Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V epické básni této, která náleží obsahem svým do doby pohanské, líčí se povstání Čechů proti Frankům, kteřížto na počátku devátého století (roku 805) na rozkaz Karla Velikého (v naší básni král - Karel) pod vůdcem Luděkem do Čech vtrhli, pohanským Čechům křesťanské náboženství vnucovali, jich obřady rušili a cizí způsoby zaváděli. Vůdcové čeští Záboj a Slavoj tajné pozdvižení proti nim spůsobivše, porazili je na hlavu a vlast od jařma cizího vysvobodili. Dějištěm jesť země česká a to střední její kraje na severozápadní straně od Vyšehradu (Rakovnicko).
Rozměr jesť volný; nejčastěji vyskytají se řádky osmi- a desítislabičné.

(poznámka od profesora Josefa Kořínka)

Z črna lesa vystupuje skála,
na skálu vystúpi silný Záboj,
obzíra krajiny na vsie strany;
zamúti sě ot krajin ote vsěch
i zastena pláčem holubiným.

Sědě dlúho i dlúho sě mútie,
i vzchopi sě vzhóru jako jelen,
dolov lesem, lesem dlúhopustým
bystro spěcháše, ot muže k mužu,
ot silna k silnu, po vsickéj vlasti.
Krátká slova ke vsěm skryto řeče,
pokloni sě bohóm, otsud k druhu spěcha.

I minu deň prvý, i minu deň vterý,
i kdaž za třetiem luna v noci bieše,
sněchu sě mužie sěmo v les črn.

K niem zdě Záboj; otvede je v úval,
v ponížený úval hlubokého lesa.
Stúpi Záboj najnížeje dolóv,
vze varyto zvučno:

"Mužie bratských srdec i jiskreních zrakóv,
vám pěju najniží z dola.
Piesň ide z srdce mého,
z srdce najnížeje pohrúžena v hoři."

"Otčík zaide k otcem,
ostavi v dědině dietky svoje i svoje lubice
i neřeče nikomu:
Baťo, ty mluvi k nim oteckými slovy!

I přiide cuzí úsilno v dědinu,
i cuzími slovy zapovída;
i kak sě zdie v cuzej vlasti ot jutra po večer,
tako bieše zdieti dietkám i ženám
i jedinú družu nám iměti
po púti vsiej z Vesny po Moranu.

I vyhánie z hájev vsě krahuje,
i kací bozi v cuzej vlasti,
takým sě klaněti zdě i jim oběcati oběť.

I nesměchu sě bíti v čelo před bohy
ni v súmrky jim dávati jiesti.
Kamo otčík dáváše krmě bohóm,
kamo k niem hlásat chodíváše,
posěkachu vsie drva
i rozhrušichu vsie bohy."

"Aj, ty Záboju, ty
pěješ srdce k srdcu
pěsňú z střěda hořě.
Jako Lumír, ký slovy i pěniem
bieše pohýbal Vyšehrad i vsie vlasti,
tako ty mě i vsiu bratř.
Pěvce dobra milujú bozi:
pěj, tobě ot nich dáno v srdce proti vrahóm!"

Zřě Záboj na Slavojeva zapolena zraky
i pěniem dále srdce jímáše:

"Dva syny,
jejú hlasy přěcházesta v muská,
vycházievasta v les,
tamo mečem i mlatem i oščepem učista paži;
Tamo pokrysta i vracesta sě rozkosem.

Kehdy paže jejú bieše dorostla
i jejú umy proti vrahóm,
i dorostachu druzí bratřieci:
ajta, vsi vyrazichu vz vrahy,
i by krutosť jich búřiúce nebe
i v dědiny vrátíše sě byvšie blahosť."

Aj, skočichu vsici v dól k Záboju
i tiščechu jej v přěsilná paži,
i s prsú na prsy vsi kladechu rucě,
věhlasno dáváchu slova k slovóm.

I přicházéše noc přěd jutro;
aj, vystúpichu z úvala rózno,
vezdě ke vsěm dřěvóm,
ke vsěm stranám bráchu sě lesem.

I minu deň, i minu deň vterý,
i po třětiem dni, kehdy sě zatemníše noc,
bra sě Záboj v les,
lesem za Zábojem sbory;
i bra sě Slavoj v les,
lesem za Slavojem sbory.

Vsiak imě vieru k vojevodě,
vsiak srdce úporno králu,
vsiak zbraň bystru na král.

"Aj, Slavoji bratře,
tamo k modru vrchu!
Vrch ten po vsěch po krajinách,
tamo zaměřímy chody.

Ot vrcha k ranému sluncu,
tamo les temen,
tamo si podámy rucě.
Nynie beř sě lisími skoky,
i jáz tako pojdu tudy."

"Aj, Záboji bratře!
čemu náše braň jmá tepruv ot vrcha soptati krutosť?
Otsavad búřmy protiv králevým vrahóm!"

"Slavoji bratře!
kdaž hada potřieti chceši,
na hlavu najjistěje;
tamo hlava jeho!"

Rozstúpi sě mustvo lesem,
rozstúpi sě v pravo, v levo.
Tudy taže Zábojevým slovem,
onamo slovem prudka Slavoje,
hlubinami lesóv k modru vrchu.

I kehdy bieše pět sluncí,
podasta si přěsilně rucě,
i pozřěsta lysíma zrakoma na královy voje.

"Sraziti nám drbí Luděk voje,
voje své pod jednu ránu."

"Aj, Luděče, ty si parob na paroby králie!
Ty rci svému ukrutníku,
že dýmem jesť nám velenie jeho!"

I rozlúti sě Luděk,
rúčiem hlasem svola své voje.
Podnebesie bě plno osvěty ot slunce,
v osvětě plno blska z králevých vojev.
Hotovi vsici nohu v krok i ruku v braň
Luděkova dle slova.

"Aj, Slavoj bratřě,
tudy spěj lysími skoky,
jáz pójdu vstřiecu jim v čelo."

I vyrazi Záboj v přěd jako krupobitie;
i vyrazi Slavoj v bok jim jako krupobitie.

"Aj, bratřě, ti sie! nám krušichu bohy,
ti sie! nám kácechu dřeva,
i plašichu krahuje z lesóv.
Bozi nám vícestvie dajú."

Aj, prudkost vyrazi Luděkem
z četných vrahóv protiv Záboju;
i vyrazí Záboj,
hořiúciema očima v Luděk měři.

Dub protiv dubu zřieti ze vsěho lesa.
Záboj hna protiv Luděku nade vsie voje.

Luděk udeři silným mečem,
přětě třie kóže v ščítě.
I udeři Záboj mlatem,
otskoči hbitý Luděk,
v dřevo vrazi mlat
i skoti sě dřěvo na voj;
i třiedeseť jich otide k otcem.

I zlúti sě Luděk:
"Aj, ty zhovadilý,
ty veliká potvoro hadóv!
mečem sě potýkaj se mnú!"

I máše Záboj mečem,
kus ščíta vrahu otrazi.
I tasi Luděk,
meč sě smeče po koženě ščítě.

I zapolesta sě oba k ranám,
ranami vsie po sobě stesasta,
i vsie kolem zbrocesta krviú,
i krviú zbrocechu je mužie
kolkol jejú vezdě v přelutej sěči.

Slunce přejde poledne,
i ot poledne juž na pól k večeru:
i váleno ješče, ni sěmo ni tamo ustúpeno,
i váleno zdě i váleno tamo ot Slavoje.

"Aj ty vraže, běs v tě!
Čemu ty nášu krev píješi?"

I chopi Záboj svój mlat,
i otskoči Luděk,
napřěže mlat Záboj výš vzhóru
i vrže po vraze.

Letě mlat, rozkoči sě ščít,
za ščítem sě rozkočista Luděkova prsi.
I uleče sě duše těžka mlata,
i mlat i dušu vyrazi,
i zanese pět siehóv u vojsku.

Strach vrahóm vyrazi z hrdl skřeky:
radost vzevzně z úst vojnóv Zábojevých,
i zajiskři z radostnú zrakú.

"Aj, bratřie!
bozi ny vícestviem dařichu.
Rozstúpi sě váš jeden hluk v pravo i v levo.
Ze vsěch údolí sěmo sveďte koně,
koni řěchci vešken ten les!"

"Záboji bratře, ty udatný lve!
neupúščej búřit u vrahy!"

Ajta otvrže Záboj ščít,
i v rucě mlatem i v druhej mečem,
tako i přieč proráže dráhy u vrazěch.
I by úpěti vrahóm, i by ustúpati vrahóm.

Třas je hnáše z bojišče,
strach z hrdl jich vyráže skřeky,
koni řehce vešken les.

"Vzhóru na koně,
s koni za vrahy přese vsie vlasti!
Rúčí koně neste v patách za nimi našu krutosť!"

I vkočichu hluci vz rúčie koně
i skok na skok po vrazěch sě hnachu,
ránu na ránu soptichu krutú krutosť.
I míjechu rovně,
i hory i lesi v pravo i v levo;
vsie ubiehá v zad.

Hučie divá řeka,
vlna za vlnú sě vale,
hučechu vsi voji,
skok na skok vsie sě hnáše přěs búřiúcú řeku.
Vody uchvátichu mnostvie cuzích,
i přěnesechu své zvěsty na druhý břeh.

I po krajinách vezdě v šíř i v šíř
lútý ostřiež rozepě svoje křiedle svoje dlúzě,
bystro léta za ptactvem;
Zábojevi voji rozehnachu sě v šíř,
vezdě po vlastech hnachu lúto po vrazěch;
vezdě srážechu je i stúpáchu koni.

Nocú pod lunú za nimi luto,
dnem pod sluncem za nimi luto,
i opěty temnú nocú,
i po noci šedým jutrem.

Hučie divá řeka,
vlnu za vlnú sě vale;
i hučechu vsi voji,
skok na skok vsie sě hnáše přěs búřiúcú řeku.
Vody uchvátichu mnostvie cuzích,
i přěnesechu své zvěsty na druhý břeh.

"Tamo k šedým horám!
tamo dobúří naše pomsta!"

"Aj, Záboji bratře!
juž nám nedaleko hory,
a juž hlúček vrahóv,
i ti žalostivo prosie."

"Vrátno krajinú,
tudy ty, jáz tudy, vyhubit vsie králevo!"

Vietr buří přes vlasti,
vojsky búřie přes vlasti;
v pravo i v levo vezdě širú silú vojsky,
v radostné hlucě.

"Aj, bratřie, aj šerý vrch!
bozi ny tamo vícestvem dařili.
Tamo i vele duš těká
sěmo tamo po dřevěch.
Jich boje sě ptactvo i plachý zvěř,
jedno sovy neboja sě.

"Tamo k vrchu pohřěbat mrch,
i dat pokrm bohovóm,
i tamo bohóm spásám dat mnostvie obětí,
a jim hlásat milých slov
i jim oružie pobitých vrahóv!"

---

Báseň Záboj, Slavoj i Luděk do novodobé češtiny přebásnil Kamil Bednář:

Ze tmy lesa vystupuje skála,
na skálu vystoupil bojovník Záboj.
Obzíral krajiny na všech stránách,
rozjitřil se nad všemi krajinami
a zavzlykal pláčem holubičím.

Seděl dlouho a dlouho se jitřil,
až vzchopiv se, jako jelen
dolů lesem, lesem dlouho pustým
bystře pospíchal od muže k muži,
od bojovníka k bojovníku
po celém kraji.
Krátce s každým v skrytu pohovořil,
poklonil se modlám
a dál k jinému spěchal.

I minul den první
a minul den druhý,
a když po třetím dnu
luna nocí plula,
sešli se muži
v černém lese.

K nim promluviv Záboj, odvedl je v úval,
v prohloubený úval
hlubokého lesa.
Stanuv Záboj nejhlouběji dole,
uchopil varyto zvučné:

"Muži bratrských srdcí
a jiskrných zraků!
Vám zpívám píseň nejhlouběji zdola,
ze srdce mi tryská,
ze srdce nejhlouběji
pohrouženého v hoři.

Odešel otec k otcům,
zanechal v dědičném údělu dítky svoje
i nevěsty své.
A neřekl nikomu:
'Bratře, promlouvej k nim
otcovskými slovy!'

I přišel cizí násilně v dědinu
a cizáckou řečí rozkazoval,
a jak je zvykem v cizí zemi
od rána do večera,
tak bylo počínat si
dítkám i ženám,
a jediné společné jho bylo nám nést
po celý život
od Vesny po Moranu.

A všechny krahujce vyháněl z hájů,
a jaké bohy ctí v cizí zemi,
takovým se klanět nařizoval
i přinášet jim oběť.

A nesměli se bít v čelo před svými bohy,
ani za soumraku jim jídlo nosit.
A kde předkládal otec
pokrm bohům,
kam chodíval chvalořečit,
tam pokáceli
všechny stromy
a vyvrátili všechny modly."

"Aj, Záboji, ty zpíváš
ze srdce k srdci
píseň z hloubi hoře!
Jako Lumír, který kdysi
slovem a písní
rozněcoval Vyšehrad a všechny kraje,
tak rozněcuješ ty mne a všechny bratry!
Smělého pěvce milují bozi.
Zpívej! Tobě je od nich
rozohněno srdce
proti nepřátelům!"

Zahleděn v Slavojovy planoucí zraky,
dál Záboj zpěvem srdce jímal:

"Dva synové, jejichž hlasy
přecházely v mužské,
do lesa chodívali,
kde mečem a mlatem
i oštěpem posilovali paže;
tam potom ukryli zbraně
a vraceli se
každý sám.

A když jim dorostla paže
i dospěla mysl
proti nepříteli,
když dorostli také druzí bratři,
aj, všichni vyrazili
vzhůru na nepřítele!
A jejich hněv
byl jako bouřící nebe
a do dědin vrátilo se
bývalé štěstí."

Tu všichni se vrhli
dolů k Zábojovi
a pažemi přesilnými jej objímali
a s prsou na prsa
všichni pokládali ruce
a slavnostně dávali
slova k slovům.

A když přecházela noc k jitru,
z úvalu vystoupili
a rozptýleni mezi všemi stromy
na všechny strany se rozcházeli lesem.

I minul den
a minul den druhý,
a po třetím dni,
když temná nastala noc,
ubíral se Záboj do lesa,
a lesem za ním táhly sbory,
a ubíral se i Slavoj do lesa,
a lesem i za ním táhly sbory.

Každý si přinášel
věrnost svému veliteli,
každý si přinášel
srdce odporující králi,
každý si přinášel
na krále ostrou zbraň.

"Aj, Slavoji, bratře!
Tam k modrému vrchu,
k vrchu, jenž ční nad všechny kraje,
tam s vojsky zamíříme.

Od vrchu k jitřnímu slunci
tam táhne se temný les
a tam si podáme ruce.
Ty nyní dej se liščími skoky
a já tak rovněž
půjdu tudy."

"Aj, Záboji, bratře!
Proč naše zbraň má
od vrchu teprv krutě soptit?
Zde odsud udeřme
na královské šiky!"

"Slavoji, bratře!
Chceš-li hada potřít,
po hlavě jít mu je nejjistější,
a on má hlavu!"

Rozdělili se muži lesem,
rozdělili se vpravo, vlevo:
tudy táhnou pod Zábojem,
tam pod prudkým Slavojem,
hlubinami lesů k modrému vrchu.

A když přešlo pětkrát slunce,
podali si přesilné ruce
i pohlédli liščíma zrakoma
na králova vojska.

"Srazit nám musí Luděk vojska,
vojska svá pod jedinou ránu!"

"Aj, Luďku, slyš, tys otrok nad otroky krále!
Pověz svému ukrutníku,
že dýmem je nám
rozkazování jeho!"

I rozlítil se Luděk,
rychlým povelem svolal svá vojska.
Podnebesí bylo plno záře slunce,
v sluneční záři plno blesků
od královských vojsk.
Hotovi byli všichni: "do kroku nohou
a do rukou zbraň!"
na Luďkův povel.

"Aj, Slavoji, bratře!
Tudy pospěš liščími skoky,
já půjdu vstříc jejich čelu."

I vyrazil Záboj přímo vpřed
jako krupobití,
i vyrazil Slavoj na ně z boku
jako krupobití.

"Aj, bratře, tito nám ničili modly,
tito nám kácely stromy
a plašili krahujce z lesů!
Bozi nám zvítězit dají!"

Aj, divoce vyrazil Luděk
z přečetných nepřátel na Záboje.
A vyrazil Záboj,
planoucím zrakem Luďka měří.

Jako dub proti dubu,
když nad všechen čnějí les,
tak Záboj na Luďka hnal se
nade vším vojskem.

Udeřil Luděk mocným mečem,
přeťal tři kůže v štítě.
Udeřil Záboj mlatem,
odskočil hbitý Luděk,
do stromu vrazil mlat
a skácel se mocný peň do řad
a třicet jich odešlo k otcům.

Tu hněvem se rozlítil Luděk:
"Aj, ty zhovadilý,
nejpotvornější z plazů,
mečem se potýkej se mnou!"

I mávl Záboj mečem,
kus štítu sokovi odrazil.
I ťal Luděk,
meč sjel po koženém štítu.

I rozohnili se oba k ranám,
každou ranou se zasahovali
a všechno kolem zbrotili krví,
a krví je zbrotili mužové
kolem nich všude v divokém boji.

Slunce přešlo přes poledne
a po poledni došlo
již napůl k večeru;
sem ani tam nikdo neustoupil,
a setrvávali v boji zde
a setrvával i tam
v boji Slavoj.

"Aj, ty vrahu, vezmi tě běs!
Ty budeš pít
krev naši?"

Uchopil Záboj svůj mlat
a odskočil Luděk,
napřáhl Záboj mlat
do výše vzhůru
a vrhl po nepříteli.

Letěl mlat, štít rozskočil se,
se štítem se rozskočila
Luďkova hruď.
I ulekla se duše
těžkého mlatu
a mlat i duši vyrazil z těla
a zanesl na pět sáhů
mezi vojsko.

Strach nepřátelům vydral křik děsu z hrdel;
zazněla radost z úst vojínů Zábojových,
z radostných zraků zajiskřila.

"Aj, bratři, bozi nás vítězstvím obdařili!
Rozděliž se z vás
jeden zástup vpravo i vlevo.
A ze všech údolí sem přiveďte koně,
ať rzáním koní zní veškerý les!"

"Záboji, bratře,
ty udatný lve, neustávej
dál drtit nepřítele!"

Aj, tu odhodil Záboj štít,
a v jedné ruce mlat a meč v druhé,
tak napříč si prorážel
cestu mezi nepřáteli.
I bylo úpět nepřátelům
a bylo nepřátelům ustupovat!

Třas je hnal z bojiště,
strach jim vyrážel
výkřiky z hrdel.
Rzáním koní zněl veškerý les.

"Vzhůru na koně,
na koních za nepřáteli,
přes všechny kraje,
ať rychlé koně jim nesou v patách
zkázu od nás!"

I skočily čety na rychlé koně
a skok a skok se za nepřáteli hnaly,
rána za ranou
tvrdě chrlily krutou zkázu.
A roviny míjely, hory i lesy,
vpravo i vlevo
vše ubíhalo vzad.

Hučí divoká řeka,
vlna za vlnou se valí;
hlučela všechna vojska,
skok a skok,
všechno se hnalo přes bouřící řeku.
Vody uchvátily mnoho cizích,
své blízké však přenesly
na druhý břeh.

Jako dravý ostříž po krajích
vždy šíř a šíř
rozpíná křídla dlouze,
když bystře pronásleduje ptactvo,

tak Zábojova vojska
se vějířem rozvinula,
všude po krajinách
hnala nepřátele,
všude je srážela,
deptala kopyty koní.

Za noci pod lunou jim byla
divoce v patách,
ve dne pod sluncem jim byla
divoce v patách
a opět temnou nocí
a po noci dál šedým jitrem!

Hučí divoká řeka,
vlna za vlnou se valí,
hlučela všechna vojska,
skok a skok,
všechno se hnalo
přes bouřící řeku.
Vody uchvátily mnoho cizích,
své blízké však přenesly
na druhý břeh.

"Tam k šedým horám,
tam dobouří naše pomsta!"

"Aj, Záboji, bratře!
Již jsou nedaleko hory
a jen hloček nepřátel zbyl
a ti úpěnlivě prosí."

"Zpátky krajem,
ty tímto směrem,
já tudy -
vyhubit všechno, co slouží králi!"

Vítr bouří po krajích,
vojska bouří po krajích.
Vpavo, vlevo,
všude mocně a do široka
vojska v radostném harcování.

"Aj, bratře, aj, šerý vrch!
Tam bohové vítězství nám přisoudili!
Tam i mnoho duší těká
po stromech sem a tam
a ptáci se jich bojí
i zvěř plachá,
jen sovy ne.

Tam k vrchu zamíříme
pochovat mrtvé
a pokrm dát modlám;
bohům zachráncům
hojně obětí podat
a chvalořečit jim vděčnými slovy,
i složit jim zbraně
pobitých nepřátel!"

Čtenářský deník	-	Alexandreida, Alexandreida (2)
	-	Bible, Bible (2), Bible (3), Bible (4), Bible (5), Bible (6), Bible (7), Bible (8), Bible (9), Bible (10)
	-	Bible - Starý zákon
	-	Bible a Korán
	-	Čestmír a Vlaslav (Rukopis královédvorský)
	-	Dalimilova kronika, Dalimilova kronika (2)
	-	Epos Beowulf, Epos Beowulf (2)
	-	Epos o Gilgamešovi, Epos o Gilgamešovi (2), Epos o Gilgamešovi (3), Epos o Gilgamešovi (4), Epos o Gilgamešovi (5), Epos o Gilgamešovi (6), Epos o Gilgamešovi (7), Epos o Gilgamešovi (8), Epos o Gilgamešovi (9), Epos o Gilgamešovi (10), Epos o Gilgamešovi (11), Epos o Gilgamešovi (12)
	-	Epos o Gilgamešovi (rozbor)
	-	Jaroslav aneb O velikých bojích křesťanů s Tatary (Rukopis královédvorský)
	-	Kristiánova legenda, Kristiánova legenda (2)
	-	Kristiánova legenda (rozbor), Kristiánova legenda (rozbor) (2)
	-	Kronika tak řečeného Dalimila, Kronika tak řečeného Dalimila (2)
	-	Legenda o svaté Kateřině, Legenda o svaté Kateřině (2)
	-	Legenda o svaté Kateřině (rozbor)
	-	Ludiše a Lubor (Rukopis královédvorský)
	-	Mastičkář
	-	Oldřich i Boleslav (Rukopis královédvorský)
	-	Píseň o Nibelunzích, Píseň o Nibelunzích (2), Píseň o Nibelunzích (3)
	-	Píseň o Rolandovi, Píseň o Rolandovi (2), Píseň o Rolandovi (3), Píseň o Rolandovi (4), Píseň o Rolandovi (5), Píseň o Rolandovi (6)
	-	Podkoní a žák, Podkoní a žák (2), Podkoní a žák (3), Podkoní a žák (4)
	-	První kniha Mojžíšova (Genesis)
	-	Pygmalion
	-	Rámájana
	-	Rukopis královédvorský, Rukopis královédvorský (2)
	-	Rukopis královédvorský a zelenohorský
	-	Rukopis zelenohorský, Rukopis zelenohorský (2)
	-	Satiry Hradeckého rukopisu
	-	Sindibád (Tisíc a jedna noc)
	-	Tristan a Isolda, Tristan a Isolda (2), Tristan a Isolda (3), Tristan a Isolda (4)
	-	Tristram a Izalda
	-	Tristram a Izalda (rozbor)
	-	Utrpení Ludmily mučednice
	-	Záboj, Slavoj i Luděk (Rukopis královédvorský)
	-	Zbyhoň (Rukopis královédvorský)
	-	Život svaté Kateřiny, Život svaté Kateřiny (2)
	-	Život svatého Prokopa

Čítanka	-	Adam a Eva
	-	Alexandreida
	-	Bible
	-	Čestmír i Vlaslav (Rukopis královédvorský)
	-	Dalimilova kronika, Dalimilova kronika (2)
	-	Epos o Gilgamešovi
	-	Exodus (Bible kralická), Exodus (Bible kralická) (2)
	-	Hospodine, pomiluj ny!
	-	Jahody (Rukopis královédvorský)
	-	Jaroslav aneb O velikých bojích křesťanů s Tatary (Rukopis královédvorský)
	-	Jelen (Rukopis královédvorský)
	-	Ktož jsú boží bojovníci
	-	Kupec a duch (Tisíc a jedna noc)
	-	Kytice (Rukopis královédvorský)
	-	Libušin soud (Rukopis zelenohorský)
	-	Ludiše a Lubor (Rukopis královédvorský)
	-	Mahábhárata
	-	Mastičkář
	-	Naučení Ptahhotepovo
	-	Oldřich i Boleslav (Rukopis královédvorský)
	-	Píseň o Nibelunzích
	-	Píseň o Rolandovi
	-	Píseň veselé chudiny
	-	Podkoní a žák
	-	Skřivánek (Rukopis královédvorský)
	-	Svatý Václave!
	-	Záboj, Slavoj i Luděk (Rukopis královédvorský)
	-	Zbyhoň (Rukopis královédvorský)