Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• konec 14. století

PŮVODNÍ TEXT:

Přihodich se jednú k tomu,
kdež nalezech v jednom domu
právě také v túž hodinu
dva, jenž přišla pohostinu,
ana sedíta na pivě.
Tu učiništa poctívě,
oba právě bez meškánie
dašta mi milé vítanie.
A já, přiblíživ se k nima,
posadich se mezi nima,
jakož často v krčmě bývá,
křičiec: "Paní, nalí piva!"
Jechomť se v odplatu ctíti,
podávajíc sobě píti.
Poslúchajte tuto právě,
poviemť vám o jich postavě.

Z těch jeden člověk bieše mladý,
nejmieše známě brady,
na němž sukně šerá, umlená,
a k tomu kukla zelená;
ta také zedrána bieše.
Mošnu na hrdle jmieše,
v niž by vložil, což mu třeba,
mním, že knihy, také chleba;
dešťky jmieše u pasu.
Jakž jej viděch při tom času,
i jinú k tomu přípravú
vše bieše školskú postavú.

Druhý, ten se starší zdáše,
vždy sedě bradku súkáše,
na němž kabátec úzký, krátký,
a dosti zedraný šatky;
okasalý tak dvorně,
k tomuť bieše obut v škorně:
tyť biechu drahně povetšely,
avšak okolo děr cely,
skrze něž viděti nohy.
A také bieše up’al ostrohy,
točenku maje na hlavě.
Tak, jakž jej sezřech právě,
jistěť se mi dvořák zdieše;
hřebelce za pasem jmějieše.

TEXT PŘEVEDENÝ DO NOVÉ ČEŠTINY:

Podkoní žákovi
Žáku, ty mizero jeden!
Nač tak zpupné řeči vedeš?
Vždyť za babku cenu nemáš,
hubený jsi, z metly strach máš,
světem plahočíš se bídně
a jen dřeš se očividně.
Ač se lopotíš, jak můžeš,
na lepší šat se nezmůžeš,
v hadrech chodit zvyk je žáků.
A tvůj nocleh, ubožáku?
Na kamnech si nyní hovíš,
v zimě však si nepohovíš.
Do hádky se s tebou pustí
a na kamna tě nepustí.
Ba ještě ti bude blaze,
budeš-li spát na podlaze.
Tvrdě se ti léhá na zem,
jektáš zuby, tuhneš mrazem.
A vstát dřív než rosa padá!
Když pak na tě přijde řada
obstarávat práci v škole,
to se teprv octneš v kole!
Pravíš-li, že volný budeš,
tenhle úkol nepozbudeš!
Vždy se musíš práce chopit,
školu zamést, v kamnech topit,
a nic nesmíš opomenout!
Přitom - jak si odpočinout,
když na zemi spáváš tvrdě?
Mně je líp, říct mohu hrdě.
Rájem se má postel zdá mi,
když tak nastelu si slámy
a ležím v ní jako v chvojí.
Často ovšem spávám v hnoji -
toho však jsem málo lačen,
leda když jsem deštěm zmáčen,
aby šat mi uschl k jitru,
kdy jej, časně vstana, vytru,
takže zas je sukno čisté.
Ale jářku, to je jisté:
mne se selští chlapi bojí!
Kudy chodí nebo stojí,
hned přede mnou skloní hlavy:
"Vítej, panici!" mne zdraví.
Sedlák se mi vyhne radši,
ba i slípka sotva stačí
utíkat, což rád mám strašně,
neboť zmizí-li mi v brašně,
projde na hostinu změnou -
s druhy sním ji upečenou!
Také pravím, a to platí:
nemám strach, že pán mě zmlátí.

Žák podkonímu
Hadr ze stáje jsi pouze!
Znáš kdy svátek místo nouze?
Vychrtlý jsi mi satrapa,
ne lepší selského chlapa,
když každičký den hnůj kydáš
a lepším to nevystřídáš.
Marně se chceš rovnat žáku,
ve všem máme lepší čáku,
ne jak vy, ta chátra tupá!
Dotáhnu to na biskupa,
když mi pánbůh bude přáti,
neboť se ho nechci vzdáti.
Bude-li má hlava zdravá,
brzičko, už na Václava,
což tak daleko už není,
získám první vysvěcení.
Pleš se mi ihned vyholí
a nechť mi škodí kdokoli,
spravedlnosti neujde,
vždycky pěkně na soud půjde.
Splatí mi to víc než draze,
pojí se mnou calet v Praze!
A kdo by mi mohl škodit,
až si budu slavně chodit
hrdě v menším rouchu zlatém,
jsa už knězem či prelátem?
Když kázat budu v kostele,
kde ty budeš stát jak tele
v těch svých hadrech s vůní stáje,
na mne pohlédnout strach maje?
Proto, nebožáku bídný,
nech své pýchy a seď klidný
bez hádky a hašteření.
Však víš sám, že v kapse není!
Jen ti radím k tvému štěstí:
chceš-li dlouhý život vésti,
opusť tu svou dvorskou chasu.