neboť čekám na někoho, jenž mne přijde usmrtit."
Mladík naň pohlížel s podivením a prosil, aby mu vypravoval svůj příběh, načež mu kupec krátkými slovy pověděl, co se s ním bylo stalo.
"A dnes byl ustanovený den, pravíš?" tázal se mladík, když kupec dokončil "Ano."
"Nu, a duch nepřišel; to jest tedy znamení, žes osvobozen. Pojď se mnou, byl bys blázen, kdybys zde ještě déle seděl."
"Nikoli," pravil kupec pevně. "Učinil jsem přísahu, a nikdo mne jí nemůže zprostit, nežli duch sám."
"Aj, ten právě to učinil, když nepřišel."
Mladý muž dal si všemožnou práci, aby kupce přiměl k odchodu: ten však setrval pevně při svých prvních slovech, a mladík konečně se smíchem odešel.
Zatím však pociťoval kupec toto prodlužování svého utrpení vždy více, neboť noc již nastávala. Přece však ve své poctivosti ani nepomyslil, aby šel s tím mladíkem, ale když se tmělo pořád víc a více, posadil se, a podepřev hlavu o ruku - usnul. Avšak bolest v jeho věrném srdci nad ženou a dětmi nedala mu dlouho odpočívati. Sotva se počalo rozednívati, procitl z nepokojného spánku. Vstal ihned, aby vykonal své modlitby a umývání, a pak si umínil, že na ducha zavolá a poprosí ho, aby neprodléval déle s tím, co mu nechtěl prominouti.
I zvolal tedy mocným hlasem: "Duchu tohoto stromu, já jsem zde a čekám na tebe!"
Žádná odpověď. - Volal podruhé - pořád ještě všecko ticho! - Konečně do třetice!
V tom zatřásl strom hlučně svými haluzemi, a hromová rána zarachotila. Strašná postava ducha stála před ním s hněvivou tváří a napřaženým mečem.
Kupec padl na kolena a sklonil hlavu, očekávaje smrtící ránu. Avšak k jeho největšímu podivení míjela minuta za minutou, aniž se mohutný meč jeho šíje dotýkal, a on konečně užaslý pozdvihl oči; - ale jaké bylo jeho překvapení! - Nestála zde již ta strašná obluda, nýbrž bíle oděný jinoch s líbeznou tváří a dlouhými, splývajícími vlasy. Místo obrovského meče měl v ruce lehkou hůlku a vlídně naň pohlížel.
"Poctivý muži," pravil, položiv mu ruce na hlavu, "Alláh nenalezl mezi svými věrnějšího nad tebe!"
"Velebeno budiž jeho jméno!" odpověděl kupec s rukama na prsou složenýma.
Avšak posud mu bylo všecko hádankou, i pokračoval s podivením: "Ale kde jest ten duch, a kdo jsi ty?"
"Já jsem ten duch," pravil jinoch, usmívaje se, "a byl jsem pouze od Alláha poslán, abych tě zkoušel. Byl jsi shledán věrným, jdi domů ke své manželce a ke svým dětem. Všickni jste se osvědčili, a Bůh vám požehná a učiní vás šťastnými, jakož toho zasluhujete."
Nyní kupec porozuměl a s radostí se vrhl na tvář, aby děkoval Bohu. Pak vstal, aby poslechl rozkazu jinochova a navrátil se dojmů ke své rodině.
Jinoch zde ještě stál, usmívaje se, a když se šťastný kupec uctivě před ním klonil, pravil: "Pozdravuj ode mne svou manželku a dítky, dobrý muži, ale počkej; dám ti něco pro tvé maličké. Děti jsou rády, když jim otec něco z cesty přinese."
To praviv, zatřásl stromem, a na trávník se sypalo množství ořechů.
"Vezmi, kolik můžeš unésti; děti budou mít z toho velikou radost."
Kupec poslechl a nandal si jich plné kapsy. Když pak opět pohlédl vzhůru, jinoch již byl zmizel.
S jakou rozkoší vydal se na zpáteční cestu! Zdálo se, že mu neubývá sil; putoval dnem i nocí, až konečně opět před sebou spatřil své rodné město, s nímžto se byl navždy rozloučil, a vešel do ulic dobře povědomých.
Jeho žena právě přinesla na stůl skrovný oběd, a za prostým stolem seděla smutná rodina. Jídlo nikomu nechutnalo; ale bylo patrně vidět, že toho není příčinou nuzná strava, nýbrž spíše hluboká žalost, neboť skoro při každém soustu vyronila se slza na talíř, a když to děti spatřily, i jejich ústa žalostně se chvěla, a oči se jim zarosily.
V tom někdo zaklepal na dveře. Nejstarší hoch ochotně vyskočil, aby za matku otevřel, a s hlasitým jásotem padl v náruč muži, jenž jej pevně k sobě tiskl. Matka se chvěla a nemohla se hnouti s místa. Bylo-li to možná?!
"Ó, vidíš, maminko!" zvolal radostně hoch, "nepovídal jsem ti to? Alláh nedopustil, aby zlý duch našeho otce usmrtil. Milá maminko, pojď sem, vždyť je to tatínek! tatínek!"
"Tatínek! tatínek!" ozývalo se teď se rtů všech, a celý malý zástup hrnul se oželenému otci k srdci.
Nyní se zdvihla též matka; ale její nenadálá radost byla tak veliká, že neměla síly, udržeti se zpříma a byla by klesla na zem, kdyby ji manžel nebyl zachytil.
"Ó, jak dobrotivý jest Alláh!" zvolala, když se byla opět vzpamatovala, aby uvěřila, že je to skutečně její milovaný, již jako mrtvý oplakaný manžel, jenž ji v náručí drží. "On nám tebe zase daroval, velebeno budiž jeho jméno!"
"Ano, velebmež ho, nyní i vždycky!" pravil muž pohnutě, a zatím, co vypravoval, jak se mu vedlo, dovolil dětem prohledává ti své kapsy. S radostí nalezly tam ořechy, i jaly se je hned louskati, neboť takové lahůdky byly jim něco nového, a proto velmi vzácného. - Avšak ořechy nechtěly se nikterak otevíral, a smutně přinesly je děti konečně k otci, prosíce ho, aby jim pomohl.
Užaslý vzal je do rukou: skořápky jejich byly ze skvělého zlata, ale dle tíže bylo lze souditi, že jest v nich ještě něco skvostnějšího. Po mnohém namáhání konečně se mu podařilo jeden otevříti - a ejhle! - místo jádra byly v něm diamanty a jiné drahokamy.
"Ó, Allanu, toť příliš!" zvolal poctivý muž. "Ne, tolika dobroty nejsem hoden!" -
Co se od tohoto šťastného dne dále dělo, snadno si lze pomysliti. Radost a štěstí uhostily se opět v jeho domě a neopustily ho již - neboť kupec a jeho rodina nikdy nepřestali Boha se báti a jej milovati, - a tak i Bůh nikdy nepřestával jim žehnati, jak jim byl připověděl.